Šíité

Raný vývoj

Původem rozkolu mezi sunnity a šíity jsou události, které následovaly po smrti proroka Mohameda. Mohamed byl chápán jako Boží posel, který na počátku 7. století n. l. začal Arabům hlásat Korán, posvátné písmo islámu. V roce 620 byl Mohamed se svými stoupenci vyhnán ze svého rodného města Mekky a usadil se v Medíně. Když se asi o deset let později objevil v Mekce s velkým vojskem, Mekkánci se mu vzdali. V roce 632 Prorok onemocněl a zemřel. Mohamedova role Božího posla byla základem jeho politické a vojenské autority.

Nejstarší prameny se shodují, že Mohamed na smrtelné posteli formálně neurčil nástupce ani nezveřejnil plán nástupnictví. Někteří členové ummy (muslimské komunity) se domnívali, že Bůh chtěl, aby toto duchovní spojení a s ním spojená politická a vojenská autorita pokračovaly prostřednictvím Mohamedovy rodiny. Proto se domnívali, že ʿAlí ibn Abí Ṭálib – Prorokův bratranec a zeť – měl být Prorokovým přímým nástupcem a poté členy ʿAlího rodiny. Jiní však zastávali názor, že Muhammadovou smrtí skončilo spojení mezi Bohem a lidstvem a komunita se má vydat vlastní cestou.

Po Prorokově smrti se někteří členové ummy – tehdy složené z těch, kteří s ním odešli z Mekky do Medíny, a z těch Medíňanů, kteří později konvertovali k islámu – sešli a zvolili Abú Bakra Muhammadovým nástupcem (chalífou neboli chalífou). Abú Bakr zase určil za svého nástupce ʿUmara ibn al-Chaṭṭaba. Po ʿUmarově zavraždění v Medíně v roce 644 byl za třetího chalífu zvolen ʿUthmán ibn ʿAffán. Kvůli obvinění z korupce byl v roce 656 zabit i sám ʿUthmán. Po jeho smrti požádaly delegace dřívějších mekkánských a později medínských muslimů, jakož i muslimů z klíčových provincií nyní již poměrně rozsáhlé muslimské říše, ʿAlīho, aby se stal čtvrtým chalífou. Ten přijal a svým hlavním městem učinil Kúfah v dnešním Iráku.

Proti ʿAlīho vedení se rychle postavil ʿUthmánův klan, Umajjovci, a další, kteří byli rozzlobeni, že ʿAlī nepronásledoval ʿUthmánovy vrahy. V roce 656 byla skupina vyzyvatelů ʿAlího vedená Muhammadovou třetí ženou ʿĀʾishah poražena v bitvě u Velblouda ʿAlí a vojsky z Kúfy. Muʿawíja ibn Abí Sufján, Umajjovec a správce Sýrie, odmítl slíbit věrnost ʿAlímu.

V roce 657, v bitvě u Ṣiffīn, ʿAlí souhlasil s arbitráží s Muʿawíjem, čímž fakticky uznal jeho nárok na postavení jediného vůdce muslimské obce. Další setkání v roce 659 vedlo k rozkolu v chalífátu: některé, zejména syrské, složky se přihlásily k Muʿawíjovi, zatímco jiné, zejména irácké, podpořily ʿAlího. ʿAlīho ochota vyjednávat o svém postavení vyvolala mezi jeho stoupenci nelibost a dala vzniknout odpadlickému hnutí známému jako chárijci pro jejich odchod (churúdž) z ʿAlīho následovníků. V roce 661 jeden z členů tohoto hnutí napadl ʿAlīho, který o dva dny později zemřel. Muʿawíja byl poté uznán za chalífu, a to i v oblastech, které ʿAlího podporovaly.

Sám termín shīʿah znamená „strana“ nebo „frakce“ a poprvé se objevuje v souvislosti s těmi, kdo následovali ʿAlího ve válkách, které vedl jako chalífa proti Umajjovcům.

V těchto letech byla Prorokova rodina (Ahl al-Bajt) nadále středem pozornosti alternativního vedení mezi těmi uvnitř ummy, kterým vadilo několik aspektů vlády Umajjovců. Jedním z takových aspektů bylo například přijímání nearabských konvertitů k islámu (tzv. mawálí), kteří pocházeli z řad Íránců, Turků, Egypťanů, Indů, Aramejců a dalších nearabů. Mawálí museli i po konverzi stále platit daň z hlavy neboli „poll“ (džizju), která byla vyžadována od nemuslimů. Platili také vyšší sazbu pozemkové daně (charádž). Počet mawálíů rostl s rozšiřováním říše a mnoho z nich se usadilo v Iráku, zejména v Kúfu. Kmenové elementy z jižní Arábie – kde bylo před islámem běžné královské nástupnictví založené na dynastii – rovněž sympatizovaly s představou, že Prorokova rodina by měla mít v životě ummy i nadále zvláštní roli.

