1

Tým mezinárodních astronomů, mezi nimiž je i profesor Albert Zijlstra ze School of Physics & Astronomy, předpovídá, že se promění v mohutný prstenec svítivého mezihvězdného plynu a prachu, známý jako planetární mlhovina.

Planetární mlhovina znamená konec 90 % aktivního života všech hvězd a sleduje přechod hvězdy z červeného obra na degenerovaného bílého trpaslíka. Vědci si však dlouhá léta nebyli jisti, zda Slunce v naší galaxii čeká stejný osud: předpokládalo se, že má příliš nízkou hmotnost na to, aby vytvořilo viditelnou planetární mlhovinu.

Aby to tým zjistil, vyvinul nový hvězdný, datový model, který předpovídá životní cyklus hvězd. Model byl použit k předpovědi jasnosti (neboli svítivosti) vyvržené obálky, a to pro hvězdy různých hmotností a stáří. Výzkum byl publikován v časopise Nature Astronomy.

Prof Zijlstra vysvětluje: „Když hvězda umírá, vyvrhuje do vesmíru hmotu plynu a prachu – tzv. obálku. Obálka může dosahovat až poloviny hmotnosti hvězdy. Tím se odhalí jádro hvězdy, kterému v této fázi života hvězdy dochází palivo, nakonec zhasne a před definitivním zánikem umírá.

„Teprve pak horké jádro způsobí, že vyvržená obálka září jasně po dobu přibližně 10 000 let — v astronomii je to krátké období. Díky tomu je planetární mlhovina viditelná. Některé jsou tak jasné, že je lze pozorovat z extrémně velkých vzdáleností měřících desítky milionů světelných let, kde by samotná hvězda byla příliš slabá na to, aby byla vidět.“

Model také řeší další problém, který trápí astronomy již čtvrt století.

Přibližně před 25 lety astronomové zjistili, že pokud se podíváte na planetární mlhoviny v jiné galaxii, ty nejjasnější mají vždy stejnou jasnost. Zjistilo se, že jen podle vzhledu nejjasnějších planetárních mlhovin v galaxii lze určit, jak je galaxie vzdálená. Teoreticky to fungovalo v jakékoliv galaxii tohoto typu.

Ale zatímco data naznačovala, že je to správně, vědecké modely tvrdily něco jiného. Prof. Zijlstra k tomu dodává: „Staré, málo hmotné hvězdy by měly vytvářet mnohem slabší planetární mlhoviny než mladé, hmotnější hvězdy. To se stalo zdrojem sporu v posledních 25 letech.

„Data říkala, že z hvězd s nízkou hmotností, jako je Slunce, lze získat jasné planetární mlhoviny, modely tvrdily, že to není možné, cokoli s hmotností menší než přibližně dvojnásobek hmotnosti Slunce by dalo planetární mlhovinu příliš slabou na to, aby byla vidět.“

Nové modely ukazují, že po vyvržení obálky se hvězdy zahřívají třikrát rychleji, než bylo zjištěno ve starších modelech. Díky tomu je pro hvězdu s nízkou hmotností, jako je Slunce, mnohem snazší vytvořit jasnou planetární mlhovinu. Tým zjistil, že v nových modelech je Slunce téměř přesně tou hvězdou s nejnižší hmotností, která ještě vytváří viditelnou, i když slabou planetární mlhovinu. Hvězdy ještě o několik procent menší nikoliv.

Profesor Zijlstra dodal: „Zjistili jsme, že hvězdy s hmotností menší než 1,1násobek hmotnosti Slunce vytvářejí slabší mlhoviny a hvězdy hmotnější než 3 hmotnosti Slunce jasnější mlhoviny, ale u ostatních je předpovězená jasnost velmi blízká tomu, co bylo pozorováno. Problém je po 25 letech vyřešen!

„Je to pěkný výsledek. Nejenže nyní máme možnost měřit přítomnost hvězd o stáří několika miliard let ve vzdálených galaxiích, což je rozsah, který se měří pozoruhodně obtížně, ale dokonce jsme zjistili, co udělá Slunce, až zemře!“