Americká krása byla špatná před 20 lety a je špatná i teď. Ale stále nám má co říct

V roce 2019 je bití několikanásobného držitele Oscara Sama Mendese za Americkou krásu, která vyšla tento týden zhruba před 20 lety, tak bolestně snadné, až se to zdá nespravedlivé. Vítěz kategorie Nejlepší film už z velké části vyšel z módy, v žebříčcích oblíbených filmů kritiků se objevuje jen zřídka a zdá se, že i u většiny filmových diváků vzpomínky na něj vybledly.

V roce 1999 jste ale byli za outsidera, pokud se vám snímek nelíbil, zatímco vyznávat se z jeho obdivu bylo způsobem, jak oznámit, že jste v obraze moderního amerického neduhu – ať už to bylo cokoli. Jak řekl scénárista Alan Ball v rozhovoru z roku 2000: „Je stále těžší a těžší žít autentický život, když žijeme ve světě, který se zaměřuje na vzhled.“ I když jsme v té době údajně odhodili rigidní společenská očekávání padesátých let, Ball poznamenal, že „v mnoha ohledech je to stejně tísnivě konformní doba“.

Ball se úplně nemýlil. Ale co přesně je „autentický život“ a jak vám účast na zážitku z Americké krásy měla pomoci takový život žít? Americká krása byl špatný film tehdy a je špatný i teď: Kevin Spacey hraje předměstského manžela středního věku Lestera Burnhama s dobrou, ale nudnou prací, který si uvědomí, jak prázdný je jeho život, když se u něj rozvine posedlost – a on ji téměř uskuteční – spolužačkou své dospívající dcery, kterou hraje Mena Suvari. Debutový film režiséra Sama Mendese (který se prosadil už v divadelním světě) Americká krása byl natočen tím nejčistším a nejbezduchejším způsobem, upraven a vyleštěn do nevýrazného vkusu; je to jeden z nejsměšnějších hraných filmů o destruktivitě konformismu, jaké kdy byly natočeny.

Postavy jsou obtěžkány měsíčními falešně filozofickými dialogy („Někdy je na světě tolik krásy, že mám pocit, že ji nemůžu unést“) nebo rozcestníkovým jazykem nabitým předzvěstí („Vím jen, že rád střílím z téhle pistole!“). Obecně fenomenální herci podávají výkony zmučené jako námořnické uzly: Annette Beningová jako Lesterova manželka Carolyn je křečovitá, křehká, sexuálně potlačená matka a realitní agentka, karikatura natažená na maximum. Chris Cooper jako hrozivý soused plukovník Fitts signalizuje „upjatého mariňáka“ pouhým pohledem na zácpu. Spacey přináší veškerou podrážděnou úzkost a křehkost, kterou od něj jeho role vyžaduje, ale ani on nedokáže vyjednat nezasloužený posun filmu ve stylu „Bože, život je přece krásný!“, který na nás vybafne z ničeho nic. A vizuální stránka filmu si prakticky říká o banální rozbor studentské seminární práce. Karmínové růže Americké krásy naaranžované strnule v miskách po celém domě, téměř v každé scéně; zářivě červené vstupní dveře, které jsou jediným výrazným znakem exteriéru domu, který je jinak otupěle střídmý; šarlatové cákance krve na neposkvrněné bílé zdi:

Mnoho kritiků Americkou krásu po uvedení do kin zbožňovalo a někteří si za ní jistě stojí i dnes. Většinou se však zdá, že jde o jeden z těch filmů s poselstvím, které se lidem líbí, nebo říkají, že se jim líbí, protože jim to v dané chvíli připadá jako správný postoj. Možná je dnes, po dvaceti letech, cennější jako způsob zkoumání toho, co nás na některých filmech vůbec přitahuje. I když filmy nejsou příliš dobré – navzdory tomu, jak moc se nás mohou snažit ohromit svou pracnou uměleckostí -, mohou být jakýmsi oltářem, kde zanecháváme své nejasné, blíže nespecifikované pocity nespokojenosti nebo neklidu. V roce 1999 byla americká ekonomika zdravá, počet pracovních míst rostl a investoři byli optimističtí. Když nemáte práci vůbec, je pro vás nezaměstnanost problémem číslo jedna. Když však máte dobrou práci, může vás trápit pocit, že to prostě nestačí – je to luxus, který si můžete dovolit. A právě tímto „nemít dost“ trpí Spaceyho postava Lestera Burnhama.

