Baseballová bariéra 106 mph: dosáhli nadhazovači hranice své rychlosti?
Sidd Finch byl téměř příliš dobrý na to, aby to byla pravda. Tento nadhazovač-nováček během jarního tréninku v týmu New York Mets údajně zbořil nadhazovací rekordy, když s přesností 168 mil za hodinu nadhodil rychlý míč. Finch, prohlášený za jogína a virtuóza na lesní roh, byl ve skutečnosti příliš dobrý na to, aby to byla pravda, a stal se předmětem promyšleného aprílového žertu sportovního spisovatele George Plimptona a časopisu Sports Illustrated.
Finchův příběh však slouží jako připomínka toho, že rychlost upoutává naši pozornost jako málokterý jiný sportovní atribut.
Kdysi dávno byl nadhoz rychlejší než 100 mph vzácností, čtyřminutovou mílí baseballu. Tedy dokud kubánský emigrant Aroldis Chapman, nadhazující za Reds, Cubs a Yankees, neudělal ze 100mph fastballů běžnou záležitost. Ostatní nadhazovači se pohybovali nad a pod trojcifernou hranicí, ale Chapman překonával hranici 100 mil za hodinu nadhoz za nadhozem, zápas za zápasem a sezónu za sezónou. Stejně jako míle Rogera Bannistera otevřela bránu pro další čtyřminutové mílaře, Chapman zřejmě připravil půdu pro novou generaci plamenometčíků.
Chapman a Jordan Hicks – dva hráči, kteří se dělí o rekord v nejrychlejším nadhozu s rychlostí 105 mph – nyní nabízejí jen zlomek nadhozů s rychlostí 100 mph+, přičemž jejich počet se za posledních 10 let více než zdvojnásobil. Průměrná rychlost fastballu sice vykazuje známky vyrovnání, ale také se zvýšila a za stejné období přidala téměř 2 mph. Je třeba také poznamenat, že samotná rychlost ještě nedělá skvělého nadhazovače. Hyun-Jin Ryu, pravděpodobně nejlepší nadhazovač v baseballu v letošní sezóně, dosahuje maximálních rychlostí kolem devadesátky.
Část kouzla rychlosti spočívá v tom, že ti, kdo jsou obdařeni zlatou paží, k ní přicházejí různými cestami a s různými typy postavy. Někteří, jako například Mark Wohlers, který při nadhazování za Atlanta Braves dosáhl rychlosti 103 km/h, ji měli celou dobu. „Myslím, že jsem vždycky házel tvrději než děti v mém věku, když jsem vyrůstal,“ říká Wohlers. „Pravděpodobně jsem byl nadprůměrný, dokud jsem se nedostal do nižší ligy, a teprve poté, co jsem spolupracoval s trenérem nadhazovačů a druholigovým systémem Atlanty Braves, aby se srovnala moje mechanika, se moje rychlost opravdu znatelně zvýšila.“
Pro Wohlerse byl první nadhoz přes 100 mph velkým okamžikem: „
Jiní hráči se vyvíjejí pomaleji a skok udělají, až když jsou větší a silnější. „V prváku na střední škole jsem házel asi 60 mph, v juniorech 70 a v nižších ligách jsem se pohyboval kolem devadesátky,“ říká Conner Greene, nadhazovač v organizaci Kansas City Royals, „a pak jsem z ničeho nic jednoho večera hodil 97 mph.“ Greene věří, že jakmile poznal, že je schopen házet tak tvrdě, dokázal v sobě odemknout ještě větší potenciál a v sezóně 2017 nakonec dosáhl rychlosti 103 mph.
Podíváte-li se na nadhazovače, kteří házejí nejtvrdším způsobem, všimnete si, že je mezi nimi široká škála postav. Samozřejmě jsou tu nadhazovači jako metr osmdesát vysoký Noah Syndergaard s vikingskou postavou a vlajícími blond vlasy, kteří vypadají každým coulem jako nadhazovači házející plamenem. Hicks je uváděn se skromnější výškou 6ft 2in a 185lbs. V tom je krása baseballu, říká doktor Glenn Fleisig, ředitel výzkumu v Americkém institutu sportovní medicíny. Ve srovnání s jinými sporty mohou baseballoví nadhazovači uspět při různých velikostech. Co mají tito nadhazovači společné, vysvětluje, je dobrá genetika a dobrá mechanika.
