An/Anu (bůh)

Mezopotámský bůh oblohy, jedno z nejvyšších božstev; v sumerštině známý jako An a v akkadštině jako Anu.

Funkce

An/Anu patří k nejstarší generaci mezopotamských bohů a původně byl nejvyšším božstvem babylonského panteonu. V důsledku toho k jeho hlavním rolím patří role autority, tvůrce rozhodnutí a praotce. V nebi přiděluje funkce ostatním bohům a může podle libosti zvyšovat jejich postavení; v sumerské básni Inana a Ebih (ETCSL 1.3.2) Inana tvrdí, že „An mě učinil děsivým po celém nebi“ (l.66). Na zemi uděluje královskou hodnost a jeho rozhodnutí jsou považována za nezměnitelná.

Později se An/Anu o tyto funkce dělil nebo se jich vzdával, jak se do popředí dostával Enlil a následně Marduk, ale svůj základní charakter a vysoké postavení si zachoval po celé mezopotámské dějiny. Když jsou totiž jiní bohové povýšeni do vedoucí pozice, říká se, že dostávají anûtu, „Anuovu moc“. Například v Enúma eliš TT bohové vyjadřují Mardukovu moc nad sebou prohlášením: „Tvé slovo je Anu!“ (Tabulka IV, řádky 4-6).

Anuovi/Anuovi se někdy připisuje stvoření samotného vesmíru, a to buď sám, nebo společně s Enlilem a Ea. Ze tří úrovní nebes obýval tu nejvyšší, údajně z načervenalého kamene luludānitu (Horowitz 2001: 8-11).

Božská genealogie a synkretismy

Nejstarší texty se o Anově původu nezmiňují. Později je považován za syna Anšara a Kišara, jako v eposu o stvoření z prvního tisíciletí Enúma eliš (Tabulka I, 11-14). V sumerských textech třetího tisíciletí je jeho chotí bohyně Uraš; později tuto pozici zaujala Ki, personifikace země, a v akkadských textech Antu, jehož jméno je pravděpodobně odvozeno od jeho vlastního.

An/Anu často dostává epiteton „otec bohů“ a mnoho božstev je v tom či onom kontextu popisováno jako jeho děti. Nápisy z Lagaše třetího tisíciletí jmenují Anna jako otce Gatumduga, Baby a Ningirsu. V pozdějších literárních textech se jako jeho synové objevují také Adad, Enki/Ea, Enlil, Girra, Nanna/Sin, Nergal a Šara, zatímco mezi bohyněmi označovanými za jeho dcery jsou Inana/Ištar, Nanaya, Nidaba, Ninisinna, Ninkarrak, Ninmug, Ninnibru, Ninsumun, Nungal a Nusku. An/Anu je také hlavou Annunaki a stvořil démony Lamaštu, Asag a Sebettu. V eposu Erra a Išum dává Anu Sebettu Errovi jako zbraně, jimiž může masakrovat lidi, když ho jejich hluk začne dráždit (Tabulka I, 38 a dále).

Když se Enlil autoritou vyrovnal Anovi nebo ho předčil, funkce obou božstev se do jisté míry překrývaly. An byl také někdy ztotožňován s Amurruem a v seleukovském Uruku s Enmešarem a Dumuzim.

Kultovní místa

Temply a svatyně An/Anu existovaly v různých městech po celou dobu mezopotámské historie. Od třetího tisíciletí byl s určitými přestávkami uctíván spolu s Inanou/Ištar v chrámu é-an-na v Uruku , v achaimenovském a seleukovském období pak v novém chrámu Reš s Antuem.

Dalším významným centrem jeho kultu byl Der , který stejně jako Uruk nesl titul „město Anu“. V Lagaši založil Anův chrám Gudea (asi 2144-2124 př. n. l.), zatímco Ur-Namma (asi 2112-2095 př. n. l.) mu vybudoval zahradu a svatyni v Uru . An měl také „sídlo“ v hlavním babylónském chrámu , Esagilu, a přijímal obětiny v Nippuru , Sipparu a Kiši . V Assuru byl v období střední Asýrie (asi 1350-1050 př. n. l.) postaven dvojitý chrám pro Anu a Adada, é-me-lám-an-na, který byl obnoven pozdějšími panovníky včetně Tiglat-Pilesera I.

