11 tajemství, která skrývají instruktoři výcviku námořní pěchoty ve výcvikovém táboře

Poznámka redakce: Tento článek vyšel poprvé ve vydání Marine Corps Times z 15. dubna 2013.

Náborové středisko námořní pěchoty PARRIS ISLAND, S.C. – Obrázky vám zůstanou po zbytek života:

Všechny odvedené mariňáky spojují vzpomínky na instruktory drilu, kteří na ně štěkali rozkazy – ráno, v poledne i v noci – po dobu prvních 13 týdnů jejich života u námořní pěchoty. Sdílejí vzpomínky na hrůzu, když na sebe přivolávali hněv svých inspektorů. Vědí, jaké to je tápat a snažit se plnit i ty nejjednodušší rozkazy, ale tváří v tvář takovému tlaku a horku být ochromen zmatkem a strachem.

Výcvikový tábor je obřad, při kterém instruktoři drilu formují identitu rekrutů jako mariňáků. Inspektoři je rozebírají, učí je, jak plnit rozkazy a jak se oblékat, mluvit a chovat jako mariňáci. Učí je kultuře, dědictví a tradicím námořní pěchoty. Tento proces vytváří zvláštní pouto, vztah lásky a nenávisti, který si rekruti budou pamatovat po zbytek života.

Tito instruktoři drilu však mají svá tajemství. Stejně jako každá jiná komunita ve sboru, i její členové mají společné pouto a triky v oboru, které se předávají po generace. Rekruti se o nich ve výcvikovém táboře nedozvědí – ne tam, kde je pravděpodobné, že vás za pouhou hloupou otázku vykouří motivačním výcvikem.

Pod širokými krempami kouřových čepic, dokonale hranatými uniformami a téměř karikaturním chováním se skrývají poddůstojníci a štábní poddůstojníci z nejrůznějších vojenských profesních specializací. Rozhodují se, často s určitými obavami, vrátit se do výcvikového tábora, aby splnili úkoly ve speciální službě.

Sgt. William Loughran encourages recruits at during physical training at Marine Corps Recruit Depot Parris Island, S.C. Roughly 20,000 recruits pass through Parris Island annually.

×

Foto: Cpl.Caitlin Brink/Marine Corps

Nenechte se mýlit: tito mariňáci hrají určitou roli. V nejlepším případě jde o mistrovské herecké umění, ovšem s příměsí – obrovské osobní odpovědnosti, kterou cítí za to, že ze surových rekrutů vybudovali disciplinované mariňáky. Navzdory jejich drsné, až nepřátelské interakci s rekruty jsou instruktoři skutečnými lidmi s opravdovými emocemi a obrovským odhodláním formovat mladé životy.

Časopis Marine Corps Times nedávno získal přístup k instruktorům drilu v Náborové základně námořní pěchoty na Parris Islandu v Jižní Karolíně, aby zjistil některá tajemství úspěšných instruktorů drilu.

Zde je 11 věcí, které instruktoři drilu nikdy nechtějí, aby se jejich rekruti dozvěděli:

11. Výcvikový tábor vyvolává vzpomínky.

Námořní pěšáci, kteří přicházejí do školy pro instruktory drilu, mají zhruba týden na administrativní zpracování, než začnou plnit úkoly ve třídě – a tento čas potřebují, aby si zvykli, řekl major Chad Craven, ředitel školy DI na východním pobřeží, která zde sídlí. Místo na ně má takový vliv. Bojovými zkouškami prověření seržanti, rotmistři a dělostřelečtí seržanti znovu vstupují do prostředí výcvikového tábora a vracejí se do polorekrutačního režimu, řekl.

„Teď počkejte,“ říká Craven svým studentům. „Stříleli na vás, byli jste pod IED, byli jste ostřelováni, oženili jste se a byli jste u narození svého dítěte, a přesto tu stojíte a říkáte ‚dobré ráno‘, i když je zřejmě půlnoc.“

Sgt. Nicholas Lanier, starší příslušník DI, který nedávno ukončil svůj tříletý turnus a zamířil ke 3. praporu 1. námořní pěchoty v kalifornském Camp Pendletonu, řekl, že návrat do výcvikového tábora byl velkým přizpůsobením.

„Cesta zpět na Parris Island byla velmi, velmi zvláštní,“ řekl pěší střelec. „Určitě jsem si myslel, že na mě budou křičet, a pak byli všichni tak milí.“

10. Žabí hlas“ je skutečný.

Instruktoři výcviku doslova křičí na rekruty tak silně, že mohou omdlít, přivodit si kýlu nebo si vážně a trvale poškodit hlasivky. Proto ve škole pro instruktory tráví spoustu času tím, že se učí promítat ze svých bránic.

