1

Nyní biologové z univerzity v Cincinnati zkoumají, zda se tato schopnost přenáší i na skromněji vypadající vlčí pavouky, kteří jsou tlumeně hnědí a opálení namísto elektricky modrých, ohnivě oranžových a stopově červených.

Profesor biologie George Uetz a jeho studenti představili svou práci v červnu na setkání Americké arachnologické společnosti na Michiganské univerzitě.

„Předpoklad byl, že vlčí pavouci nevěnují pozornost barvám. My jsme však zjistili, že to ve skutečnosti není pravda,“ řekl Uetz. „Musíme se blíže zaměřit na neurobiologii jejich očí. Musíme pochopit, co dělá jejich sítnice.“

Stejně jako většina pavouků mají i vlčí pavouci čtyři páry očí, z nichž některé mají reflexní čočku zvanou tapetum, která se na jasném světle třpytí. Pokud jste arachnofobik a chcete mít důvod už nikdy nevstupovat na zahradu, zkuste si tam někdy večer posvítit LED diodou a uvidíte, jak na vás všichni ti malí dravci zírají.

Vlčí pavouci se díky laboratořím, jako je ta na Kalifornské univerzitě, rychle stávají modelovým systémem pro studium. Uetz zkoumá chování, vidění a osobnost pavouků po většinu své kariéry. Každá studie odhaluje, že tito tvorové toho mají víc, než se zdá jejich osmi očím.

Většina lidí má trichromatické vidění – mají sítnicové buňky zvané čípky, které vidí červeně, zeleně a modře. Vlčí pavouci mají oproti tomu dichromatické vidění a vidí pouze zeleně a ultrafialově.

„To znamená, že jsou v podstatě barvoslepí. Jsou však citliví na světlo v zelené vlnové délce,“ řekl Uetz.

V jedné studii představené v červnu vědci z Kalifornské univerzity sledovali, jak pavouci reagují na video s namlouváním pavouků, u kterého manipulovali s barvou, kontrastem a intenzitou pozadí. Reagovali by na namlouvajícího se pavouka v černobílém provedení? Co kdyby byl kontrast přehnaný?“

Uetz vytvořil videa s digitálním pavoukem a pozadím, s nimiž bylo možné manipulovat a upravovat jejich barvu a kontrast. Video přehrávali samičkám pavouků i samečkům pavouků, kterým se pro jejich zvyk číhat v pozadí říká „odposlouchávači“, a zároveň se učili napodobovat namlouvací projevy jiných samečků pavouků. Zjistili, že samičky pavouků častěji reagovaly na videa samců, která ostře kontrastovala s jejich pozadím. Samičky pavouků také lépe reagovaly na barevnou a černobílou verzi než na verzi ve stupních šedi, což naznačuje, že barva má pro pavouky význam.

„Zjistili jsme, že pro samičky pavouků je důležitější intenzita než barva. Ale pro samce odposlouchávajících pavouků záleží i na barvě. To je zvláštní zjištění. To jsme vůbec nečekali,“ řekl Uetz.

Jedním z překvapivých zjištění bylo, že zrak pavouků se zřejmě přizpůsobuje měnícím se ročním obdobím.

„To dává velký smysl, protože když jdete ven na začátku sezóny, kdy pavouci poprvé vylézají, nejsou na stromech žádné listy, takže je tam široké spektrum světla,“ řekl Uetz. „Ale jak se mění roční období, objeví se listy a všechno se zazelená. Pavouci musí být schopni vidět kontrast na mnoha barevných pozadích.“

Pavoučí laboratoř Univerzity Karlovy chová asi 1 200 vlčích pavouků (prakticky všichni, jak vědci ujišťují návštěvníky, jsou evidováni). Studenti sbírají mladé pavouky ze stejných populací divokých pavouků žijících v lesích poblíž UC.

V jiné studii zkoumal postdoktorand UC Alex Sweger způsob, jakým samci vlčích pavouků používají vibrace k namlouvání samic. Pavouci nemají uši, ale „slyší“ pomocí drobných smyslových orgánů na nohou, které zachycují slabé vibrace kořisti. Samci pavouků používají speciální rašplový orgán na pedipalpech k vytváření vibrací, které v rámci rituálního pářícího tance bubnují na zem a chrastí listím nebo půdou.

