4 způsoby, jak jednat se sobci

Jedna známá mi nedávno řekla, že by si přála, aby její dospělé děti poznaly, jak tvrdě pro ně pracuje. „Jsou tak sobečtí,“ řekla. „Jsou chamtivé a sebestředné“. Dala najevo, že byla obětavou a štědrou matkou. „Všechno, co jsem dělala, bylo pro ně,“ řekla. „A podívejte se, co z toho mám.“ Stěžovala si, že její děti mají všechno: „Všechny se odstěhovaly do vzdálených částí světa a nikdy se nepodívaly, jak se mi daří. Moje generace taková nebyla. Zůstávali jsme doma a starali se o rodiče.“

Poslouchala jsem její stížnosti s jistým překvapením. Byla pravda, že jeden z jejích synů žije v Číně a dcera se odstěhovala na druhý konec kontinentu. Ale všechny její děti jí pravidelně volaly a posílaly e-maily a děti a vnoučata, která stále žila poblíž, ji často navštěvovaly. Věděl jsem také, že se všichni podílejí na tom, aby se jí teď, když stárne, dobře žilo a bylo o ni dobře postaráno.

Z mého pohledu měli daleko k sobectví.

Přemýšlel jsem, jestli je také kritizuje do očí. Pokud ano, představoval jsem si, že je její zlostná obvinění nutí cítit se špatně, a v důsledku toho mohou mít opačný účinek, než si přála. Místo aby děti přiměla dělat to, co chtěla, možná je její kritika spíše odstrkovala.

Přemýšlela jsem, kdo se ve skutečnosti chová sobecky? Ty dospělé děti – nebo jejich matka?

Řízení sobectví

Sobectví je v dnešní době velký problém. Byly napsány knihy o narcismu, „generaci Já“, dokonce i o „zdravém“ sobectví. Když je však někdo, s kým musíte pravidelně jednat, soustavně sebestředný a sebestředný, může vám znepříjemnit život. Co ale dělat, když vás někdo obviní ze sobectví, zvláště když víte, že jste vinni, jak se patří?“

Nejprve si definujme tento pojem. Dvěma základními charakteristikami sobectví jsou:

1. Zabývat se nadměrně nebo výhradně sám sebou.
2. Nebrat ohled na potřeby nebo pocity druhých.

Jestliže je někdo zároveň zcela zaujatý sám sebou a nezajímá se o nikoho jiného, pravděpodobně na vás nebude příliš reagovat jinak než hodnocením toho, jak uspokojujete jeho potřeby. S ohledem na tuto skutečnost vám nabízíme následující 4 tipy, jak se vypořádat se sobeckými lidmi ve vašem životě:

1. Jak se vypořádat se sobeckými lidmi? Pochopte, z čeho vycházejí.

Dovolte mi to vysvětlit: Pochopení neznamená nechat někoho na holičkách. Ale pokud se vám podaří proniknout za jeho chování a zjistit, co ho motivuje, budete mít větší šanci reagovat způsobem, který by mohl snížit jeho sílu. Často si vytváříme předpoklady o tom, co lidi motivuje, v dobrém i zlém, ale tyto předpoklady jsou často nepřesné. Jednou jsem soucítil se sousedkou, jejíž stoletá matka začala být extrémně agresivní a vzteklá. „Musí být těžké vidět, jak se zhoršuje v někoho, koho neznáte,“ řekl jsem. Ale sousedka mi odpověděla, že její matka byla taková celý život – věk a nemohoucnost ji nijak nezměnily.

Malé děti mají být samozřejmě sobecké (to je něco jiného než oprávněné). Součástí práce na výchově dětí pro život v sociálním světě je pomoci jim začít chápat, že ostatní lidé mají pocity a potřeby, které je třeba respektovat. S touto schopností se však nerodí a není nevhodné, když chtějí, aby byly uspokojovány především jejich vlastní potřeby.

Starší a nemocní lidé také často působí „sobecky“, protože se téměř z nutnosti soustředí pouze na jednu věc – na sebe. Žena, kterou jsem popsal na začátku tohoto příspěvku, byla podle svých dětí milující a velkorysou matkou. Vždycky byla trochu úzkostlivá, ale s přibývajícím věkem se její obavy stupňovaly. Bála se žít sama, ale byla ještě příliš mladá na to, aby se přestěhovala do domova s pečovatelskou službou, a tak se stala sebestřednou a náročnou. Pravdou však bylo, že byla na své děti také hrdá a hluboce je milovala. Nechtěla, aby se stěhovaly zpátky domů, ani nechtěla narušit jejich život – ani svůj vlastní – tím, že by se k nim nastěhovala.