Lesterovi je kolem čtyřicítky, žije v krásném domě a má krásnou ženu. Ale neklade si jen otázku „Jak jsem se sem dostal?“. Zdá se, že se snaží najít cestu ven. Jeho dospívající dcera Jane (Thora Birchová) s ním sotva promluví a jejich vztah ještě více zledovatí, když odhalí jeho erotickou náklonnost k její kamarádce Angele (Suvariová), štíhlé a koketní roztleskávačce, která přesně ví, proč se mužům líbí – ačkoli i ji trápí nejistota skutečné teenagerky, a přestože se chová, jako by byla na sex připravená, ve skutečnosti tomu tak není. Do sousedství se nastěhuje nová rodina: Táta Cooper je upjatý, násilnický plukovník; svou ženu Barbaru (Allison Janneyová) očividně dohnal ke katatonii. A jeho syn Ricky (Wes Bentley), samotářský podivín a tajný dealer trávy se zálibou ve sledování, začne být Jane posedlý a pozoruje ji (a nahrává) od vedle. Ta je zpočátku vyděšená, pak si uvědomí, že se jí docela líbí, a začnou spolu mít románek. Nic z toho se nestane až do konce filmu, ale film začíná záběrem na čas, který spolu nakonec stráví: Ona leží na posteli a stěžuje si na svého otce. Ricky se žertem, nebo možná ne, zeptá: „Mám ho pro tebe zabít?“. Posadí se jako náhle ostražitá kočka. „Jo. Chtěla bys?“

Tato výměna názorů udává tón údajné polokomické temnoty, ale je to žoviální druh temnoty. (Hlavní téma hudby Thomase Newmana, kaskádovité burácení bicích a dalších nástrojů včetně tabla, bonga a marimby, je dalším signálem agresivního, kyselého rozmaru filmu). Mezitím Lester vyletí z kůže a zároveň se uvolní. Spřátelí se s Rickym a stane se jeho zákazníkem. Začne hlasitě poslouchat hudbu svého mládí. (K tomuto soundtracku patří i „The Seeker“ od Who.) V podstatě dává výpověď v práci, ze které má být tak jako tak propuštěn. Vzteká se na Carolyn a vyčítá jí výběr hudby k večeři a označuje ji za sračky typu „Lawrence Welk“. (Pro zajímavost, píseň, která ho k tomuto výbuchu inspiruje, je ve skutečnosti od Bobbyho Darina, o němž byl v roce 2004 natočen film Beyond the Sea, který Spacey napsal, režíroval a v němž si zahrál hlavní roli). A přestože si Lester myslí, že o Angele bude moci jen fantazírovat – především v dnes již proslulé snové sekvenci, kde ji vidíme ležet ve vaně plné okvětních lístků růží, což je výborná potrava pro všechny ty pisálky, kteří okusují tužku ve spirálových poznámkových blocích -, ke svému překvapení s ní skutečně dostane příležitost být. A nevyužije ji.