I tak se u většiny instruktorů rozvine onen skřehotavý „žabí hlas“. Ztráta hlasu je nevyhnutelná, zejména v první fázi výcvikového tábora, kdy se neustále štěkají rozkazy. Ve škole se však snaží nové instruktory naučit, jak zabránit tomu, aby se problémy s hlasem změnily v něco trvalého, říká Craven.

Štábní seržant Antonio Curry, instruktor drilu v Náborovém středisku námořní pěchoty v San Diegu, štěká rozkazy na svou četu čerstvých rekrutů.

Foto: seržant Kuande Hall/Marine Corps

Přesto musí mluvit dostatečně hlasitě, aby je slyšelo asi 100 rekrutů, a to vyžaduje praxi. Školní instruktoři se postaví na určitý počet kroků od mariňáků, aby se naučili promítat svůj hlas, řekl.

I když občas ztratí hlas, stali se mistry v tom, jak ho rychle získat zpět. Craven řekl, že léčba je podobná zklidnění bolavého krku, včetně horké vody s medem a citronem. Ale seržantka Melissa Sandovalová, inspektorka 4. výcvikového praporu rekrutů, zde řekla, že někteří inspektoři jsou trochu kreativnější.

Pije horký čaj, po kterém následuje studený nápoj, řekla. Vyzkoušela ale také okurkovou šťávu nebo limetkovou šťávu smíchanou se solí.

„Je to něco s octem nebo kyselinou v limetkové šťávě,“ řekla. „Pomáhá to sliznici v krku.“

9. Co se děje? Vnitřní smích.

Křik, který musí rekruti snášet, může ve skutečnosti maskovat jinou reakci: smích. Drilující instruktoři si myslí, že rekruti dělají a říkají docela vtipné věci.

Lanier řekl, že během služby na DI byl v pokušení se nepřetržitě smát.

„To jsou prostě věci, které rekruti říkají,“ řekl. „Myslí si, že říkají něco tak vážného, ale ono to vyzní tak směšně, že se vám chce smát.“

Místo toho na ně křičel, že dělají nebo říkají špatné věci.

Sgt. Angela Arounerangsy, instruktorka výcviku ze 4. praporu náborového výcviku, motivuje rekruty při přípravě na slaňovací věž v Náborové základně námořní pěchoty Parris Island, S.C.

Foto: Lance Cpl. Rodion Zabolotniy/Marine Corps

Sandovalová souhlasí a říká, že se musí neustále bránit smíchu.

„Rekruti dělají šílené věci, řekneme to takhle,“ říká. „A někdy člověk jen kroutí hlavou. Musíte prostě dýchat a myslet na něco jiného.“

Štábní seržant Juan Rocha, instruktor výcviku u 1. výcvikového praporu námořní pěchoty v Náborovém středisku San Diego, řekl, že má příliš mnoho práce na to, aby v danou chvíli vůbec pomyslel na smích, ale později si s ostatními inspektory vymění vtipné historky o rekrutech.

8. Nasměrují své vlastní DI.

Nasazení opasku a kampaňového krytu promění řadového mariňáka v někoho, koho se jako nováček pravděpodobně obával. Jakmile se však do této role dostanou, uvědomí si, kolik času a odhodlání věnovali své práci jejich vlastní instruktoři drilu.

„Vzpomínám si, jak byli v mých očích dokonalí,“ řekl seržant Richard Kennedy, DI ze San Diega u 3. praporu výcviku rekrutů. „Doufám, že jsem v očích svých rekrutů stejně dokonalý, jako byli oni v mých očích.“

Seržantka Jennifer Thirouxová ze 4. praporu výcviku rekrutů zde uvedla, že vzpomíná na to, jak měli její instruktoři vždy dokonalé vlasy a jak chodili a mluvili. Stejné věci dělá i nyní, aby šla podobně vznešeným příkladem.

Instruktoři výcviku se také spoléhají jeden na druhého, aby zjistili, co funguje a co ne, řekl Rocha. Převezme některé výrazy a fráze, které používají ostatní inspektoři v jeho týmu, pokud jsou efektivní.

7. Chybí jim rodiny.

Dostat se domů ve 23:00 a vyrazit zpátky na další den, někdy už ve 3:00, neposkytuje mnoho času na to, aby byli se svými blízkými. Existuje zde program připravenosti rodin, který pomáhá mariňákům a jejich závislým osobám tyto tři roky přežít.

Závislé osoby si zde mohou prohlédnout školní budovu DI a zjistit, k čemu budou jejich mariňáci v průběhu služby povoláni.

