‚Bolesti zad se ukázaly být rakovinou plic‘
Samantě Mixonové bylo v březnu 2012 33 let, když ji začala bolet hlava. Její lékař je diagnostikoval jako migrénu a předepsal jí prášky proti bolesti. Když dvakrát dočasně ztratila zrak – nevnímala hloubku a viděla vířivé barvy -, lékaři v nemocnici jí řekli, že její migrény pravděpodobně souvisejí s infekcí dutin.
„Řekli mi, abych si vzala Mucinex. Mohla jsem se stokrát vysmrkat, neodtékalo mi to. Nic nezabíralo,“ říká Samantha, matka z ostrova St Simon’s v Georgii. „Dostala jsem dokonce nebulizátor, protože jsem měla pocit, že mám něco v hrudníku.“
O pět měsíců později, v srpnu 2012, ji začaly bolet záda. Myslela si, že si natáhla sval, a lékař jí dal svalová relaxancia, aby jí pomohl od bolesti. Žádná z pilulek však nepomohla.
RELEVANTNÍ: V neděli před Dnem díkůvzdání 2012 četla Samantha své tehdy sedmileté dceři v posteli knížku. „Zakašlala jsem a myslela jsem si, že je to hlen,“ říká. „Ale když jsem ho v koupelně vyplivla, byla to ve skutečnosti krev. Věděla jsem, že to není dobré.“
Po Dni díkůvzdání navštívila Samantha svou rodinu v Atlantě. „Moje sestra mě začala obviňovat, že jsem narkomanka, protože jsem si každé tři hodiny brala prášky,“ říká. „Hodně jsme se do toho s ní pustily a pak se do toho pustili i moji rodiče. Tehdy jsem si řekla: ‚Musím do nemocnice. Myslím, že můj svět se blíží ke konci. Umírám tady.“
Matka ji odvezla do místní nemocnice, kde jí magnetická rezonance odhalila šedou zónu v mozku. Byl to nádor. Samantha byla okamžitě převezena do větší nemocnice, která ji mohla odstranit. „Trvala jsem na tom, aby mi přivezli dceru, zrovna když mě nakládali do sanitky,“ říká. „Chtěla jsem ji ještě naposledy vidět, pro případ, že by se něco stalo. Chtěla jít se mnou. Objala jsem ji, řekla jí, že to bude v pořádku a že ji mám ráda.“ Samantha říká, že její dcera pochopila, že jí bude odstraněn nádor, a měla strach, že její matka zemře. „Celou noc nespala,“ říká Samantha. „Jen zůstala vzhůru a dívala se na tátu.“
„Kdybych měla ten nádor na mozku ještě pár týdnů, zemřela bych.“
Lékaři čekali až do úterý, než otok v mozku opadne, a pak Samantha podstoupila akutní operaci. „Když jsem šla na operaci, neměla jsem velké obavy,“ říká. „Moje sestřenice a teta měly nádory na mozku a všechny byly nezhoubné. Myslela jsem si, že mám jen nádor na mozku. Že mi ho odstraní a bude to v pořádku. Rakovinu jsem opravdu nečekala.“
Po operaci jí neurochirurg vysvětlil, že se mu podařilo odstranit celý nádor – ale byl zhoubný. A pocházel z jiného místa v jejím těle, nejspíše z plic. „To bylo velmi těžké zpracovat,“ říká Samantha. „Prostě jsem věděla, že je to rakovina ve čtvrtém stadiu, protože pochází z jiného orgánu.“
Samantha se později probudila a u její postele stáli její máma, táta a přátelé, kteří plakali. Po dalších vyšetřeních jí onkolog potvrdil, že má rakovinu plic ve čtvrtém stadiu – a zbývá jí 12 až 18 měsíců života. „Oblast, která mě bolela na zádech, byla přesně tam, kde byl můj primární nádor rakoviny plic,“ říká.