Mohlo by se zdát, že Lesterovy lascivní fantazie o Angele jsou nyní, v roce 2019, odpudivější, než se zdály v roce 1999, zejména ve světle obvinění, kterým Spacey jako obviněný sexuální predátor sám čelil. Ve skutečnosti jsou však nejméně šokujícím a možná nejzajímavějším rysem Americké krásy. Možná proto, že Angela je nejupřímnější, nejvěrohodnější a nejsympatičtější postavou filmu: Ví, jakou má sexuální moc, a libuje si v ní. Ale nejsme vyzváni, abychom se na ni dívali jako na oběť, bezmocnou naivku, která se nechává lovit nechutným starším frajerem. Film ví, že je ubohý, ale také ví, že Angela jeho přitažlivost k ní dobrovolně podpořila – do jisté míry. Je také samozřejmě nezletilá a zákon mladé lidi z dobrého důvodu chrání. Obě strany se zastaví dřív, než Lester udělá něco špatného; přes všechny své chyby je to alespoň chlap, který ví, že ne znamená ne.

Přesto Lesterova prázdnota nemá žádnou poetiku, bez ohledu na to, jak moc Ball a Mendes zatloukají myšlenku, že jejich film je o hledání smysluplného života. (O pár let později se podobnými myšlenkami bude mnohem účinněji a se srdceryvnější vizuální velkolepostí zabývat film Todda Haynese Daleko od nebe). Jako člověk, který Americkou krásu v době jejího uvedení do kin nenáviděl, nedokážu říct, jestli se lidem, kteří ji milovali v roce 1999, bude dnes líbit víc nebo míň. Vím však, že filmy mohou být natočeny pouze ve své době, a jsou tedy s touto dobou spjaty.

Lidé, kteří se ve filmu nevyznají, se mohou dívat na starší film – například na komedii z 30. let nebo melodrama z 50. let – a prohlásit, že je „zastaralý“, protože jim dialogy znějí zvláštně nebo podivně, společenské zvyky zobrazené na plátně jim připadají vedle těch našich zastaralé nebo zvláštní efekty primitivní. Téměř všechny filmy nesou stopy své doby; to je prakticky smyslem jejich vzniku. Ať už si o Americké kráse myslím cokoli, nikdy ji nemohu označit za zastaralou – v dobrém i zlém, je to prostě jeden z těch filmů, které lidi zasáhly, možná proto, že nikdo z nás ještě netušil, jak špatné to může být. Ekonomika se mohla zhroutit. Mohli jsme skončit s prezidentem, který by z našeho národa udělal ostudu, možná by ho dokonce přivedl do záhuby. Teroristé by mohli vletět letadly do našich nejviditelnějších mrakodrapů. Americká krása nemohla bez vlastního přičinění ukázat cestu k těmto věcem. Ale je to film z doby, kdy jsme nevěděli, co chceme. Z dnešního pohledu působí temné, pohřbené touhy bohatých mužů a žen z předměstí, bez ohledu na to, jak směšně jsou podány, dokonce trochu dojemně. Možná je to částečně proto, že se nám otevřely oči a vidíme, jak si tolik mužů – na rozdíl od Lestera, bez ohledu na to, co si o něm myslíte – prostě vzalo, co chtěli, bez ohledu na to, komu tím ublížili.

Americká krása je film o privilegovaném bělochovi, který se cítí špatně a snaží se to napravit tím, že nechá explodovat svůj život – jen aby nakonec o všechno přišel. Je to film o muži, který si myslel, že má vše pod kontrolou, ale neměl – a kdo by se s tím přinejmenším nedokázal ztotožnit? Lester Burnham v kontextu své vlastní krize sebestřednosti nemohl vidět skutečný kolizní kurz, který se před ním rýsuje, budoucnost ztracených pracovních míst a exekucí, šílených dvojsmyslů vycházejících z úst lidí, jejichž úkolem je nás vést, válek, které nelze vyhrát, a proto se vedou dál. Možná je potřeba se ohlédnout za absurdním filmem, aby nám ukázal, jak moc jsme skutečně ztratili. Ať už je Ballův „autentický život“ ve skutečnosti jakýkoli, můžete se vsadit, že ho nežije na Instagramu.

Oprava, 20. září

V původní verzi tohoto článku bylo jméno Thory Birchové napsáno chybně.

Kontaktujte nás na [email protected].