„Věděli jsme, že je to dlouhá pracovní doba,“ řekl Gunnery Sgt. Richard Brennan, starší DI u 3. výcvikového praporu rekrutů. „Ale někdy je to těžší, protože – i když nejsem v Iráku nebo Afghánistánu a ona ví, že jsem v bezpečí – jsem stále pryč, a to je pro manžele přizpůsobení. Stále vás tam chtějí mít.“

Rozvrh je náročný, přiznává. Po celodenním běhání a křiku se vrátí domů a děti ho hravě plácnou do obličeje, zatímco on usíná u večeře.

Klíčem k úspěchu je podle něj přistupovat k situaci jako tým. Je nezbytně nutné mluvit s partnerem o tom, co prožíváte, řekl. Někdy se mu zdá o výcvikovém táboře a ze spaní křičí na svou ženu, aby se „připojila“, což je totéž, co celý den říká rekrutům. Je pro ni důležité, aby pochopila, o čem je jeho život.

„Myslím, že to pomůže vést k úspěšnému turnusu tady bez rozptylování, a je to dobré pro vztah,“ řekl.

6. „Je to pro mě důležité, protože jsem si myslel, že to je pro mě důležité. Co by si přáli vědět.

Mariňáci, kteří uvažují o službě instruktora cvičení, by měli vědět, že je to fyzicky i psychicky náročné. Většina z nich uvedla, že během turnusu zhubnou; jsou neustále na nohou a běhají s rekruty.

„Přál bych si, abych to věděl,“ řekl Lanier. „Opravdu jsem nikdy necítil únavu, bolest nebo něco podobného. Slyšíte to, ale můžete celý den někomu říkat, že budete unavení, že budete takoví, ale nikdy to nevíte, dokud se tam nedostanete.“

Je také důležité si uvědomit, že opouštíte svůj vlastní MOS, dovednost, ve které jste zběhlí, a přebíráte něco úplně nového, řekla Sandovalová.

„Učíte se,“ řekla. „Čím více budete trénovat a dělat nový MOS, tím lepší budete. Nemůžete toho od sebe tolik očekávat.“

Jako starší instruktor drilu Brennan řekl, že jeho úkolem je dávat pozor na ostatní instruktory drilu. Stejně jako rekruti, ani instruktoři výcviku podle něj nemusí znát své limity, takže dohlíží na to, aby to nepřeháněli.

5. Jakmile se vrátí k výcviku, může se stát, že se na něj vykašlou. Dělají z vás mariňáka.

Někteří mariňáci, kteří slyšeli o přidání diskusí o základních hodnotách a mentoringu v oblasti foot-locker, říkají, že výcvikový tábor by měl být fyzicky náročnější. Ale instruktoři drilu tvrdí, že jejich hlavním úkolem není připravit mariňáky na boj. Jejich úkolem je udělat z civilistů mariňáky a k tomu, aby se tak stalo během 13 týdnů, musí proběhnout určitý proces.

Diskuse o základních hodnotách pomáhají vytvořit základ, od kterého si všichni noví rekruti mohou osvojit způsob života v námořní pěchotě, řekl Brennan.

„Jsou děti, které vyrostly v oblastech, které nemají žádné hodnoty, a krádež nebo braní věcí, které jim nepatřily, pro ně bylo přijatelné,“ řekl Brennan. „Jiní sem už přišli s těmito vštípenými hodnotami, ale my stále musíme najít ten základ, abychom je sblížili.“

Seržant Kadeem Walker se dívá na rekruta během příjmu v Náborové základně námořní pěchoty na Parris Islandu, S.C. Rekruti dostávají některé z prvních rozkazů při prvním příjezdu do náborové základny během přijímacího procesu.

Foto: Lance Cpl. Octavia Davis/Marine Corps

Jako starší instruktor drilu, který má na starosti spíše výcvik založený na hodnotách, musí podle svých slov najít ten nejlepší způsob, jak je všechny oslovit.

„Byl jsem kluk z města a teď se zabývám klukem z hor, zabývám se klukem, který přišel z venkova,“ řekl. „Musíte to najít, nemůžete to zkusit jen jedním způsobem, musíte si rozšiřovat obzory.“

4. „Musíte se naučit, jak se dostat k dětem. Vyrovnaný z nějakého důvodu.

Jednou z hlavních lekcí, kterou se mariňáci ve škole pro instruktory drilu učí, je, že se na ně rekruti budou vždycky dívat, protože oni jsou příkladem toho, jak to vypadá, když jsou vyrovnaní.

Pokud se zpotí nebo mají na uniformě i tu nejmenší špínu, měli by se jít převléknout, řekl Kennedy.

„Mám připravené čtyři kopie každé uniformy, abych se do ní mohl kdykoli převléknout,“ řekl. „Takže když vyjdu ven a trochu se ušpiním, můžu jít, převléknout se a za 30 sekund se vrátit.“

Sandoval řekl, že ve 4. výcvikovém praporu je asi 64 rekrutů. Asi 60 z nich bude po většinu času dělat to, co by měli, řekla. Vždy se však najde jeden rekrut, který se bude rozhlížet, co dělá instruktor drilu, takže musí vždy vědět, že jejich vzhled je na očích.

