Císař Fridrich II.Hohenstaufen Švábský, král sicilský – Best of Sicily Magazine

Společně s Římem, Vídní a Cáchami je Palermo věčným hostitelem hrobů císařů Svaté říše římské – Hohenstaufena Jindřicha VI. a jeho synaFridricha II. To vysvětluje trvalý zájem, který němečtí návštěvníci v průběhu staletí projevovali o toto sicilské město. V sicilském hlavním městě samozřejmě pobývali i Goethe a Wagner, ale pro švábský rod Hohenstaufenů bylo Palermo něčím víc než pouhou (byť fascinující) zastávkou, ale spíše důležitým sídlem vlády, zdrojem bohatství a věrnou základnou pro jejich císařské ambice. Než se začneme hlouběji zabývat životem Fridricha II., je důležité pochopit, jak se stalo, že se Sicílie dostala pod přímou a osobní vládu středověkých německých panovníků. Uvažujme (byť stručně) o událostech, které mu předcházely.

Několik let předtím, než Normané dobyli Anglii, se jejich výbojní bratři vydali na jih a vpadli do zemí jižní Itálie, kde v desetiletém konfliktu počínajícím dobytím Messiny v roce 1061 vyrvali Sicílii místním Maurům (Saracénům) a v jakési minikřížové výpravě vytlačili několik muslimských emírů. Skvělými vůdci této skupiny severských rytířů byli Robert a Roger de Hauteville. Rogerův syn Roger II. byl nakonec korunován prvním sicilským králem.

Král Roger se ukázal jako schopný a výkonný správce. Do roku 1140 se mu podařilo reorganizovat správu ostrova, zahájit obdivuhodný stavební program a povzbudit nadané lidi z různých tradic, a dokonce i náboženství, aby přispěli svou moudrostí a zkušenostmi k obohacení jeho dvora, a vytvořit tak multikulturní prostředí ne nepodobné dnešnímu Londýnu nebo New Yorku. Roger II. napodoboval orientální zvyky, shromáždil ve svých rukou velkou část moci a vládl na Sicílii a v jižní Itálii jako benevolentní despota v byzantské tradici, čímž se jeho forma vlády lišila od vlády Normanů v Anglii.

Po jeho smrti v roce 1154 nastoupil na trůn jeho syn Vilém I., jehož politika často narážela na odpor zakořeněných normanských vazalů. V roce 1166 Vilém „Zlý“ zemřel a jeho nástupcem se stal jeho mladý synViliam II. „Dobrý“ v rámci regentství. V roce 1189, v šestatřiceti letech, tento panovník zemřel a jeho nástupkyní se stala jeho teta Konstancie, dcera Rogera II. a manželka mocného středoevropského panovníka Jindřicha VI. z dynastie Švábů von Hohenstaufen.

Po mnoha zmatcích a intrikách (částečně vyvolaných Tancredem, nemanželským vnukem Rogera II.) byl Jindřich VI., císař Svaté říše římské a syn velkého Barbarossy, o Vánocích roku 1194 v katedrále v Palermu korunován sicilským králem na základě sňatku. V Apulii na pevnině porodila dosud bezdětná Konstancie ve 40 letech (za přítomnosti mnoha svědků) syna pokřtěného Fridrich Roger.

Jindřich nebyl na Sicílii oblíben, ale císařskému páru se podařilo porazit své nepřátele a zajistit si podporu šlechty a papeže.Zavedli svou vládu a vládu svého syna nad neukázněným, ale stále velmi bohatým Sicilským královstvím, které zahrnovalo celou jižní Itálii, stejně jako velkou část severní Itálie a střední Evropy. Jindřichův život a vláda na Sicílii však byly krátké a v roce 1197 nastoupil Fridrich po svém otci,přičemž regentkou byla Konstancie. Korunován byl v květnu 1198 a ještě téhož roku zemřela jeho matka. S papežem Inocencem III. jako svým poručníkem a ochráncem se Fridrichova budoucnost zdála být jistá.

O jeho dětství v Palermu, tehdejším městě ohromujících zahrad a krásné normansko-arabské architektury, kolují legendy. Naučil se společenskému přežití, ale také respektu k různým národům a náboženstvím (křesťanskému, muslimskému, židovskému) a získal dobrou znalost arabštiny, řečtiny, latiny, italštiny, sicilštiny, němčiny a normanské francouzštiny. V Palermu, jak vyprávějí příběhy, mohl Fridrich naslouchat a učit se od vracejících se námořníků a obchodníků o exotických cizích zemích a zvycích na jihu a východě. Mohl se učit od učenců, filozofů,historiků, řemeslníků, kronikářů, astrologů a cvičitelů zvířat (byla zde velká zoologická zahrada s „cizokrajnými“ zvířaty) a pěstoval vášeň pro sokolnictví, o němž napsal příručku.

V roce 1209, ve věku 15 let, se oženil s Konstancií Aragonskou, která byla o mnoho let starší než on. Ve skutečnosti často sloužila jako jeho „regentka“ nebo „místokrál“ během jeho dlouhé nepřítomnosti na Sicílii.