Sweger použil laserový Dopplerův vibrometr k měření vibrací pavouků a jejich reprodukci pomocí zařízení zvaného piezoelektrický ohýbač disků.

„Je to velmi podobné vibracím, které vydává skutečný pavouk. Přístroj zkalibrujeme, připevníme ho na list a sledujeme, jak samička pavouka reaguje,“ řekl.“

Tato lest funguje.

Sweger má podezření, že letní deště jsou zhoubou těchto pavoučích bubeníků. Zjistil, že samci se snaží dvořit samičkám bez ohledu na počasí. Když je však půda mokrá, spoléhají se více na své vizuální signály – mávají předními končetinami v tanci, který mohou ocenit pouze samičky vlčích pavouků.

„Přecházejí na vizuální chování místo vibrací na mokrých listech, což naznačuje, že jsou flexibilní v používání různých způsobů komunikace podle podmínek,“ řekl Sweger.

I tak mají samci ve vlhkých podmínkách mnohem menší úspěch při páření.

„Jejich rozmnožovací období není příliš dlouhé. Samci jsou pod velkým tlakem, aby se pářili s co největším počtem samic a zvýšili tak svůj genetický úspěch,“ řekl Sweger. „Takže pokud se vám podaří překonat překážku, jako je déšť, místo abyste čekali na ideální podmínky, je to pro vás výhodné.“

V rámci další studie zkoumala studentka biologie na Kalifornské univerzitě Trinity Walls, zda si mladí pavouci, kteří byli klasifikováni jako plaší nebo odvážní, zachovají toto chování i později v životě. Ukázalo se, že ano.

Aby mohla své subjekty klasifikovat jako odvážné nebo plaché, šťouchala Wallsová do mladých pavouků kleštěmi, které simulovaly ptačí zobák. Plaší pavouci obvykle ztuhli na místě a po vyplašení se dlouho spoléhali na maskování, zatímco odvážní pavouci se mnohem rychleji vrátili k hledání potravy nebo průzkumu. Taktiku plašení zopakovala, když byli mladí pavouci starší, a výsledky porovnala.

Neodvážní pavouci mohou mít díky svému odvážnému chování více příležitostí k lovu nebo páření, ale je také pravděpodobnější, že budou spatřeni a sežráni. Plaší pavouci mohou být bojácní, ale tato nadměrná opatrnost znamená, že mohou s větší pravděpodobností předávat své geny dál.

„Každé chování má svá pro a proti,“ řekla Uetzová. „Smělí pavouci čelí většímu riziku ze strany predátorů, které přitahuje pohyb. Ale tím, že se pohybují, mají větší pravděpodobnost, že najdou kořist nebo partnery.“

Student Walls přišel na Kalifornskou univerzitu kvůli laboratoři pavouků na katedře biologie. Jak řekla, fascinují ji celý život.

„Osm let jsem měla jako domácího mazlíčka mexickou tarantuli červenou jménem Anastasia,“ řekla Wallsová. „Miluji pavouky.“

Studentka univerzity Olivia Bauer-Nilsenová zkoumala, zda bakteriální infekce běžná u pavouků ovlivňuje pářící chování samic vlčích pavouků. Bauer-Nilsenová měla podezření, že imunitní reakce na infekci způsobí, že pavouk je příliš slabý nebo unavený na to, aby se pářil. Místo toho zjistila, že infekce nemá žádný znatelný vliv. Na konferenci představila poster o této studii.

„Byl to můj první poster. Spousta lidí mi říká, ať už se mnou o pavoucích nikdy nemluví. Ale moje rodina a blízcí přátelé nemají k pavoukům odpor. Jsou nadšení, že jsem nadšená,“ řekla.

Uetz řekl, že ani on nebyl vždy takovým fanouškem pavouků, jakým je dnes.

„Před vysokou školou jsem měl z pavouků hrůzu. Zdá se, že tak reaguje každý. Pavouci jsou nyní nejobávanějším druhem na planetě číslo 1,“ řekl Uetz. „Je to naprosto neopodstatněné.“

Uetz řekl, že se naučil pavouky oceňovat na své první hodině biologie, kdy si je prohlédl zblízka.

„Když se na tyto živočichy podíváte pod mikroskopem, uvidíte je úplně jinak,“ řekl. „Tito živočichové jsou sice cizí, ale neméně zajímaví.“