Bolševismus

Bolševismus jako politický myšlenkový proud a politická strana existuje od roku 1903.

– Vladimir Lenin. „Dětská nemoc „levičáctví“ v komunismu“ (Úplné složení spisů). 41 (Vladimir Lenin ed.): 6. Cite journal requires |journal= (help) Text

Koncepce bolševismu vznikla na II. sjezdu Ruské sociálně demokratické strany práce (1903) v důsledku rozdělení strany na dvě frakce: stoupence Lenina a ostatní. Jedním z hlavních důvodů rozkolu byla otázka strany nového typu. V průběhu prací na Chartě Ruské sociálně demokratické dělnické strany navrhli Vladimír Lenin a Julij Martov dvě různá znění klauzule o členství ve straně. Lenin – členem strany je občan, který uznává program a stanovy, platí členské příspěvky a pracuje v některé ze stranických organizací. Martov navrhoval omezit stanovy na první dva požadavky. Při volbách do ústředních orgánů strany získali většinu stoupenci leninské formulace, načež Lenin začal svou frakci nazývat „bolševiky“, zatímco Martov své stoupence „menševiky“. Přestože se v pozdějších dějinách Ruské sociálně demokratické strany práce Leninovi stoupenci často ocitali v menšině, byl jim přisouzen politicky výhodný název „bolševici“.

Jak zdůrazňuje Leninův životopisec Robert Service, rozdělení nově vzniklé strany na dvě frakce „uvrhlo ruské marxisty do šoku“. Všichni kromě krajně levicových petrohradských marxistů s Leninovou stranickou politikou nesouhlasili.

Na IV. sjezdu Ruské sociálně demokratické strany práce v roce 1906 byla organizační jednota strany dočasně obnovena. Na pátém sjezdu byl zvolen ústřední výbor, který se kvůli neshodám mezi bolševiky a menševiky ukázal jako nefunkční, a vedení bolševických organizací strany svévolně převzalo bolševické centrum v čele s Vladimírem Leninem, které během sjezdu vytvořili bolševičtí delegáti na jedné z frakčních schůzí.

Na šesté (pražské) konferenci Ruské sociálně demokratické strany práce, která se konala 18.-30. ledna 1912 a která se konstituovala jako celostranická konference Ruské sociálně demokratické strany práce a nejvyšší orgán strany, byli zastoupeni téměř výhradně Leninovi stoupenci. V té době již ústřední výbor strany prakticky přestal existovat (jeho poslední plénum se konalo v lednu 1910) a strana se ocitla bez oficiálního vedoucího centra. V této souvislosti byl na pražské konferenci zvolen bolševický ústřední výbor.

V roce 1916 napsal Lenin práci Imperialismus jako nejvyšší stadium kapitalismu, která byla významným příspěvkem k rozvoji klasického marxismu v nových podmínkách. V tomto díle byla vyslovena a teoreticky zdůvodněna teze o nerovnoměrnosti ekonomického a politického vývoje kapitalismu v epoše imperialismu, která vede k závěru o možnosti vítězství socialismu zpočátku v několika málo nebo v jedné jediné zemi, která ještě není dostatečně ekonomicky rozvinutá – jako například Rusko – za předpokladu, že v čele revolučního hnutí bude stát disciplinovaná avantgarda, připravená jít až k nastolení diktatury proletariátu.

Hned po vypuknutí světové války Lenin a jeho stoupenci razí heslo porážky carismu ve válce a přeměny imperialistické války ve válku občanskou. S tím souvisela Leninova kritika tzv. sociálšovinistů, kteří ve světové válce podporovali své vlády. Lenin považoval občanskou válku za „nevyhnutelné pokračování, rozvoj a zesílení třídního boje“.

Na počátku únorové revoluce byli vedoucí představitelé bolševické frakce většinou v exilu nebo v emigraci, a proto se jí bolševici organizovaně neúčastnili. Bolševičtí vůdci, kteří se vrátili z exilu a kteří se spolu s menševiky a socialistickými revolucionáři stali členy petrohradského sovětu, zpočátku spíše spolupracovali s Prozatímní vládou. Lenin od samého počátku, ještě v zahraničí, trval na okamžitém rozchodu petrohradského sovětu s Prozatímní vládou, aby se aktivně připravil na přechod od buržoazně-demokratické k další, „proletářské“ etapě revoluce, převzetí moci a ukončení války. Po návratu do Ruska přišel s novým akčním programem bolševické strany – Dubnovými tezemi -, v němž dal na pořad dne požadavek předání veškeré moci sovětům v zájmu proletariátu a nejchudšího rolnictva. Tváří v tvář odporu i mezi představiteli „teoretického“, „vědeckého“ bolševismu jej Lenin dokázal překonat, když se opíral o podporu nižších vrstev – místních stranických organizací, stoupenců bezprostřední praktické akce. V průběhu rozvíjejícího se sporu o možnosti socialismu v Rusku Lenin odmítal všechny kritické argumenty menševiků, socialistických revolucionářů a dalších politických oponentů o nepřipravenosti země na socialistickou revoluci kvůli její ekonomické zaostalosti, slabosti, nedostatečné kultuře a organizovanosti pracujících mas včetně proletariátu, o nebezpečí rozkolu revolučně demokratických sil a nevyhnutelnosti občanské války.

V dubnu 1917 byl dokončen rozkol Ruské sociálně demokratické strany práce. Během bouřlivé diskuse na 7. celoruské (dubnové) konferenci Ruské sociálně demokratické dělnické strany (bolševiků) ( 24.-29. dubna) získaly dubnové teze podporu většiny delegátů z jednotlivých lokalit a staly se základem politiky celé strany. Bolševická frakce se stala známou jako Ruská sociálně demokratická dělnická strana (bolševici).

Ruská sociálně demokratická dělnická strana byla na 7. (dubnové) konferenci v roce 1917 přejmenována na Ruskou sociálně demokratickou dělnickou stranu (bolševiky). V březnu 1918 strana přijala název Ruská komunistická strana (bolševiků) a v prosinci 1925 Všesvazová komunistická strana (bolševiků). Na 19. sjezdu v říjnu 1952 byla Všesvazová komunistická strana (bolševiků) přejmenována na Komunistickou stranu Sovětského svazu.

V roce 1990, na posledním, 28. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu, při legalizaci politických platforem v rámci Komunistické strany Sovětského svazu, vznikla Bolševická platforma, která dala vzniknout několika moderním politickým stranám a společenským hnutím.