Co tedy bylo třeba udělat?

Pokud její děti pochopily, co bylo motivem její podrážděnosti a sobectví – její obavy a úzkost ze samostatného života -, mohly uvést do chodu důležitý mechanismus zvládání. .

2. Neberte si to osobně.

To říkám klientům mnohem častěji, než mnozí z nich chtějí slyšet. Ale je to hlavní nástroj zvládání mnoha různých druhů chování. To, že vám někdo řekne, že se chováte sobecky, nemusí nutně znamenat, že ve skutečnosti děláte něco špatně. Pravděpodobně to znamená, že chce, abyste dělali něco jiného – což může být správné pro ně, ale ne nutně pro vás.

Děti mé známé udělaly skvělou práci, když si její obvinění nebraly osobně. Díky tomu jí dokázaly pomoci provést v jejím životě několik důležitých změn. Nejprve se o své obavy podělily mezi sebou a pak i s ní. Zkoumali možnost, že by se přestěhovala blíže k jednomu z nich, ale všichni zúčastnění se shodli na tom, že bez svých přátel a známých aktivit by byla ještě osamělejší. Vypracovali tedy plán, který zahrnoval jasnější a strukturovanější návštěvy každého z dospělých dětí. Když se cítila osamělá, mohla se podívat do kalendáře a zjistit, že má v blízké budoucnosti naplánovanou návštěvu. Když se na to mohla těšit, nejenže přestala být ke svým dětem tak kritická, ale více se zapojila do každodenního života.

3. Nepředpokládejte.

Často vytváříme nesprávné nebo zavádějící předpoklady. Jedním ze skutečně užitečných způsobů, jak se vypořádat s něčím obviněním, že jste sobečtí, je zeptat se ho klidným a promyšleným hlasem, co tím myslí. Mohou vám vysvětlit, jak se chováte sobecky? Co by chtěli, abyste udělali jinak?“

Pokud to nemůžete udělat – a existuje spousta dobrých důvodů, proč toho nemusíte být schopni – můžete se také pokusit položit si tyto otázky. Například se zdá, že panuje všeobecná kulturní shoda na tom, že mít dítě je nesobecká činnost a nemít děti je sobecké. Ale je to skutečně pravda? Téměř každý, koho znám a kdo kdy založil rodinu – včetně mě! – to udělal ze sobeckých důvodů. Chtěli být milováni nebo být milující (a ano, i to je sobecké); potěšit rodiče nebo se více sblížit s partnerem či manželem; být součástí rodinné jednotky – seznam by mohl pokračovat. Na těchto sobeckých důvodech není nic špatného. Jen je důležité nepředpokládat, že jsou skutečně nesobecké. Ve skutečnosti, kdybychom dokázali upřímně přijmout, že máme děti ze sobeckých důvodů, mnoho rodičů by se možná méně trápilo, když tyto potřeby nejsou naplněny.

V rozkošně satirickém příspěvku o sobectví můj kolega z PT Adam Grant poukazuje na to, že si rychle stěžujeme na nedostatek velkorysosti druhých, ale mnohem méně jsme schopni rozpoznat vlastní selhání v této oblasti. Má dobrou poznámku, ale je tu i druhá strana mince – strach, který sdílí mnoho mých klientů, že my jsme ti sobečtí.

4. Pamatujte, že určitá míra sobectví je zdravá.

Zdravé sobectví nám nejen připomíná, abychom se starali sami o sebe; umožňuje nám starat se o druhé. Dokonce ani nesobecká péče a štědrost nejsou ve skutečnosti nesobecké. Pokud vám dělá dobře, že děláte něco pro někoho jiného, pak je to stále do jisté míry sobecké, nebo ne? Ale to neznamená, že je to špatné. (Jiný kolega z PT, Leon Seltzer, má skvělý blog o evoluci jáství, který se zabývá právě touto otázkou.)

To jsou jen některé návrhy, ale rád si poslechnu o způsobech, které jste si vyvinuli, abyste se vypořádali se sobeckými lidmi ve svém životě. Souhlasíte s tím, že děti musí být v některých ohledech sobecké, ale také se musí naučit vnímat potřeby druhých lidí a reagovat na ně? Co děláte, když máte pocit, že jste sami sobečtí? Jako vždy se těším na vaše odpovědi!