6 věcí, které mě rok tréninku brazilského jiu-jitsu naučil o životě

Bill začal mluvit.

„Kdybyste se mě před pěti lety zeptali, jestli se tu budu každý večer ukazovat a zápasit se zpocenými chlapy, vysmál bych se vám.“

Zasmál jsem se. Udeřil jsem ho do ruky a bouchl pěstí. Pak jsem mu poděkoval za kotouly.

Kotouly jsou situace, kdy zápasíte se soupeřem po určitou dobu a snažíte se ho podrobit, on se pokusí o totéž na vás. Podvolení naznačíte poklepáním na zem nebo na soupeře.

Když jsem šel k autu, udělalo se mi špatně. Myslel jsem si, že jsem fit. Trénoval jsem 4-6krát týdně, běhal jsem a vzpíral. Ale během pěti minut mě Bill šestkrát, sedmkrát poklepal. Od škrcení přes zámky na ramena, zámky na zápěstí až po páky. Kdybychom byli v divočině, byl bych mrtvý.

Seděl jsem v autě a přemýšlel, kdo jsem. Byl snad celý můj trénink v tělocvičně k ničemu?“

To byl můj druhý trénink brazilského jiu-jitsu (BJJ). Od té doby jsem jich absolvoval několik set.

Na obličeji mám šest škrábanců, v kyčelním kloubu mi vrzají ohyby a z brady mi roste vajíčko. Všechno dočasné, ale jsem na ně pyšný. Jsou ze soutěže BJJ z minulého víkendu.

Už jsem si na to zvykl. Drobná zranění a bolestivost jsou součástí hry.

Buddhisté na to přišli už před 2500 lety. Život je utrpení. A pokud ho nevyhledáváte dobrovolně, objeví se nedobrovolně.

Dave, jeden z mých tréninkových partnerů, mi včera večer napsal. Říkal, že někdo, s kým trénoval, příliš dlouho mluvil, místo aby pracoval.

„Chodím na BJJ, abych dostal na prdel, ne abych mluvil.“

Po roce, co to dělám, dávají Billsova slova stále větší smysl. Zápasy, nácvik technik, tvrdý trénink, to vše se stává meditací. Způsob, jak zablokovat zbytek světa.

Je těžké zabývat se tím, co vám někdo řekl v práci, když se vás váš tréninkový partner snaží uškrtit.

Dělat těžké věci často usnadňuje dělat jiné věci.

Vyhrát nebo se naučit

V hloubi duše každý člověk miluje boj. I když si to nepřipouští. Je to prvotní. Děláme to jako děti. Nechte skupinu dětí dostatečně dlouho pohromadě samotné a nakonec se začnou prát.

Pamatuji si, že jsem nedostal práci a plakal jsem. Že mě nezvolili kapitánem školy a brečel jsem. Nebyl jsem vybrán na výlet a brečel jsem.

Proč ty slzy?

Neuměl jsem prohrávat.

V BJJ a dalších bojových uměních se říká: vyhraj, nebo se to nauč. To znamená, že buď vyhraješ svůj zápas, nebo se naučíš, jak být lepší.

Je to dobré rčení. Ale pravdou je, že pokud nevyhrajete, prohrajete.

Vždy, když si myslím, že jsem v tréninku udělal pokrok, připomene mi to, kolik se toho musím ještě naučit. Půjdu proti někomu, ten se bude bránit mým útokům, pak převezme kontrolu, další věc, kterou si uvědomím, je, že se mi loket ohýbá tak, jak by neměl, a já tapnu.

Tak co?

Prohrál jsem. Ale příště už vím, kam nemám dávat ruku. Obvykle to trvá několik desítek příštích pokusů, než mi tato lekce dojde.

BJJ vás naučí, jak prohrát. Samozřejmě, prohra nikdy není cílem, ale nakonec se to stane.

Stává se to i mimo posilovnu.

Budete mít špatný den, věc, na které jste pracovali, se nepovede, objeví se někdo lepší než vy, nedosáhnete prodejních cílů pro dané čtvrtletí. Ať už je to cokoli, ne všechno půjde podle vašich představ.

Dobře. Každá prohra je příležitostí k učení.

Profesionál zůstává pod tlakem klidný

Po roce vím, proč mi bylo po druhém sezení špatně. Kromě toho, že mě Bill ovládal, jsem se příliš snažil.

Neuměl jsem žádné techniky, takže jsem spoléhal na čistou sílu. Snažil jsem se svalnatě vymanit z každého úchopu a chvatu. Nechal jsem se pohánět adrenalinem z boje a snažil se uniknout.

Nakonec jsem se sám sobě připletl do cesty.

