Carl Jung Životopis

Jungova práce po Freudovi

Jungovi vadil rozchod s Freudem. Zahájil prohloubenou sebeanalýzu (zkoumání sebe sama), aby získal veškerou poctivost a pevnost pro vlastní cestu k odhalování tajemství nevědomé psychiky. V letech 1913 až 1921 Jung publikoval pouze tři významné práce: „Dva eseje o analytické psychologii“ (1916, 1917) a „Psychologické typy“ (1921). „Dva eseje“ poskytly základní myšlenky, od nichž se odvíjela jeho pozdější práce. Popsal v nich svůj výzkum psychologické typologie (klasifikace osobností na základě studia jejich podobností a rozdílů) – že existují dvě základní klasifikace neboli „dva typy osobností“ podle toho, jak se vztahují ke světu: introverze a extroverze. Introverze, pro kterou je charakteristické, že je člověk zahleděný do sebe, uzavřený, zaujatý svým „vnitřním světem“. Extroverze, při níž se člověk vztahuje ke světu prostřednictvím sociální angažovanosti, má zájmy mimo sebe a je „společenský“. Vyjádřil myšlenku, že jde o „osobní rovnici“, která často nevědomě, ale ve shodě s vlastní typologií, ovlivňuje to, jak jedinec pozoruje svůj svět a jak s ním komunikuje.

Vedle Jungovy typologie byl jeho hlavním přínosem objev, že fantazijní život člověka má určitou strukturu. V nevědomí musí existovat jemná aktivní centra, která řídí přirozené chování a volní představy. Jejich spojením vznikl Jungův koncept archetypů. Jedinec bude snít z podnětu a tyto sny budou mít téma nebo příběh podobný pohádce nebo mýtu z dob dávno minulých, které jsou snícímu člověku neznámé. Pro Junga to znamenalo, že archetypální příznaky (vzpomínky na zážitky lidí z minulosti, které jsou přítomny v nevědomí každého člověka) patří lidem všech věků a ze všech dob; jsou výrazem kolektivního těla základní psychické podstaty člověka. K mnoha neurotickým utrpením došlo v důsledku pocitu sebeodcizení (odcizení se sobě samému), protože si člověk vytvořil logický rámec a kontrolu své závislosti na těchto „vzpomínkách“ na zážitky, které existují v nevědomí.

Za účelem studia archetypálních vzorců a procesů navštěvoval Jung tzv. primitivní kmeny. V letech 1924 a 1925 pobýval mezi indiány kmene Pueblo v Novém Mexiku a Arizoně a v letech 1925 a 1926 mezi obyvateli hory Elgon v Keni. Později navštívil Egypt a Indii. Pro Junga vyjadřovaly náboženské symboly a fenomenologie (systém víry vzniklý studiem chápání a uvědomování si lidí) buddhismu a hinduismu a učení zenového buddhismu a konfucianismu diferencované zkušenosti na cestě do vnitřního světa člověka, světa, který byl západní civilizací silně zanedbáván. Jung také hledal v západní kultuře tradice, které vynahrazovaly její jednostranný vývoj směřující k rozumu a technice. Tyto tradice našel v gnosticismu (víra, že osobní svoboda přichází skrze duchovní poznání a pochopení), křesťanském mysticismu (víra, že instinkt a duchovní cítění jsou cestou k nalezení Boha) a především v okultismu (poznání nebo využívání nadpřirozených sil). Některá jeho významná díla jsou hlubokým a jasným psychologickým výkladem alchymistických (schopnost a moc ozvláštnit obyčejné věci) spisů a ukazují jejich živý význam pro pochopení snů a skryté téma neurotických a duševních poruch.