Craven řekl, že mariňákům ve škole DI říká, aby si pravidelně kontrolovali nejen své vlastní uniformy, ale aby se dívali i na sebe navzájem.

„Pokud máte před sebou nedbale vypadajícího instruktora drilu, pak si časem tento rekrut – budoucí mariňák – řekne: ‚Aha, asi je v pořádku, že si uniformu nenarovnám, asi je v pořádku, že nevypadám jako mariňák z plakátu. „

Nejde o nic jiného než o základní standard námořní pěchoty, dodal Craven – ne o umělý standard, který vytvářejí v depech.

3. Učitelé prověření v boji.

Místo toho, aby se spoléhali na vyprávění minulých generací o Vietnamu nebo Koreji, mohou současní instruktoři výcviku na základě vlastních zkušeností rekrutům vyprávět, jaké to je být v boji, a proč je důležité, aby se rekruti naučili dovednosti, které jim jednou mohou zachránit život.

Sandoval řekl, že se to ukázalo během Crucible, třídenní závěrečné zkoušky ve výcvikovém táboře. Když prováděli noční přesun, rekruti viděli, co měla na mysli, když říkala, že jakékoli osvětlení může upozornit nepřítele na jejich pozici. A během simulované střelby rekruti pochopili, proč musí mluvit hlasitě.

„Jeden rekrut se snažil upoutat pozornost jiného rekruta, který ji přes zvuky granátů a střelby neslyšel,“ řekl Sandoval. „Tak řekla: ‚Teď už vím, proč nám vždycky říkají, abychom křičeli‘.“

2. Rádi vás ITují.

Kromě hlasu je podle instruktorů drilu motivační výcvik jedním z nejúčinnějších nástrojů, které mají k dispozici, když potřebují tvrdohlavému rekrutovi sdělit svůj názor.

Nejenže opakování cvičení pomáhá rekrutům naučit se, řekl Rocha, ale v budoucnu budou pracovat tvrději, jen aby se mu vyhnuli.

Když instruktoři inspekce do výcviku zapojí výcvik založený na hodnotách, tehdy začíná skutečné učení, řekl Thiroux.

Seržantka Katheryn Swingleová, instruktorka výcviku ze 4. výcvikového praporu námořní pěchoty, provádí pobídkový výcvik k nastolení pořádku a disciplíny během první fáze výcviku rekrutů na palubě Náborové základny námořní pěchoty Parris Island, S.C. IT se skládá z přísných cviků, jako jsou kliky, horolezecké výstupy a sklapovačky.

Foto: Cpl. Aneshea Yee/Marine Corps

„Takže můžete dostat IT za to, že máte zip na špatné straně, protože instruktor drilu řekl, že má být na této straně a je na druhé straně,“ řekla. „Takže jim řeknete: ‚Hádejte co, rekrute? My víme, proč je námořní pěchota nejlepší – dbá na detaily. Proto jsme nejlepší. f jdeme do války, to je to, co vás dostane, ta pozornost k detailu.“

1. Mají vás rádi. Tak trochu.

Drilující instruktoři poznávají své rekruty na velmi osobní úrovni a jsou hrdí na to, že vidí, jak si zaslouží orla, glóbus a kotvu. Když stráví tolik času s mladým, vnímavým dospělým člověkem a promění ho v mariňáka, vytvoří si k němu vztah, říká Thirouxová.

„Jste s nimi tři měsíce a vytvoří se pouto,“ říká. „Rostou díky tomu, co je učíte, a vy to berete za své,“ dodala.

Seržant Diego Hernandez motivuje své rekruty k úvodnímu hodnocení drilu v Náborové základně námořní pěchoty Parris Island, S.C.

Foto: kpt. David Bessey/Marine Corps

Kennedy poznamenal, že někteří rekruti jsou plaší, zatímco jiní se dostaví připraveni být hlasití. Inspektoři podle něj tyto vlastnosti rychle zachytí, což může rekruty překvapit.

„Mnohokrát se na rekruta podívám a poznám, kdy se nechce prosadit,“ řekl. „Budeme je sledovat.“

Brennan řekl, že díky vědomí, že má významný vliv na budoucnost námořní pěchoty, je pro něj tato práce důležitá.

„Díky výcviku, který provádíme v průběhu celého cyklu, a základním hodnotám, které do nich vkládáme, a pak díky mému zvratu – tomu kousku sebe, který do toho vkládám – mám pocit, že formuju svou budoucí náhradu, abych mohl instituci něco vrátit,“ řekl.