Frederickova dlouhá vláda ho zavedla do srdce Německa, aby zkrotil své vzpurné vazaly, a do Svaté země na křížovou výpravu. Podrobnosti o mezinárodních intrikách a konfliktech, které zachvátily západní Evropu a FridrichaII v prvních desetiletích třináctého století, můžeme přenechat životopiscům a badatelům. (Viz stránka knihy.) My se budeme držet obecných informací o správě a společnosti za císaře, který potřeboval pevnou a spolehlivou základnu v tehdejších vnějších mocenských hrách. Co může být lepším místem než bohatý, ale nezávislý ostrov, relativně snadno hájitelný a obtížně napadnutelný, s přírodními i lidskými zdroji, který by mohl hájit a prosazovat zájmy ambiciózního panovníka?

Ale aby císařský král mohl tuto klíčovou pevnost využívat, potřeboval silnou vládu, dokonce absolutní monarchii. Jeho „božské“ pomazánía poslání se nelíbilo té druhé středověké mocnosti, papežství. Jeho osobní náboženské přesvědčení je nejednoznačné a někteří historici dokonce Fridricha II. podezírají, že byl deistou.

Fridrich pověřil některé z největších právnických mozků té doby, aby zakódovali a shromáždili předchozí normanské, arabské a byzantské zákony s cílem vytvořit pevný a řádný postup pro právní konflikty. Město Melfi bylo hostitelem této snahy, takzvaných Melfijských konstitucí. Nakonec královsky jmenovaní soudci (justiciars) nahradili místní aristokraty při výkonu spravedlnosti. Zemědělství, měna a nová profesionální armáda byly rovněž organizovány tak, aby vyhovovaly potřebám efektivního státu. Z některých činností a surovin byly vybírány roční daně, zatímco stát převzal výhradní výrobu některých dalších, například železa, hedvábí a především soli.

K správě královských daňových příjmů byli přizváni chytří účetní a účetní z Janova, odtud pramení jihoitalská averze vůči janovské „hrabivosti“ a obchodnímu umu, která přetrvává dodnes. Za Fridricha II. existoval feudalismus na Sicílii jako sofistikovaná instituce, která, i když nebyla zrovna osvícená, odrážela zlepšení oproti dřívějším modelům.

Fridrich však nezapomínal na svou pevninskou říši. V roce 1221 založil v Neapoli velké světské (neklerikální) sídlo vzdělanosti, které dodnes funguje jako univerzita nesoucí jeho jméno. Našel si také čas na cestu severní Itálií do Německa, srdce Svaté říše římské, aby svým vazalům připomněl jejich feudální povinnosti; většina z nich se se svým mladým císařem nikdy nesetkala. Když měl Fridrich II. svou říši pevně v rukou, mohl se odhodlaně a obratně postavit ostatním mocnostem té doby. Jeho nadání vyneslo zavalitému rusovlasému panovníkovi přezdívku stupor mundi, „div světa“. V narážce na jeho harém mu jiní říkali „křesťanský sultán“.

Papežové chtěli, aby Fridrich vedl svatou křížovou výpravu proti muslimům na Blízkém východě, osvobodil Jeruzalém a obnovil křesťanskou vládu na východním pobřeží Středozemního moře. Nějakou dobu se Fridrich tomuto papežskému vnucování obratně vyhýbal (měl dost potíží s některými muslimy ve svém vlastním království), ale v roce 1227 už nemohl tuto misi odkládat a v roce 1229 dorazil do Palestiny. Vládu nad Svatou zemí nezískal vojenskou zdatností a krveprolitím, ale obratným přesvědčováním a delikátní diplomacií. Jeho metody se ne všem v Římě líbily.

V následujícím roce byl Fridrich v chrámu Božího hrobu korunován jeruzalémským králem jako jediný císař Svaté říše římské, který byl takto poctěn.

Tuto šestou křížovou výpravu lze považovat za samotný zenit Fridrichova politického života. Vskutku „Stupor mundi“.

Život Fridricha z Hohenstaufenu však byl mnohem víc než to. Podporoval zájem o poezii a literaturu; na jeho dvoře vzkvétal sicilský jazyk. Sokolnictví, ekologie a efektivní státní správa byly jen některé z jeho posedlostí. Jeho odvaha a odhodlání tváří v tvář papežskému odporu vůči jeho politice rovněž posílily jeho image. Panovník s intelektuálním zápalem byl ve třináctém století stejně vzácný jako dnes.

Po letech konfliktů, horečné činnosti a neustálých cest Fridrich II. podlehl v prosinci 1250 v Apulii, zemi svého narození, horečce. Zemřel těsně před svými šestapadesátými narozeninami a byl pohřben v katedrále svého oblíbeného města Palerma, kde dnes odpočívá vedle své matky, otce a manželky.

Poté následovaly drobné dynastické boje o moc a krátká válka o nezávislost (Sicilské nešpory), ale Sicílie už nikdy nedosáhla takové slávy, prosperity a skutečné nezávislosti jako za vlády tohoto nejzvláštnějšího panovníka.

O autorovi:

Vypráví o sobě:

Profesor Inserra již dříve psal o dalších tématech týkajících se historie a klasické hudby.