Amiodaron 200 mg tablety

Pacienti se vzácnými dědičnými problémy s intolerancí galaktózy, Lappovým deficitem laktázy nebo malabsorpcí glukózy a galaktózy by tento léčivý přípravek neměli užívat.

Amiodaron může způsobit závažné nežádoucí účinky postihující oči, srdce, plíce, játra, štítnou žlázu, kůži a periferní nervový systém (viz bod 4.8.). Protože tyto reakce mohou být opožděné, pacienti na dlouhodobé léčbě by měli být pod pečlivým dohledem. Protože nežádoucí účinky obvykle souvisejí s dávkou, měla by být podávána minimální účinná udržovací dávka.

Před operací by měl být anesteziolog informován, že pacient užívá amiodaron (viz body 4.5 a 4.8).

Srdeční poruchy (viz bod 4.8):

Příliš vysoké dávky mohou vést k závažné bradykardii a k poruchám vedení s výskytem idioventrikulárního rytmu, zejména u starších pacientů nebo při léčbě digitalisem. Za těchto okolností by měla být léčba amiodaronem vysazena. V případě potřeby lze podat beta-adrenostimulancia nebo glukagon. Vzhledem k dlouhému poločasu amiodaronu by se v případě závažné a symptomatické bradykardie mělo zvážit zavedení kardiostimulátoru.

Orální amiodaron není kontraindikován u pacientů s latentním nebo manifestním srdečním selháním, je však třeba dbát zvýšené opatrnosti, protože příležitostně může dojít ke zhoršení stávajícího srdečního selhání. V takových případech lze amiodaron použít spolu s další vhodnou léčbou.

Farmakologické působení amiodaronu vyvolává změny EKG:

U starších osob může dojít k výraznému snížení srdeční frekvence.

Léčba by měla být přerušena v případě výskytu bloku A-V 2. nebo 3. stupně, sinoatriální blokády nebo bifascikulární blokády.

Amiodaron má nízký proarytmický účinek. Byly hlášeny výskyty nových arytmií nebo zhoršení léčených arytmií, někdy fatální. Je důležité, ale obtížné, odlišit nedostatečnou účinnost léku od proarytmického účinku, ať už je spojen se zhoršením srdečního stavu nebo ne. Proarytmické účinky se obvykle vyskytují v souvislosti s lékovými interakcemi a/nebo elektrolytickými poruchami (viz body 4.5 a 4.8). Navzdory prodloužení QT intervalu vykazuje amiodaron nízkou torsadogenní aktivitu.

Před zahájením podávání amiodaronu se doporučuje provést EKG a měření sérového draslíku. Během léčby se doporučuje monitorování EKG.

Amiodaron může zvýšit defibrilační práh a/nebo práh stimulace u pacientů s implantabilním kardioverterem-defibrilátorem nebo kardiostimulátorem, což může nepříznivě ovlivnit účinnost zařízení. Doporučují se pravidelné testy k zajištění správné funkce zařízení po zahájení léčby nebo změně dávkování.

Závažná bradykardie (viz bod 4.) je důvodem pro zahájení léčby.5):

Při použití amiodaronu v kombinaci se sofosbuvirem v kombinaci s jiným přímo působícím antivirotikem (DAA) proti viru hepatitidy C (HCV), jako je daklatasvir, simeprevir nebo ledipasvir, byly pozorovány případy závažné, potenciálně život ohrožující bradykardie a srdeční blokády. Současné podávání těchto látek s amiodaronem se proto nedoporučuje.

Pokud se souběžnému užívání s amiodaronem nelze vyhnout, doporučuje se při zahájení léčby sofosbuvirem v kombinaci s jinými DAA pacienty pečlivě sledovat. Pacienti, u nichž je identifikováno vysoké riziko bradyarytmie, by měli být po zahájení souběžné léčby sofosbuvirem nepřetržitě sledováni po dobu nejméně 48 hodin ve vhodném klinickém prostředí.

Pacienti užívající tyto léky na hepatitidu C s amiodaronem, s jinými léky snižujícími srdeční frekvenci nebo bez nich, by měli být upozorněni na příznaky bradykardie a srdeční blokády a mělo by jim být doporučeno, aby v případě jejich výskytu urychleně vyhledali lékařskou pomoc.