Když ten večer skončily návštěvní hodiny a všichni opustili pokoj, Samantha měla rozhovor s asistentkou neurochirurga, který navždy změnil její pohled na svou diagnózu. „Řekla mi: ‚Samantho, je vám 33 let. Nevzdávejte se, vy to zvládnete. Máš výhodu, většina lidí ve 33 letech rakovinu plic nedostane, ale může ji dostat každý,“ říká Samantha. „Dala mi naději. Řekla mi: ‚Neposlouchej statistiky. To je průměrný pacient s rakovinou. Ne ty.“
SOUVISEJÍCÍ: Po přežití nádoru na mozku mám posttraumatickou stresovou poruchu, ale běhání mi pomáhá se s tím vyrovnat“
„Loterie rakoviny plic“
S ohledem na novou diagnózu byla Samantha převezena do onkologického centra MD Anderson v Houstonu, kde podstoupila další vyšetření. Původně jí lékaři plánovali odstranit pouze pravou plíci – dokud nezjistili, že se rakovina rozšířila i do levé plíce. Další testy zároveň odhalily, jak se ukázalo, nadějnou zprávu: Samantha měla mutaci EGFR.
„Myslím, že jsem vyhrála v loterii rakoviny plic, protože existovaly léky, které byly zaměřené na můj typ mutace,“ říká Samantha, která měla nemalobuněčnou rakovinu plic – s genetickou mutací receptoru pro epidermální růstový faktor (EGFR). Podle národní neziskové organizace CancerCare tato mutace znamená, že produkuje příliš mnoho proteinu EGFR, normální látky, která pomáhá buňkám růst a dělit se, takže její buňky rostou a dělí se příliš rychle. To je ale štěstí? Na rozdíl od jiných druhů rakoviny a mutací existuje cílená a potenciálně účinná léčba mutace EGFR. Léky známé jako inhibitory EGFR blokují receptory EGFR na povrchu buněk a zpomalují nebo zastavují růst rakoviny. Lékaři Samantě nasadili jeden z těchto léků.
„Věděla jsem jen, že je to rakovina ve čtvrtém stadiu, protože pochází z jiného orgánu.“
„Rozpozná mutaci v mé DNA, takže nemám téměř takové vedlejší účinky jako při chemoterapii,“ říká Samantha. „Ale musím ho brát jednou denně po zbytek života. A nakonec přestane účinkovat.“
Přestože se Samanthina míra přežití s novou diagnózou změnila a lékaři jí sdělili, že lék má vysokou úspěšnost při zastavení nebo regresi růstu nádoru, nový časový plán jí nedali. „Neřekli mi to, neptala jsem se,“ říká. „Bála jsem se odpovědi.“
Podívejte se, jak horká doktorka vysvětluje, co může zhoršit astma:
Získání podpory
„První rok po stanovení diagnózy jsem byla ve velké depresi,“ říká Samantha. „Na začátku jsem neměla žádnou naději.“
Za téměř čtyři roky, které od té doby uplynuly, Samantha, které je nyní 36 let, říká, že získala mnohem větší naději. Pomohla jí antidepresiva i podpůrná skupina. A velkou podporu jí poskytuje stránka na Facebooku, kde je několik stovek lidí, kteří přežili stejný typ rakoviny. „Narazila jsem na přeživší, kteří tento lék užívají už léta,“ říká.
Zapojila se také do činnosti své církve a nyní se každý den modlí. „Vím, že všechno není v mých rukou, takže jsem se prostě zbavila starostí,“ říká Samantha. „Uvědomila jsem si, že nemá cenu dělat si starosti kvůli věcem, které nemáte pod kontrolou. To vám jen zhorší život.“
Na nový normál si zvykla i její rodina. „Ze začátku mě chtěli mít pořád u sebe,“ říká. „Byli tak uplakaní, že jsem nemohla udělat nic špatného. Teď už je to zase ve starých kolejích, jako bych ani neměla rakovinu. Někdy dokonce zapomenu, že mám rakovinu.“
Po stanovení diagnózy Samanthina dcera trvala na tom, že bude každou noc spát v Samanthině posteli – po dobu dvou let. „V jednu chvíli jsem se jí zeptala proč,“ říká Samantha. „Řekla mi: ‚Pro případ, že bys v noci zemřela‘.“ Protože v té době byla svobodná matka a v domě byly jen ony dvě, Samantha své dceři ukázala, jak pro všechny případy zavolat záchranku. Dceru také vzala na terapii.