Doložená časová období

Nejstarší výskyty Anu jako konkrétního božstva je obtížné přesně určit vzhledem k více možným čtením znaku AN. V polovině třetího tisíciletí je však s jistotou doložen v seznamu bohů Fara a ve jménu krále Uru z 27. století Mesanepada („Mladý muž, vyvolený Anem“), který také věnoval korálek „bohu Anovi, svému pánu“ (Frayne 2008: E1.13.5.1). V následujících staletích je kultovní činnost pro An/Anu doložena v Uruku a Nippuru a začíná se objevovat v královských titulech: Lugalzagesi (asi 2375-50 př. n. l.) a Sargon I. (asi 2334-2279 př. n. l.) se oba nazývají jeho kněžími.

Od druhého tisíciletí je An/Anu pravidelně zmiňován v literárních textech, nápisech a osobních jménech, i když jen zřídka jako ústřední postava – zdá se, že byl vždy považován za spíše vzdáleného od lidských záležitostí. Ze starobabylónského období (asi 2000-1595 př. n. l.) pochází sumerská modlitba k Anovi, v níž ho žádá, aby chránil královskou vládu Rim-Sina, krále Uru (ETCSL 2.6.9.3), a dochovalo se několik královských hymnů k Anovi (ETCSL 2.4.4.5, bohužel fragmentární adab k Anovi pro Šu-Suen; ETCSL 2.5.5.).3, adab k Anovi pro Lipit-Ištar; ETCSL 2.5.6.5, adab k Anovi pro Ur-Ninurta).

Přibližně ve stejné době se Anu poprvé objevuje v asyrských královských nápisech; Šamši-Adad I. (asi 1813-1781 př. n. l.) se chlubí, že ho Anu a Enlil povolali k velikosti (Grayson 1987: A.0.39.1. Bůh Aššur si v asyrském panteonu vždy zachovával své výsadní postavení, ale i pozdější králové se někdy dovolávali Anua jako zdroje podpory či legitimity.

Sumerské a akkadské mytologické texty zobrazují An/Anua jako krále a otce bohů. Starobabylónská skladba Gilgameš, Enkidu a podsvětí (ETCSL 1.8.1.4) odkazuje na prvotní rozdělení vesmíru, v němž An dostal nebesa (řádky 11-12), a odtud ho vidíme vládnout v básni o potopě Atrahasis. Inana/Ištar, odhodlaná zabít Gilgameše, násilím přesvědčuje svého otce, aby jí vydal nebeského býka, ve starobabylónské básni Gilgameš a nebeský býk (ETCSL 1.8.1.2), stejně jako v Eposu o Gilgamešovi z prvního tisíciletí (tabulka VI, řádky 92 a dále). V Enúma eliš se Anu ve strachu odvrací od Tiamat (Tabulka II, řádky 105-6), čímž připravuje půdu pro Mardukův triumf a povýšení nad něj, které charakterizuje babylónskou literaturu a náboženskou praxi konce druhého a počátku prvního tisíciletí. Během pátého století př. n. l. se však Anuův kult v Uruku dočkal oživení a ze seleukovského období se dochovaly rituální texty popisující účast jeho sochy na místním svátku akitu (např. TCL 6, 39; TCL 6, 40; BRM 4, 07).

Ikonografie

Neexistují žádná jistá antropomorfní vyobrazení An/Anu. Jeho symbolem je rohatá koruna, někdy zobrazovaná spočívající na trůnu (viz níže). Jeho zvířetem je býk.

Jméno a hláskování

Sumerský an znamená „nebe, obloha“, a An lze tedy považovat za personifikované nebe. Klínové znamení AN má také hodnotu DINGIR, „bůh“ (akkadsky ilu(m)), a používá se jako determinativ pro božstva, nicméně v sumerštině se Anovo jméno nikdy nepíše s božským determinativem. V akkadštině je Anu, zapisuje se logograficky jako dAN nebo se píše slabičně, např. da-nu(m). Učeným zápisem pro Anu je také logogram d60.

Psané podoby: Sumerština: an; akkadština: da-nu, da-num, an-nu, d60 Normalizované podoby: An: An, An, An, An, An, An, An, An, An, An, An, Anu(m)

An/Anu in Online Corpora

An

• The Electronic Text Corpus of Sumerian Literature
• The Electronic Text Corpus of Sumerian Royal Inscriptions
• The Corpus of Ancient Mesopotamian Scholarship

Anu

• The Corpus of Ancient Mesopotamian Scholarship

References and further reading

• Beaulieu 2003, The pantheon of Uruk.
• Ebeling 1932, „An-Anum“.
• Foster 2005, Before the Muses.
• Frayne 2008, Presargonic Period.
• George 1993, House Most High.
• Grayson 1987, Assyrian Rulers … (to 1115 BC)
• Horowitz 2001, Mesopotamian Cosmic Geography.