Na výšce, nízkém vzrůstu, vytáhlosti nebo svalnatosti nezáleží. Greene věří, že schopnost explozivně generovat rychlost silným atletickým pohybem bez ohledu na typ postavy odlišuje nadhazovače s vysokou rychlostí, jako je Hicks. „Nejtvrdší nadhazovači mají stejnou výbušnost jako sprinteři na dráze, i když nejsou vždy nejvyšší nebo největší.“
Částí důvodu, proč nadhazovači nevypadají jako siláci, je to, že samotná svalová síla neodpovídá rychlosti vytvořené při nadhozu. Svaly se totiž na potřebném točivém momentu podílejí jen zhruba polovinou.
Harvardský výzkumník Neil Roach analyzoval biomechaniku nadhazovacího pohybu vysokoškolských hráčů baseballu, aby lépe pochopil vývoj nadhazování. Jeho zjištění, prezentovaná v časopise Nature, naznačují, že jedinečné adaptace paže umožňují házejícím hráčům ukládat a uvolňovat elastickou energii v rameni způsobem podobným praku.
Tato elastická energie, iniciovaná silnými pohyby boků a trupu a uložená ve šlachách, vazech a pojivové tkáni svalů, pomáhá vytvářet rotaci ramene, nejrychlejší pohyb, který lidské tělo produkuje. A z této rotace, která je tak rychlá, že se musí měřit v milisekundách, se zrodí nadhoz o rychlosti 105 km/h.
Jednou z těchto pružných struktur je však pás vláknité tkáně známý jako loketní kolaterální vaz neboli UCL. Jako primární opora lokte při nadhazovacím pohybu je vaz při zvyšující se rychlosti vystaven obrovské síle a nakonec může selhat nebo se přetrhnout, což si vyžádá dnes již proslulý zákrok Tommyho Johna, který vaz rekonstruuje.
„Jsme na maximální hranici rychlosti, protože jsme na hranici toho, co vaz UCL zvládne,“ říká Fleisig. „Došlo k většímu seskupení nadhazovačů házejících na nejvyšší úrovni rychlosti, ale maximální rychlost se zastavila.“
Protože věda nemůže při testování v biomechanické laboratoři manipulovat s loktem nadhazovače až do selhání, vychází Fleisigův výzkum horní hranice rychlosti z mrtvých těl. „Velikost točivého momentu potřebného k hodu rychlostí, kterou nyní pozorujeme, je přesně na hranici, kterou mrtvola snese,“ prohlásil Fleisig. Poznamenává však, že vazy mrtvol použité v laboratoři nejsou tak vydatné jako vazy pětadvacetiletých profesionálních sportovců, což je pravděpodobně důvod, proč si každý nadhazovač, který hodí rychlostí blízkou 105 km/h, okamžitě nevyrazí loket.
„Myslím, že existují fyziologické limity výkonu,“ souhlasí Roach. „U házejících sportovců je to schopnost ramenních svalů a vazů odolat obrovským a opakovaným silám, které se v podstatě snaží odtrhnout rameno od těla.“
„Týmy se zamilovaly do rychlosti, protože rychlost z radaru je jedním z prvků, který se přenáší na vyšší úroveň,“ řekl Fleisig, „a je to něco, na co se nyní klade příliš velký důraz.“ Proto se nadhazovači snaží dosáhnout velkých čísel na radarové pistoli. Ale rychlost je vrtkavá milenka, pro některé je klíčem k úspěšné profesionální kariéře, pro jiné darem, který se ztratí kvůli zranění, promarní se tím, že hází příliš tvrdě a příliš často.
Co se týče toho, zda se rychlost může ještě vyvíjet, je to jistě možné, ale nepravděpodobné. „Už neházíme, abychom zabíjeli zvěř pro potravu, ale děláme to v rámci sportu,“ říká Roach. „To se nemusí nutně projevit ve větším počtu dětí (což je jediný skutečný metr, podle kterého může evoluce působit). Zkrátka, zatím to vypadá, že naše házecí schopnosti mohly být důležité v naší evoluční minulosti, ne nutně v naší evoluční budoucnosti.“
Pro nadhazovače tedy platí, že pokud evoluce nedokáže vytvarovat ruce tak, aby házely rychleji, měli by se soustředit na jinou podstatnou vlastnost: schopnost zůstat zdravý, když rozdávají ty rychlé míčky o rychlosti 100 mil za hodinu.
{{hoře vlevo}}
{{{dole vlevo}}
{{topRight}}
{{bottomRight}}
{{/goalExceededMarkerPercentage}}
{{/ticker}}
{{heading}}
{{#paragraphs}}
{{.}}
{{/paragraphs}}{{highlightedText}}
- MLB
- Baseball
- US sports
- features
- Share on Facebook
- Share on Twitter
- Share via Email
- Share on LinkedIn
- Share on Pinterest
- Share on WhatsApp
- Share on Messenger