Žalostný stav německých ozbrojených sil

Oznámení amerického prezidenta Donalda Trumpa – a jeho následné potvrzení – že sníží počet 35 000 amerických vojáků umístěných v Německu o 28 procent, vyvolalo vlnu kritiky. A přestože americká politika zůstává stejně stranická jako kdykoli předtím, mezi kritiky se objevili jak demokraté, tak republikáni.

Ti, kterým Trumpovo oznámení vadilo, obvinili německou vládu, že zaslepila, přičemž zákonodárci ve Spolkovém sněmu označili prezidentovo oznámení za „politováníhodné“, ba dokonce „zcela nepřijatelné“. Rozhodnutí přišlo bez zjevné koordinace mezi zahraničněpolitickými a národněbezpečnostními úřady a nezdálo se, že by se řídilo nějakou širší strategií.

Tato kritika poukazuje na známý problém. V Trumpově administrativě se impuls příliš často vydává za politiku. I tak se ale soustředění pouze na Trumpovo náhlé rozhodnutí nechává Německo příliš snadno vyvést z míry. Zastírá širší kontext tohoto sporu, totiž to, jak dnes funguje NATO a jakou roli v něm hraje Evropa.

Začněme tím, že německé ozbrojené síly jsou v žalostném stavu, a to ne proto, že by Německo, které je pro efektivitu NATO jako paktu kolektivní obrany důležitější než kterýkoli jiný evropský členský stát, nemělo prostředky na nápravu tohoto problému. Nemá.

Německý hrubý domácí produkt v hodnotě 4 bilionů dolarů je čtvrtý na světě a první v Evropě. Země je také evropskou technologickou velmocí. V roce 2018 ji Světové ekonomické fórum skutečně označilo za světového lídra v oblasti technologických inovací.

A přesto je německá armáda stále plná problémů. Problém shrnul ve své zatracující zprávě z roku 2019 (k dispozici je její anglické shrnutí) tehdejší zmocněnec Bundestagu pro ozbrojené síly Hans-Peter Bartels.

Počet rekrutů do Bundeswehru, německé armády, klesá a v roce 2018 se snížil na bezprecedentních 20 000, přičemž tento trend se nepodařilo zvrátit. Navíc tisíce důstojnických a poddůstojnických míst zůstávají neobsazeny. Po summitu NATO ve Walesu v roce 2014 německá vláda navrhla zvýšit počet vojáků do roku 2025 na 198 500, ale vzhledem k neutěšenému trendu náboru se to rovná nesplnitelnému snu.

Bartelsova zpráva upozornila i na další závažné problémy. Kritického vybavení, jako jsou neprůstřelné vesty, přístroje pro noční vidění, vysílačky pro bezpečnou komunikaci a dopravní vrtulníky, je stále chronický nedostatek, stejně jako náhradních dílů. V důsledku toho mají letectvo, armáda i námořnictvo problémy s výcvikem a připraveností. Potýkají se se „stíhačkami a vrtulníky, které nelétají. Lodě a ponorky, které neumějí plout,“ cituje Politico článek z roku 2019. Podobně i další hodnocení poukazují na prudký pokles počtu tanků a bojových letounů v důsledku škrtů v nákupech.

Snad nejtrapnější je, že se zadrhl vývoj fregaty třídy F-125 Baden Württemberg, tolik vytoužené náhrady za třídu F-122 Bremen. Snaha byla zahájena v roce 2007, ale řada softwarových a hardwarových závad zpozdila námořní zkoušky až do roku 2017, po nichž byla loď označena za nezpůsobilou k použití. Přestože hlavní plavidlo nakonec vstoupilo do služby v roce 2019, je všeobecně známo, že fregata není schopna plnit úkoly, které sloužily jako její původní důvod: vést zdlouhavé operace ve vzdálených lokalitách a zároveň odrážet hrozby protivníkových letadel, torpédoborců a ponorek.

V mnoha ohledech se neúspěchy německé armády odvíjejí od nedostatečných výdajů na obranu. Na setkání ve Walesu v roce 2014 se Německo a další spojenci Washingtonu v NATO dohodli, že do roku 2024 budou na výdaje na obranu vynakládat nejméně 2 % svého individuálního HDP. Do roku 2019 však pouze sedm z 29 členů aliance (nyní 30, po letošním vstupu Severní Makedonie) splnilo nebo překročilo dvouprocentní cíl. Nejdále bylo Řecko s 2,24 procenta. Německo bylo na 1,36 procenta.

Přiznání německé kancléřky Angely Merkelové v roce 2018, že Německo dvouprocentní hranice nedosáhne, Trumpa rozzuřilo a jeho pocity do Berlína náležitě tlumočil jeho velvyslanec v obchodě s býky Richard Grenell.

Trump měl tendenci svou nespokojenost formulovat jako selhání sdílení zátěže v NATO. Ale možná ještě závažnější je, že vojenské výdaje, které jsou v poměru k HDP nízké, signalizují nedostatečný závazek k obraně země. Takové výdaje mohly mít po určitou dobu po skončení studené války menší význam, ale nyní se okolnosti změnily a NATO, které pluje bez vážné inventury, se ocitne v problémech.

Spojené státy již nejsou dominantní. Američané jsou stále více znepokojeni řadou hnisajících problémů doma a COVID-19 a následná hospodářská krize jejich obavy ještě prohloubí. Země může být méně schopná nebo ochotná přijít Evropě na pomoc. Ruský prezident Vladimir Putin mezitím investoval značné prostředky do posílení ruské vojenské síly.

Na tomto pozadí se nabízí teze, že by se Evropa měla bránit sama, a to i proto, že evropští členové NATO mají dohromady HDP ve výši 18 bilionů dolarů ve srovnání s ruským HDP ve výši 1 bilionu dolarů.66 bilionů, je pro Trumpovu administrativu i širokou veřejnost přitažlivější.

Všichni Evropané, a nejen Němci, by proto udělali dobře, kdyby pochopili, že neshody uvnitř NATO ohledně sdílení zátěže zázračně nezmizí, pokud Trump letos v listopadu prohraje prezidentské volby. Jeho plán nebo hrozba – říkejte tomu, jak chcete – snížit americkou vojenskou přítomnost v Německu představuje obzvláště vypjatou instanci dlouhodobých třenic uvnitř NATO. A změny, k nimž došlo ve Spojených státech a v rozložení sil ve světě, je učiní ještě spornějšími a hůře uhladitelnými.

To je jasné: pokud zůstanou nedostatečné vojenské výdaje Evropy neřešeny, může to docela dobře ohrozit budoucnost aliance a standardní apely na společné hodnoty a posvátnou tradici euroatlanticismu nebudou stačit k jejímu zalátání. Nepomůže ani případný Trumpův odchod.