Brian Wilson – silný rozhovor

Brian Wilson – silný rozhovor

Pokud uvažujeme o nejikoničtějších, nejvlivnějších a nejznámějších hudebních skupinách americké popkultury, nepochybně nás napadne jméno The Beach Boys. Tato harmonická senzace, kterou tvořily hudební talenty Briana, Dennise a Carla Wilsonových, Mikea Lovea a Ala Jardinea, smetla generaci šedesátých let minulého století nezapomenutelnými hity jako „Kokomo“, „Help Me, Rhonda“, „Surfin‘ USA“ a „California Girls“. Ačkoli skupina jako celek zaznamenala obrovský úspěch, hlavní zpěvák Brian Wilson vystupuje v povědomí fanoušků i kritiků jako hudební duše této báječné pětice.

Na počátku koncertní kariéry The Beach Boys se však Wilson navzdory rostoucí popularitě stále méně cítil na pódiu a převzal zákulisní roli tvůrčího vůdce skupiny. Jeho hudební novátorství dosáhlo vrcholu v roce 1966, kdy vydal album Pet Sounds. Tato kompilace, kterou hudební legenda Paul McCartney označil za své „nejoblíbenější album všech dob“, vynesla chlapce na mapu jako jednu z nejtalentovanějších rock-n-rolových kapel. Po albu brzy následoval nejprodávanější singl skupiny, platinový hit „Good Vibrations“, který se umístil na vrcholu hitparády.

S rostoucím úspěchem The Beach Boys rostlo i Wilsonovo odloučení. Na přelomu 60. a 70. let se propadl do bažiny užívání drog a depresí, údajně trávil týdny až měsíce v posteli. Jeho přejídání údajně vedlo jeho první ženu Marilyn k tomu, že zamykala ledničky. V roce 1976 Wilsonova rodina využila pomoci kontroverzního psychiatra Eugena Landyho. Wilsonovi sice nakonec Landyho metody a kontrolu nad životem svého pacienta odmítli, Wilson však obnovil svou hudební produktivitu a začal znovu nahrávat a dokonce vystupovat na pódiu.

Postupem času se vydal na sólovou dráhu, kterou v roce 1988 zahájil albem Brian Wilson. Následovaly projekty jako The Wilsons, soubor s dcerami Wendy a Carnie, dvě třetiny popové skupiny Wilson Phillips nominované na Grammy. V roce 2004 pak Wilson ohromil popový svět znovu nahranou verzí SMiLE, legendárního nevydaného alba Beach Boys, které bylo v roce 1967 opuštěno kvůli tvůrčím neshodám s ostatními členy skupiny. Tento projekt mu vynesl cenu Grammy za nejlepší rockovou instrumentální skladbu „Mrs. O’Leary’s Cow (Fire)“.

Takže zatímco Wilsonovy plakety a ocenění mohou být pokryty zlatem, jeho cesta k úspěchu byla dlážděna čímkoliv jiným. Jeho boje s duševním zdravím jsou legendární a objevují se dokonce i v textech z pera rockových hvězd současné generace (jako například v hudebním vtipu skupiny Barenaked Ladies: „Ležet v posteli, stejně jako to dělal Brian Wilson…“). Až donedávna však Wilson otevřeně hovořil o tom, že jeho zkušenosti dalece přesahují pouhé deprese a užívání drog a že trpí duševní poruchou zvanou schizoafektivní porucha, která zahrnuje trvalé halucinace, paranoiu a další zkreslení reality. Nedávno se Wilson sešel s šéfredaktorem časopisu ABILITY Chetem Cooperem a hlavní zdravotní redaktorkou Gillian Friedmanovou, MD, aby si popovídali o jeho hudbě, duševním zdraví a o lásce a rodině, které mu v těchto dnech přinášejí spokojenost a zdravý rozum.

Chet Cooper: „Wilson je duševně nemocný: Vyprávějte mi o začátcích skupiny The Beach Boys. Jak jste se dali dohromady a kde to začalo?

Brian Wilson: Začalo to v Hawthornu v Kalifornii, kde jsme vyrůstali, na okraji Los Angeles. Spolu s bratry Carlem a Dennisem, bratrancem Mikem a kamarádem Alem Jardinem jsme si půjčili nějaké nástroje. Trochu jsme si zahráli a zjistili, že naše hlasy se v kombinaci s nástroji dobře doplňují. Můj táta byl také hudební producent a vydavatel, a tak nám sehnal spojení do studia. A zbytek už je historie.

Gillian Friedmanová, MD: Takže jsi měl trochu interních znalostí o tom, co je potřeba k tomu, abys prorazil v branži.

Wilson: Jak dlouho to bylo? Jo, táta mě toho hodně naučil.

Friedmanová: Jak jste si vybrali název Beach Boys?