V dubnu 2015 se Samantha seznámila s mužem, který se měl stát jejím manželem, když se přestěhovala naproti němu. „Naše dcery se už znaly, ale my ne,“ říká. „Když jsem se stěhovala, řekla jsem mu o své diagnóze rakoviny. Pak jsem dostala zápal plic a nebyla jsem schopná přestěhovat zbytek svých věcí. Šel mi pro ně, vyzvedl mi recepty a každý večer mi vařil večeři. To, že jsem měla rakovinu plic, ho vůbec netrápilo.“ Pár se vzal letos v březnu. „Teď se o mě vždycky postará,“ říká.“
„Uvědomila jsem si, že nemá cenu dělat si starosti kvůli věcem, které nemáte pod kontrolou.“
Při Samanthině posledním PET vyšetření v září lékaři zjistili, že má v plicích stále dva nádory a uzliny – ale žádnou aktivní rakovinu. „Mohou se probudit kdykoli, až léky přestanou účinkovat,“ říká. „Ale právě teď se neprobouzejí. Takže se prostě snažím držet všeho, co dělám, protože to funguje.“
Samantha říká, že má dny, kdy se jí daří a kdy ne. Tráví čas se svou nyní jedenáctiletou dcerou a dvanáctiletou nevlastní dcerou, zejména o víkendech, a přes týden se stará o domácnost. Někdy ji však cílená léčba pilulkami vyřadí z provozu. „Je to, jako bych měla hned zamířit do postele,“ říká. „Když mi tělo řekne, že potřebuji spát, jdu spát. Teď si dávám šlofíka každý den.“
RELEVANTNÍ:
Najít lék
Dalším ženám, kterým byla diagnostikována rakovina, Samantha vzkazuje, aby zůstaly pozitivní. „Věřte diagnóze, ne prognóze,“ říká. „Každá diagnóza je jiná.“
Samantha nyní pracuje jako dobrovolnice v propagační skupině Americké plicní asociace LUNG FORCE, protože doufá, že pomůže odstranit stigma rakoviny plic. „Zpočátku jsem se styděla, protože když si lidé představí rakovinu plic, vybaví se jim kuřák,“ říká. „Ale to jsem nebyla já. Představí si starého člověka, a to jsem také nebyla já. Myslela jsem si, že když se podělím o svůj příběh, možná to povzbudí další lidi, aby se také přiznali. Protože onemocnět může každý.“
Podle organizace LUNG FORCE jsou dvě třetiny případů rakoviny plic diagnostikovány u lidí, kteří nikdy nekouřili nebo jsou bývalými kuřáky. A je to rakovina, která je nejčastějším zabijákem žen. Odhaduje se, že v roce 2016 bude toto onemocnění diagnostikováno u více než 106 000 amerických žen. Míra přežití je přibližně pětkrát nižší než u jiných hlavních druhů rakoviny, přičemž pětileté přežití činí pouze 18 %. Odhaduje se, že v letošním roce zemře na rakovinu plic 72 000 Američanek – více než čtvrtina všech úmrtí žen na rakovinu.
Přes tyto střízlivé statistiky zůstává rakovina plic na rozdíl od jiných druhů rakoviny tak trochu tabu. Nedávný průzkum organizace LUNG FORCE mezi více než 1 000 americkými ženami ukázal, že méně než polovina z těch, které jsou považovány za vysoce ohrožené rakovinou plic, o ní mluvila se svými lékaři. A co víc, částečně i proto, že screening na rakovinu plic mohou podstoupit pouze osoby s vysokým rizikem, je 77 % žen diagnostikováno s rakovinou plic v pozdějších stadiích – kdy se hůře léčí. Samantha doufá, že vyprávěním svého příběhu některé z těchto statistik změní.
„Chci zastavit stigma,“ říká. „Pokud máte plíce, můžete onemocnět rakovinou plic.“