Endokrinní poruchy (viz bod 4.8)

Amiodaron může vyvolat hypotyreózu nebo hypertyreózu, zejména u pacientů s poruchami štítné žlázy v osobní anamnéze. U všech pacientů by mělo být před zahájením léčby provedeno klinické a biologické monitorování. Sledování by mělo být prováděno v průběhu léčby, v šestiměsíčních intervalech a několik měsíců po jejím ukončení. To je zvláště důležité u starších pacientů. U pacientů, jejichž anamnéza ukazuje na zvýšené riziko poruchy funkce štítné žlázy, se doporučuje pravidelné hodnocení. Při podezření na dysfunkci štítné žlázy by měla být měřena hladina usTSH v séru.

Amiodaron obsahuje jód, a proto může interferovat s vychytáváním radiojódu. Funkční testy štítné žlázy (free-T3, free-T4, usTSH) však zůstávají interpretovatelné. Amiodaron inhibuje periferní přeměnu levotyroxinu (T4) na trijodtyronin (T3) a může způsobit izolované biochemické změny (zvýšení sérového free-T4, free-T3 je mírně snížený nebo dokonce normální) u klinicky eutyreoidních pacientů. V takových případech není důvod přerušit léčbu amiodaronem, pokud není klinicky ani dále biologicky (usTSH) prokázáno onemocnění štítné žlázy.

Hypothyreóza

Na hypotyreózu je třeba mít podezření, pokud se objeví následující klinické příznaky: zvýšení tělesné hmotnosti, intolerance chladu, snížená aktivita, nadměrná bradykardie. Diagnózu podporuje zvýšení sérového usTSH a přehnaná odpověď TSH na TRH. Hladiny T3 a T4 mohou být nízké. Euthyreózy je obvykle dosaženo do 3 měsíců po ukončení léčby. V život ohrožujících situacích lze pokračovat v léčbě amiodaronem v kombinaci s levotyroxinem. Dávka levotyroxinu se upravuje podle hladin TSH.

Hypertyreóza

Hypertyreóza se může objevit během léčby amiodaronem nebo až několik měsíců po jejím ukončení. Klinické příznaky, jako je úbytek hmotnosti, astenie, neklid, zvýšení srdeční frekvence, výskyt arytmie, angina pectoris, městnavé srdeční selhání, by měly upozornit lékaře. Diagnózu podporuje pokles sérové hladiny usTSH, zvýšený T3 a snížená odpověď TSH na hormon uvolňující tyreotropin. Může být zjištěno také zvýšení reverzního T3 (rT3).

V případě hypertyreózy by měla být léčba vysazena. Ke klinickému zotavení obvykle dochází během několika měsíců, i když byly hlášeny i závažné případy, které někdy vedly k úmrtí. Klinickému zotavení předchází normalizace funkčních testů štítné žlázy.

K léčbě těžké hyperaktivity štítné žlázy byly použity přípravky proti štítné žláze; zpočátku mohou být nutné velké dávky. Ty nemusí být vždy účinné a může být nutná souběžná léčba vysokými dávkami kortikosteroidů (např. 1mg/kg prednisolonu) po dobu několika týdnů.

Poruchy oka (viz bod 4.8)

Pokud se objeví rozmazané nebo snížené vidění, mělo by být neprodleně provedeno kompletní oftalmologické vyšetření včetně fundoskopie. Výskyt optické neuropatie a/nebo optické neuritidy vyžaduje vysazení amiodaronu z důvodu možné progrese do slepoty. Pokud nedojde k rozmazanému nebo sníženému vidění, doporučuje se oftalmologické vyšetření provádět každoročně.

Hepato-biliární poruchy (viz bod 4.8):

Amiodaron může být spojen s různými jaterními účinky, včetně cirhózy, hepatitidy, žloutenky a jaterního selhání. Byly hlášeny některé případy úmrtí, hlavně po dlouhodobé léčbě, i když vzácně k nim došlo brzy po zahájení léčby zejména po intravenózním podání amiodaronu. Doporučuje se sledovat jaterní funkce, zejména transaminázy, před zahájením léčby a poté šestkrát měsíčně. Dávka amiodaronu by měla být snížena nebo léčba přerušena, pokud zvýšení transamináz překročí trojnásobek normálního rozmezí.

Na začátku léčby se může objevit zvýšení sérových transamináz, které může být ojedinělé (1,5 až 3násobek normálu). Ty se mohou vrátit k normálu při snížení dávky nebo někdy spontánně.

Mohou se vyskytnout izolované případy akutních jaterních poruch se zvýšením sérových transamináz a/nebo žloutenkou; v takových případech je třeba léčbu přerušit.