Wilson: Nevybrali. Když jsme natočili první album, chtěli jsme si říkat The Pendletones, podle typu svetru, který všichni nosili. S názvem The Beach Boys přišel Russ Regan, promotér Candix Records.

Cooper: A když jste byli starší, chtěli jste to změnit na The Beach Men?

Brian: (směje se) Uvažovali jsme o tom, ale nechtěli jsme mást naše posluchače, takže jsme to nechali tak, jak to bylo.

Cooper: Co vás vedlo k tomu, že jste si jako téma svých písní a kapely zvolili surfování?

Wilson: Protože můj bratr Dennis říkal, že surfování je nová věc, nová móda. On byl surfařem ve skupině.

Friedman:

Vypadá to, že jste se s ním chtěli bavit: Takže jste nebyli všichni surfaři jako takoví?

Wilson: Ne, nikdy jsem nebyl surfař. Nikdy jsem se to nenaučil.

Cooper: Přemýšlel jsi někdy o tom, že bys to zkusil?

Wilson: Ne – tak daleko jsem se dostal i bez toho.

Cooper: Protože jsme tě zítra chtěli vzít na pláž San Onofre.

Wilson: (směje se) Dobře, tak já ti něco řeknu – v tom případě za tebe sjedu velkou vlnu! Ne, surfování bylo jen to, co jsme si mysleli, že lidé budou chtít slyšet.

Friedman: Očekávali jste někdy, když jste začali nahrávat, že se skupina stane tak velkým hitem?

Wilson: V žádném případě, o tom jsem neměl ani tušení.

Cooper: Bylo to nějaké šílené štěstí, které vás pohánělo, že jste byli ve správný čas na správném místě?

Wilson: Z velké části to byl můj táta. Vzal nás do opravdu dobrého nahrávacího studia a hodně nám pomohl. Ale taky byl někdy dost tvrdý. Strašně mě děsil tím svým křikem – řval na mě, šťouchal mě prsty do hrudi a křičel: „Jdi tam a nakopej mi prdel a natoč dobrou desku.“ Mohl jsem jen říct: „Dobře, tati, v pořádku.“ Tak jsem to udělal. Ale pak jsme se do toho pustili a nahráli něco skvělého, třeba Good Vibrations nebo California Girls.“

Friedman: V jakém okamžiku se u tebe začala projevovat schizoafektivní porucha?

Wilson: No, posledních 40 let jsem měl v hlavě sluchové halucinace, celý den, každý den, a nemohl jsem se jich zbavit. Každých pár minut mi ty hlasy říkají něco urážlivého, což mě trochu odrazuje, ale musím být dost silný na to, abych jim řekl: „Hele, mohl bys mě přestat pronásledovat? Jděte do pr***e! Nemluvte na mě – nechte mě na pokoji!“. Takové věci musím říkat celý den. Je to jako boj.

Friedman: Myslíte si, že hlasy byly součástí toho, co vám po mnoho let ztěžovalo vystupování na jevišti?

Wilson: Ano, protože když jsem byl na jevišti, slyšel jsem hlasy, které mi o sobě říkaly negativní věci. I dnes, když zpívám, se musím nutit, abych je neposlouchal. Ale když koncert skončí, hlasy se vrátí.

Cooper: Kolik vám bylo, když hlasy začaly?

Wilson: Asi 25.

Friedman: Takže když začaly, byl jste už úspěšný hudebník.

Wilson: Přesně tak. Myslím, že si mě začali dobírat, protože žárlili. Hlasy v mé hlavě na mě žárlí.

Cooper: Jak dlouho trvalo, než začali, než jste opravdu pochopil, co se děje?

Wilson: Hned od začátku jsem věděl, že je něco špatně. Vzal jsem si nějaké psychedelické drogy a asi týden poté jsem začal slyšet hlasy a ty už nikdy nepřestaly. Dlouho jsem si říkal: „Tak s tímhle se nedokážu vyrovnat“. Ale přesto jsem se s tím naučil vyrovnat.

Friedman: Kdy jste se začal léčit?

Wilson: Až kolem čtyřicítky, věřte tomu nebo ne. Často se stává, že lidé nevyhledají pomoc tak brzy, jak by měli.

Cooper: Usnadnila vám léčba život?

Wilson: Trochu. Udělala mé příznaky snesitelnějšími, takže nemusím chodit po ulici a křičet: „Nechte mě na pokoji, nechte mě na pokoji,“ a podobně.

Friedman: Provází hlasy ještě něco jiného?

Wilson: Ano, mám také intenzivní strach. Přichází a odchází. Člověk má ten pocit a pak to zase odezní.

Friedman: Vzpomínáte si na nějaký intenzivní strach, který jste měl?

Wilson: Ne, ani ne – jsou tak silné, že jsem je zablokoval. Velmi se snažím si je nepamatovat. Ale vím, že mi zvýšily hladinu stresu a způsobily, že jsem se cítil hodně depresivně. Musím brát léky na depresi.

