APOLOGIE JE O 15 LET POZDĚJŠÍ A STĚŽÍ ZA 1,6 MILIÓNU USD

V roce 1981 jsem se jako mladý afroamerický reportér, který se nikdy nesetkal s Janet Cookeovou, ztotožnil s mladou černoškou, díky jejíž Pulitzerově ceně se stala ozdobou žurnalistiky. Když se stala její nejznámější lhářkou, cítil jsem se trapně a pobouřeně.

Jako mladý černošský reportér, který Cookeovou znal, se s ní Michel McQueen nemohl ztotožnit – přesto se cítil naštvaný a zneužitý.

Teď, když se Cookeová vrátila – v nedávných rozhovorech pro celostátní televizi a v článku v červnovém GQ -, se z její ironie můžeme poučit. Je to už 15 let, co se tehdy šestadvacetiletá Cookeová stala první nositelkou Pulitzerovy ceny, která byla nucena nejvyšší novinářské ocenění vrátit. Nejenže si Cookeová svůj vítězný příběh – „Jimmyho svět“ o osmiletém černochovi závislém na heroinu – vymyslela, ale i její působivý životopis byl z velké části smyšlený.

Lžou lidé všech barev pleti, někteří až hrozivě. Proč je tedy skandál Cookeové stále chytrý?

Protože Cookeové podvod ve mně a v dalších černošských spisovatelích vyvolal tak strašný pocit, jak to jen cizí čin dokáže. Když jsme se poprvé dozvěděli, že získala Pulitzerovu cenu za fejeton – viděli jsme její tvář zářící z fotografií v novinách, pro které jsme pracovali -, mnozí z nás pocítili hrdost a spřízněnost.

Ne McQueen. Jako spisovatelka, která s Cookeovou pracovala na rubrice Týdeník deníku The Washington Post, to věděla lépe. „Janet mluvila jen s lidmi, které považovala za důležité,“ vzpomíná McQueenová, nyní korespondentka ABC. „Nikdo černý tomuto kritériu neodpovídal. . . . Takže mi přišlo těžké být hrdý na její úspěch jako černocha. Nezajímala se o černochy, necítila k nám žádnou sounáležitost.“

Proč tedy Cookeova mystifikace McQueenovi ublížila?

Ze stejných důvodů, z jakých jí trpěli všichni novináři. Cookeovy výmysly dodaly palebnou sílu těm, kteří si myslí, že všichni členové zpravodajských médií jsou pokrytci a lháři. Pro většinu novinářů, kteří se usilovně snaží taková podezření vyvracet, byl tento skandál bolestivý.

Pro černošské novináře – pro něž je sázka stejně vysoká jako jejich nízký počet – byl nesnesitelný.

Po patnáct let tak Cooke setrvával na okraji naší paměti. Přemýšleli jsme, proč lhala a co se s ní stalo.

Teď už to víme. Nebo si myslíme, že to víme. V pořadech Nightline na ABC a Today na NBC a v článku bývalého přítele Cookeové Mikea Sagera, který má 12 000 slov, se Janet Cookeová konečně vynořila. Tedu Koppelovi a Bryantu Gumbelovi řekla, že udělala „strašnou chybu“. Omluvila se deníku Post a jeho čtenářům za to, že zklamala jejich důvěru. Řekla, že po letech vyhnanství v Paříži a měsících přežívání za 6 dolarů na hodinu jako prodavačka chce zpět svou kariéru.

Zdá se, že získala víc. Cookeová a její životopisec Sager podepsali 16. května smlouvu se společností TriStar Pictures na natočení celovečerního filmu o jejím životě v hodnotě 1,6 milionu dolarů.

„Takže teď bude vydělávat,“ řekl McQueen. „Velké překvapení.“

Někoho možná překvapí, jakou hořkost Cookeová stále vyvolává – zejména s ohledem na to, jak se později dařilo vysoce postaveným lhářům jménem Nixon, Barry a North a jak následné úspěchy černošských spisovatelů učinily neúspěch Cookeové téměř bezpředmětným.

Ale při rozhovoru s McQueenem mě zarazilo, jak moc záleží na barvě pleti Cookeové. Pro nás a podle všeho i pro Cookeovou samotnou.

Rasa pro Cookeovou hrála takovou roli, že se zdá, že před ní s křikem utíkala, když časopisu GQ řekla, že nikdy neměla černošskou kamarádku – dokonce ani ve své čistě černošské čtvrti z dětství – nebo nechodila s černochem. Záleželo jí na tom natolik, že při falšování svého životopisu vytvořila „Supernigger“ – svůj termín pro oceňovanou černošskou reportérku se vzděláním z Ivy League, kterému neodolali bílí redaktoři.

Ačkoli většina frustrace, kterou černí novináři vůči Cookeové cítí, nemá nic společného s barvou pleti, je podle McQueena těžké přejít to, jak „Janet obratně manipulovala s rasově-genderovým napětím. . . . Využila toho, že existují lidé, kteří jsou ochotni věřit, že černoši jsou schopni jakéhokoli barbarství.“

A podle ní je „ironií, že ti, kteří nejvíce trpěli… jejími činy, byli černoši“. Brzy po fiasku s Cookeovou, vzpomíná McQueenová, ji jeden z majitelů domu požádal, aby mu ukázala svůj diplom z Harvardu – jako důkaz, že McQueenová nelhala o svém vzdělání v žádosti o byt. „Slyšela jsem o černoších, jejichž redaktoři začali prověřovat své zdroje; četla jsem články, které naznačovaly, že její lhaní bylo důsledkem afirmativní akce a příliš rychlého prosazování černochů,“ řekla.

Přesto oceňuji Cookeovu pozdní omluvu. Podle dnešních měřítek je patnáct let dlouhá doba na utrpení. Nebo jsem možná jen Cookeové vděčný za to, že mě to naučila: Kdo se cítí být spojen s cizími triumfy, bude se cítit stejně spojen i s jejich porážkami.

Dnes jsem také s McQueenovou, když řekla: „V konečném důsledku nemám k Janet vztah jako k černošce. Vnímám ji jako… lidskou bytost, která využila napětí v naší společnosti ve svůj prospěch. Ať už jste pravicový politik, nebo černošský podvodník, měli byste za to zaplatit.“

I když nakonec zbohatnete.