Byly hlášeny případy chronického onemocnění jater. Na tuto diagnózu by měly upozornit změny laboratorních testů, které mohou být minimální (transaminázy zvýšené 1,5 až 5krát nad normál) nebo klinické příznaky (možná hepatomegalie) během léčby trvající déle než 6 měsíců. Doporučuje se proto rutinní sledování jaterních funkčních testů. Abnormální výsledky klinických a laboratorních testů obvykle ustoupí po ukončení léčby, ale byly hlášeny i fatální případy. Histologické nálezy mohou připomínat pseudoalkoholickou hepatitidu, ale mohou být variabilní a mohou zahrnovat i cirhózu.

Ačkoli v literatuře nejsou žádné zprávy o zesílení jaterních nežádoucích účinků alkoholu, je třeba pacientům doporučit, aby během užívání tablet amiodaronu omezili příjem alkoholu.

Poruchy nervového systému (viz bod 4.8):

Amiodaron může vyvolat periferní senzomotorickou neuropatii a/nebo myopatii. Oba tyto stavy mohou být závažné, i když k zotavení obvykle dochází během několika měsíců po vysazení amiodaronu, ale někdy může být neúplné.

Poruchy dýchání, hrudníku a mediastina (viz bod 4.8):

Příznaky dušnosti nebo neproduktivního kašle mohou souviset s plicní toxicitou (hypersenzitivní pneumonitida, alveolární/intersticiální pneumonitida nebo fibróza, pleuritida, bronchiolitis obliterans organizující pneumonitida. Přítomné příznaky mohou zahrnovat dušnost (která může být závažná a nevysvětlitelná aktuálním stavem srdce), neproduktivní kašel a zhoršení celkového zdravotního stavu (únava, úbytek hmotnosti a horečka). Nástup onemocnění je obvykle pomalý, ale může rychle progredovat. Zatímco většina případů byla hlášena při dlouhodobé léčbě, několik případů se objevilo brzy po zahájení léčby.

Pacienti by měli být před zahájením léčby pečlivě klinicky zhodnoceni a mělo by být zváženo rentgenové vyšetření hrudníku. V průběhu léčby, pokud existuje podezření na plicní toxicitu, by mělo být toto vyšetření zopakováno a spojeno s funkčním vyšetřením plic včetně, pokud je to možné, měření transfer faktoru. Počáteční radiologické změny může být obtížné odlišit od plicní žilní kongesce. Plicní toxicita byla obvykle reverzibilní po časném vysazení léčby amiodaronem, s léčbou kortikosteroidy nebo bez ní. Klinické příznaky často ustoupí během několika týdnů, po nichž následuje pomalejší radiologické a funkční zlepšení plic. U některých pacientů může dojít ke zhoršení stavu i přes vysazení tablet amiodaronu.

Poruchy kůže a podkožní tkáně (viz bod 4.8)

Pacienti by měli být poučeni, aby se během léčby nevystavovali slunci a používali ochranná opatření, protože pacienti užívající tablety amiodaronu mohou být nepřiměřeně citliví na sluneční záření, což může přetrvávat i po několika měsících od vysazení tablet amiodaronu. Ve většině případů jsou příznaky omezeny na brnění, pálení a erytém kůže vystavené slunci, ale mohou se vyskytnout závažné fototoxické reakce s tvorbou puchýřů.

Závažné bulózní reakce:

Život ohrožující nebo dokonce smrtelné kožní reakce Stevens-Johnsonův syndrom (SJS), toxická epidermální nekrolýza (TEN) (viz bod 4.8). Pokud se objeví příznaky nebo známky SJS, TEN (např. progresivní kožní vyrážka často s puchýři nebo slizničními lézemi), léčba amiodaronem by měla být okamžitě přerušena.

Lékové interakce (viz bod 4.5)

Současné užívání amiodaronu se nedoporučuje s následujícími léčivými přípravky: beta-blokátory, inhibitory kalciových kanálů snižujícími srdeční frekvenci (verapamil, diltiazem), stimulačními projímadly, která mohou způsobit hypokalémii.

Při současném podávání amiodaronu byly hlášeny zvýšené plazmatické hladiny flekainidu. Dávka flekainidu by měla být odpovídajícím způsobem snížena a pacient by měl být pečlivě sledován.

Upozornění týkající se pomocných látek

Tento přípravek obsahuje laktózu. Pacienti se vzácnými dědičnými problémy s intolerancí galaktózy, Lappovým deficitem laktázy nebo malabsorpcí glukózy a galaktózy by tento léčivý přípravek neměli užívat.