Cooper: Co pro vás deprese znamenaly?

Wilson: No, moje deprese sahá hodně nízko, hodně hluboko. Mám deprese do té míry, že nemůžu nic dělat – nemůžu ani psát písničky, což je moje vášeň.

Cooper: Je něco, co ji vyvolává? Něco, po čem se zdá, že deprese udeří silněji?

Wilson: Teď ji mám hlavně odpoledne. Děsí mě ty hanlivé hlasy, které odpoledne slyším. Říkají věci jako: „Brzy umřeš,“ a já se musím s těmito negativními myšlenkami vyrovnávat. Ale už to není tak zlé jako dřív. Když jsem na jevišti, snažím se proti hlasům bojovat tím, že zpívám opravdu nahlas. Když nejsem na pódiu, hraju celý den na své nástroje a dělám hudbu pro lidi. Také líbám svou ženu a líbám své děti. Snažím se co nejvíc používat lásku.

Friedman: Přemohly vás někdy hlasy a deprese natolik, že jste měl pocit, že už ani nechcete být naživu?

Wilson: Ano, stalo se mi to, ale moji přátelé mě neustále ujišťovali, že budu v pořádku, že jsou na mé straně a jsou mými spojenci. Říkají mi, že jsou mými anděly strážnými a že mi pomohou to zvládnout.

Cooper: Někteří lidé, kteří trpí hlasy nebo depresemi, se obávají, že když na to budou brát léky, léčba je tvůrčím způsobem otupí.

Wilson: No, zpočátku vás to trochu otupí, ale jakmile si na to zvyknete, už vám to v tvůrčím procesu nevadí.

Cooper: Máte pocit, že jste schopen tvořit kreativněji, protože se vám trochu ulevilo od příznaků?

Wilson: Rozhodně. Dříve jsem dlouho nemohl nic dělat, ale teď hraji každý den. A dokončení alba SMiLE před dvěma lety bylo mým největším úspěchem vůbec.

Friedman: Bohužel široká veřejnost psychotickým onemocněním příliš nerozumí. Nechápou, jak může být někdo inteligentní, přemýšlivý a kreativní a zároveň mít hlasy. Nedokážou si to tak úplně spojit dohromady.

Wilson: Máte pravdu. Vím, že existuje spousta geniálních lidí, kteří trpí mým stavem.

Friedmanová: V rozporu s obecným míněním, když jdete po ulici, většinou nepoznáte, kdo má duševní poruchu a kdo ne. Není to něco, co by se dalo vyčíst z pouhého pohledu na někoho. Ale myslím, že veřejnost má vůči tomu určité stigma. Nastala nějaká situace, kdy jste se cítil nepříjemně, když jste o své nemoci mluvil?

Wilson: Ne, nemyslím si, že by tomu tak bylo.

Friedman: Jaký je váš názor na tuto nemoc? To je dobře, protože si myslím, že je velmi důležité – zejména pro lidi, kteří jsou známí svou inteligencí a kreativitou – aby veřejnost věděla, že na někom, kdo trpí duševní poruchou, není nutně nic děsivého.

Wilson: Já říkám: „My to překonáme.“ To je pravda. Používám to neustále. Překonáme všechny špatné představy, které lidé mají, předsudky.

Cooper: Navštěvujete poradce, který vám pomáhá?

Wilson: Ano, už 12 let chodím jednou týdně k psychiatrovi, který se stal mým opravdu blízkým přítelem. Povídáme si spolu a on mi pomáhá. Říká mi: „Když slyšíš hlasy, proč si z nich neuděláš legraci a neřekneš jim: ‚Jak se máš, Hlasy? Jak se ti dneska daří?“ Víš, mluvit s nimi s humorem.“ To jsem vyzkoušel a trochu to funguje.

Friedman: To zní, jako by pro tebe byla důležitá nejen léčba léky, ale také to, že máš někoho, kdo ti poskytne podporu a praktické techniky, které můžeš použít.

Wilson: Rozhodně.

Cooper: Co se týče vašich léků, je režim složitý?…. Pokračování ve verzi PDF Objednávejte zde.

Slovo Dahvi Fischerové

Časopis ABILITY
Další články v čísle s Brianem Wilsonem: Dopis redaktora – Zdraví a štěstí; Kongresman Etheridge – Dobrovolnictví pro všechny; Titulky – AT&T, A&E, Přístupný stan, Fibromyalgie; Humor – Globální oteplování; Zaměstnání – ADA a lidé s poruchou sluchu; Google – nové přístupné vyhledávání; Freedom For Life – přístupné dobrodružství; Staglin Family Vineyard – dobré víno & Dobré příčiny; Schizoafektivní porucha – co byste měli vědět; Univerzální design – jak si postavit dům snů; Ukázka z knihy – Jste silnější, než si myslíte; Akce a konference…přihlásit se k odběru