To je první most, který překročíte. Když si začnete uvědomovat, že se nemusíte vždycky ze všeho vyvlékat svaly. Když začnete využívat techniky ve svůj prospěch. V tu chvíli přichází na řadu umění v bojovém umění.

Zkušený malíř namaluje stejný obraz jako stejný amatér s menším počtem tahů.

Profesionální spisovatel předá sdělení méně slovy než začátečník.

Zkušený cvičenec BJJ zůstává pod tlakem klidný, plyne se svým partnerem, vyčkává a pak využívá jeho energii proti němu.

Dave je o 20 kg těžší než já. Když na mně leží, můžu se hýbat a kroutit, jak chci, ale nemám šanci ho ze sebe dostat. Místo toho čekám. Čekám, až se pohne a přesune váhu. Pak využiji jeho hybnosti k tomu, abych udělala ten svůj.

Namísto plýtvání energií na neustálé pohyby udělej jeden, sleduj, co se stane, zůstaň trpělivá. Pokud to zabere, udělejte několik dalších.

Sebevědomí přichází s tím, že se umíte bránit

Šel jsem na hodinu cvičení do fitness klubu, abych si to zpestřil. Nakonec to byla jedna z těch, kde jste s někým partnerem a procházíte sérií různých cvičení.

Cvičili jsme vstávání a zvedání se ze země, zatímco se náš partner snažil udělat výpad proti nám. Cílem bylo nenechat ho dotknout se vaší hlavy.

V BJJ je to podobné jako technický stoj. Jednu nohu a ruku držíte nataženou, abyste zablokovali protivníka, a zbytkem těla se jedním pohybem zvednete.

Protože jsme to na tréninku BJJ trénovali stokrát, byl jsem v tom docela dobrý.

Přestože jsem cvičení zvládal, byla v tom jistota, že i když se partner dostane přes mou obranu nohou a rukou, budu vědět, co dělat dál.

V minulosti jsem si myslel, že mít svaly, které dobře vypadají, vede k sebevědomí. Takže jsem trávil čas v posilovně honbou za estetikou. Now I realise, muscles which can be used for self-defence are far more potent.

A lot can change in a year

I sent my brother Josh a message whilst I was overseas.

„When I get back, let’s get into a martial art.“

He replied with a photo of a Brazilian Jiu-Jitsu gym opening down the road the day I came back. We went to the first-ever session along with our Dad and my arch nemesis Dave.

We met coach Robbie and realised how we’d lucked out. Jeden z nejlepších cvičitelů brazilského Jiu-Jitsu v Austrálii se rozhodl otevřít tělocvičnu 3 minuty od našeho domova.

Šest týdnů nato jsme se zúčastnili naší první soutěže. Pořád jsem si říkal, že je to jen další hod, což je, ale v soutěžním prostředí je něco, co věci mění.

Stojíte naproti někomu, kdo se vám snaží ublížit, a vy se snažíte ublížit jemu. Když se vaše ruce dotknou a rozhodčí zařve ‚o combate! (portugalsky boj), vaše tělo si uvědomí, že vlastně nejde o život, vypukne krásný chaos, adrenalin opadne a všechny techniky, které jste posledních pár týdnů trénovali, vyletí oknem.

Jednou jsem vyhrál, dvakrát prohrál. Dave lost two, Josh lost two.

At the end of the competition, I remember seeing the people on the podium and thinking, „Wow, that’d be hard to do.“

Fast forward to a year later, Dave has won several competitions, I took out 2nd in gi (wearing the karate kid outfit) and 1st in no gi (no karate kid outfit) over the weekend and Josh got 1st in no gi, winning six fights straight for gold.

A lot can change in a year.

The biggest thing?

The calmness. Po několika soutěžích si stále lépe připomínám, že je to jen další hod.

Mezi Davem, Joshem a mnou se navzájem vyzýváme, abychom co nejčastěji trénovali na soutěžní úrovni. Příprava je nejlepší způsob, jak generovat štěstí.

Mentalita bílého pásku

Medaily jsou pěkné a představa, že jednou budu mít modrý pásek, je také pěkná. Ale o to mi nejde.

Soutěže jsou jen malým vrcholem, nejzábavnější je příprava, individuální tréninky, stovky kotoulů.

Známky jsou jen ukazatelem dosaženého pokroku. O to mi jde.

Momentálně mám bílý pásek se dvěma proužky. Polovina ze mě se nechce posunout z bílého pásu. Chci si ho nechat jako připomínku. Připomínku, abych si udržel mentalitu bílého pásu. To come in and continually look at things as a beginner.

Why?

Because that’s where the value is.

Every time I think I know it all, I’m quickly shown otherwise.

Every time I go in looking at things afresh and being open to ways to improve, I do.

That’s enough for now, Dave’s in need of an ass kicking.

Oss.