Samotný Korán, sebraný a sebraný až za vlády ʿUthmána, obsahoval zmínky o zvláštním postavení rodin proroků, které dříve poslal Bůh. Výraz Ahl al-Bayt, který odkazuje zejména na Mohamedovu rodinu, se objevuje například v Koránu 33:33. „Ahl al-Bayt“, který se vztahuje na Mohamedovu rodinu, se objevuje například v Koránu 33:33. V různých autoritativních výrocích (hadísech) připisovaných Prorokovi hovořil sám Muhammad o zvláštních rolích ʿAlí v životě společenství. Některé sunnitské sbírky Prorokových výroků obsahují zprávu, že Muhammad prohlásil, že po sobě zanechává „dvě vzácné věci“ (thaqalayn), které, budou-li následovány, nepřinesou žádné chyby: první je samotný Korán a druhou Ahl al-Bayt. Šíʿitské zdroje také uvádějí, že Prorok určil ʿAlího za svého nástupce v Ghadīr Khumm v roce 632, když řekl: „Kdo si mě vezme za svého mawlá, ʿAlí bude jeho mawlá“. Přesný význam slova mawlā v tomto výroku – a zda se vztahuje k vůdčí roli – zůstává předmětem sporů.

Po ʿAlího smrti proto někteří z jeho stoupenců přenesli svou věrnost na dva ʿAlího syny prostřednictvím Prorokovy dcery Fāṭimah. Jeho syn Ḥasan se vzdal jakýchkoli snah o prosazení vlastního chalífátu. Po Muʿawíjově smrti v dubnu/květnu 680 odmítl ʿAlího mladší syn Ḥusajn slíbit věrnost Muʿawíjovu synovi a nástupci Jazídovi. Na žádost příznivců v otcově hlavním městě Kúfahu Ḥusayn odešel z Arábie do tohoto města. Nicméně Kúfané se nedokázali shromáždit pro Ḥusaynovu věc, když se se svou malou skupinou stoupenců blížil k městu. Prorokův vnuk a většina jeho družiny byli v říjnu 680 zabiti umajjovskými vojsky v Karbale, která se dnes rovněž nachází v Iráku.

Po smrti Ḥusayna byl Kúfah svědkem řady protiumajjovských šíʿitských povstání. V roce 685 povstal al-Muchtár ibn Abí ʿUbayd al-Thaqafí, synovec jednoho z ʿAlího místodržících, a prohlásil Muḥammada ibn al-Ḥanafího za jediného zbývajícího syna ʿAlího z pozdější manželky, Khawlah bint Jaʿfar al-Ḥanafiyyah – za imáma (duchovního a politického vůdce) a mesiášskou postavu zvanou mahdī. Al-Mukhtárovo označení Ibn al-Ḥanafiyyah za mahdīho znamenalo první použití tohoto termínu v mesiášském kontextu. Po několika počátečních vítězstvích bylo al-Mukhtárovo povstání v roce 687 potlačeno. Sám Ibn al-Ḥanafíja zemřel v letech 700-01. Někteří však tvrdili, že nezemřel a je v okultním stavu (ghaybah) – to znamená, že žije, ale není pro komunitu viditelný.

Antiumajjovská hnutí: Zajdovští šíʿové a ʿAbbásidé

Mawálíové a jihoarabské kmenové elementy patřily mezi Muḥammadovy příznivce, ale podporovaly také řadu pozdějších povstání soustředěných kolem Prorokovy rodiny, která se v regionu vyskytovala až do 8. století.

Jedno z těchto povstání vedl Zajd ibn ʿAlī, nevlastní bratr ʿAlīho pravnuka Muḥammada al-Bāqira od ʿAlīho syna Ḥusayna. V roce 740 povstal Zajd, povzbuzován kufánskými živly, proti Umajjovcům na základě zásady, že imám si může činit nárok na vůdcovství pouze tehdy, pokud se otevřeně prohlásí za imáma. Zajd padl v bitvě, ale jeho syn Jáchym uprchl do severovýchodního Íránu. Později byl zajat a propuštěn, ale v roce 743 byl zabit poté, co zahájil další protiumajjovské povstání v Herátu. Zajdové přežívají dodnes, hlavně v Jemenu, a jsou třetí největší ze tří dosud existujících šíitských skupin po sektách Twelver a Ismáʿílíja.

Další hnutí, ʿAbbásovci, zahájilo kolem roku 718 propagandistickou kampaň, která využívala proudů toužících nahradit Umajjovce Prorokovou rodinou. Nesoustředilo se však na ʿAlího rodinu, ale na ʿAbbáse ibn ʿAbd al-Muṭṭáliba, Prorokova strýce. S velkou podporou mawálího a stoupenců ʿAlího rodiny se ʿAbbásovcům podařilo v roce 750 sesadit Umajjovce. Dynastie ʿAbbásidů pokračovala v posilování moci mawálího, ale opustila věrné stoupence ʿAlího rodiny, jejichž ideologické sklony mohly zpochybnit legitimitu dynastie. Ačkoli tedy ʿAbbásidské hnutí zpočátku vzbuzovalo šíitské nálady, nakonec tuto frakci odmítlo a potlačilo. Po záblesku naděje se část šíʿitů znovu utvrdila v názoru, že vůdce ummy může být pouze konkrétní člen ʿAlího rodiny.