10 fascinating facts about humpback whales

Humpback whales are named, predictably, after an obvious hump in front of their small dorsal fin. Compared to those of other whales and dolphins, this dorsal fin is small and stubby. This hump is emphasised when they raise and bend their backs in preparation for a dive.

Humpback whales grow to between 15 and 19 metres in length (about the size of a bus) and weigh approximately 40 tons. One of their most noticeable and distinctive features are their long and ungainly-looking pectoral fins (flippers). Ty mohou dorůstat délky až téměř 5 metrů, což z nich činí relativně nejdelší ploutve ze všech velryb s velrybími ploutvemi.

Tato vlastnost souvisí s jejich latinským názvem Megaptera novaeangliae, což znamená „velké křídlo z Nové Anglie“. Ačkoli mohou vypadat příliš dlouhé a těžkopádné, vědci zjistili, že jsou ve skutečnosti velice hydrodynamické a dobře přizpůsobené pro manévrování.

Kormoráni jsou velryby s plejtváky, což znamená, že mají v tlamě specializovaný filtrační systém. Potravu filtrují pomocí balónových destiček, které jsou tvořeny třásnitými kartáčky vyrůstajícími v řadách z horní čelisti.

Ploutvonožci nabírají do tlamy obrovské hlty vody, pak ji přes destičky vytlačují ven a zachycují v nich kořist. Tuto kořist tvoří hlavně kril – malí korýši a další drobní bezobratlí, ale mohou to být i malé hejnové ryby, jako jsou sardelky, sardinky a makrely.

Někteří keporkaci používají k chytání ryb důmyslnou kooperativní metodu zvanou „bublinová síť“. Tyto velryby se ponoří pod hejno ryb a pak se spirálovitě vracejí zpět nahoru, přičemž vyfukují vzduchové bubliny. Jak tyto bubliny stoupají, dezorientují ryby a uvězní je do těsné koule. Velryby pak mohou rychle vplout do hejna a soustředěně hltat ryby. Toto chování se často provádí ve skupinách a předpokládá se, že je spíše naučené než instinktivní, protože některé skupiny to umí a jiné ne.

Jelikož nemají zuby, podle kterých by se dal odhadnout jejich věk, je těžké určit, jak dlouho mohou žít. Podle některých odhadů se dožívají přibližně 50 let, zatímco podle jiných až 80.

Keporkaci se vyskytují ve všech oceánech světa, ale nejvíce se soustřeďují v pásmu od okraje antarktického ledu až po 81° s. š. V tomto pásmu se vyskytují i keporkaci. Místo jejich běžného výskytu závisí také na teplotě a ročním období. V létě jich mnoho tráví čas v krmných oblastech ve vysokých zeměpisných šířkách, jako je Aljašský nebo Mainský záliv, v zimě se pak vyskytují v teplejších vodách poblíž rovníku .

Intenzivní lov velrybářským průmyslem v průběhu staletí silně zredukoval populaci keporkaků, takže jejich počet v západní části jižního Atlantiku klesl na pouhých asi 450 jedinců. Odhaduje se, že na celém světě bylo zabito nejméně 300 000 jedinců.

Ochrana byla zavedena v 60. letech 20. století a úplný zákaz komerčního lovu velryb byl zaveden v roce 1985 (i když některé země stále loví velryby pod záminkou „vědeckého lovu“). Od zákazu se populace keporkaků postupně obnovují. Povzbudivou zprávou je nově zveřejněná studie, podle níž se populace výrazně zotavila a její současná početnost v západní části jižního Atlantiku se nyní blíží 25 000 velryb, což je odhad, který se blíží počtu velryb před velrybářským lovem. Více informací naleznete zde.

Ačkoli ještě v roce 1988 byli keporkaci zařazeni na seznam ohrožených druhů, nyní je Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN) klasifikuje jako „nejméně ohrožené“. Stále je však ohrožuje lov v západním Grónsku a na ostrově Bequia na ostrově Svatý Vincenc a Grenadiny, srážky s loděmi a zamotávání do rybářského náčiní.

Keporkaci nežijí v těsných sociálních skupinách, místo toho se pohybují buď sami, nebo v přechodných skupinách dvou až tří jedinců (pods), které se po několika hodinách rozpadají, i když byla pozorována i dlouhodobější sdružení.

Mohou se však shromažďovat na delší dobu za účelem lovu a krmení, například při společném lovu v bublinkových sítích, jak je popsáno výše, a samci se mohou sdružovat do „konkurenčních skupin“ kolem samice, aby se s ní pokusili spářit.

Velryby hrbaté mají poměrně složité namlouvací rituály, které probíhají během zimních měsíců. Než však mohou začít, musí se velryby nejprve shromáždit v teplých rovníkových vodách, kde se rozmnožují, a často urazí tisíce kilometrů od svých letních potravních oblastí, aby našly partnerku.

Po příjezdu si samci musí vydobýt právo na páření se samicí, což často zahrnuje tvrdou konkurenci. Nepříbuzní samci se sdružují do skupinek, aby se dostali za samici, a v jejím okolí se mezi sebou perou, mlátí ocasem a útočí na sebe. Doufají přitom, že na samici zapůsobí svou dominancí a silou. Většina těchto soubojů je však jen na oko a jen zřídkakdy si vzájemně způsobí vážnou fyzickou újmu.

Zpěv hraje roli i při rozmnožování. Předpokládá se, že samci používají zpěv k přilákání samice a také k projevení dominance. Může také hrát důležitou roli při vyvolávání říje u samic.

Po páření trvá březost samic velryb 11,5 měsíce. Po narození jsou mláďata dlouhá 3 až 4,5 m a váží až tunu.

Karetní velryby jsou známé svým strašidelným, sugestivním voláním neboli „písněmi“. Tyto složité sekvence sténání, vytí a výkřiků mohou trvat celé hodiny a oceánem se šíří na obrovské vzdálenosti.

Přesná funkce zpěvu keporkaků není známa, ale existuje mnoho teorií.

Jelikož dlouhé složité zpěvy vydávají samci (samice mají kratší vokalizace) a jsou vydávány v období rozmnožování, spekuluje se, že mohou sloužit k přilákání samic. Mohly by také fungovat jako výzva pro ostatní samce. Další teorií je, že má ekolokativní funkci a funguje jako sonar, aby velryby mohly „vidět“ a orientovat se ve svém okolí.

K dorozumívání mezi sebou používají keporkaci také vrčení, sténání a chrčení a mláďata jsou známa tím, že „šeptají“ svým matkám pomocí tichých tónů, které jsou slyšet jen z malé vzdálenosti. To jim může pomoci vyhnout se predátorům a velkým samcům. Více informací najdete zde.

Keporkaci jsou od přírody většinou mírná a neagresivní zvířata, takže je velmi nepravděpodobné, že by člověku ublížili. Jsou však velmi velké a zvědavé a někdy se přiblíží k lodím.

Vzhledem k jejich akrobatickým sklonům je možné, že prorazí a zasáhnou loď, a v roce 2015 došlo k případu Kanaďanky, která zahynula, když prorážející keporkak přistál na výletní lodi pro šnorchlování, na které byla. This is however extremely rare as humpbacks tend to be aware of their surroundings and avoid direct contact with boats and swimming humans.