Carl Jung a Anima a Animus
Jungův lexikon
Působení animy a animusu si lze uvědomit, jsou samy o sobě faktory přesahující vědomí a mimo dosah vnímání a vůle. Proto zůstávají autonomní navzdory integraci svých obsahů, a z tohoto důvodu je třeba mít je neustále na paměti. To je z terapeutického hlediska nesmírně důležité, protože neustálým pozorováním vzdáváme nevědomí hold, který víceméně zaručuje jeho spolupráci.
S nevědomím, jak víme, nelze nikdy „skoncovat“ jednou provždy. Je totiž jedním z nejdůležitějších úkolů duševní hygieny věnovat neustálou pozornost symptomatologii nevědomých obsahů a procesů, a to z toho dobrého důvodu, že vědomé mysli vždy hrozí nebezpečí, že se stane jednostrannou, že se bude držet dobře vyšlapaných cest a uvízne ve slepých uličkách. Komplementární a kompenzační funkce nevědomí zajišťuje, že se těmto nebezpečím, která jsou zvláště velká u neuróz, lze do jisté míry vyhnout.
Jen za ideálních podmínek, kdy je život ještě dostatečně jednoduchý a nevědomý, aby mohl bez váhání a obav sledovat serpentiny instinktu, funguje kompenzace s plným úspěchem. Čím je člověk civilizovanější, nevědomější a komplikovanější, tím méně je schopen řídit se svými instinkty. Jeho komplikované životní podmínky a vliv prostředí jsou tak silné, že přehlušují tichý hlas přírody.
Na jeho místě se objevují názory, přesvědčení, teorie a kolektivní tendence, které podporují všechny odchylky vědomé mysli. Záměrnou pozornost je pak třeba věnovat nevědomí, aby se kompenzace mohla pustit do práce. Proto je obzvláště důležité představovat si archetypy nevědomí nikoli jako spěchající fantasmagorii prchavých obrazů, ale jako stálé, autonomní faktory, kterými skutečně jsou. ~Carl Jung; Syzygy:
Anima a Animus
– Vědomá stránka ženy odpovídá emocionální stránce člověka, nikoli jeho „mysli“. Mysl tvoří duši, lépe řečeno „animus“ ženy, a stejně jako se anima muže skládá z nižších příbuzenských vztahů, plných afektů, tak se animus ženy skládá z nižších soudů, lépe řečeno názorů. ~Tajemství zlatého květu. (Das Geheimnis der Goldenen Blute) 1929. Komentář C. G. Junga v CW 13: Alchymické studie. Str. 60
– Pro ženu je typické nebezpečí vycházející z nevědomí, které přichází shora, z „duchovní“ sféry zosobněné animusem, zatímco pro muže pochází z chtonické sféry „světa a ženy“, tj. z anima promítnutého do světa. ~“A Study in the Process of Individuation“ (1934) V CW 9, část I: Archetypy a kolektivní nevědomí. S. 559
– Žádný člověk nemůže pět minut rozmlouvat s animou, aniž by se stal obětí své vlastní animy. Každý, kdo má ještě dost smyslu pro humor, aby objektivně naslouchal následnému dialogu, by byl ohromen obrovským množstvím banalit, špatně aplikovaných truismů, klišé z novin a románů, kramářských frází všeho druhu prokládaných vulgárními nadávkami a nedostatkem logiky tříštícím mozek. Je to dialog, který se bez ohledu na jeho účastníky opakuje miliony a milionykrát ve všech jazycích světa a vždy zůstává v podstatě stejný. ~Aion (1951). CW 9, část II: strana 29
– Pojednává se o konceptu archetypů jako způsobu vyjádření kolektivního nevědomí. Vedle Freudem hypotetizovaného čistě osobního nevědomí se pociťuje existence hlubší úrovně nevědomí. Tato hlubší úroveň se projevuje v univerzálních archaických obrazech vyjádřených ve snech, náboženských představách, mýtech a pohádkách.
Archetypy jako nefiltrovaná psychická zkušenost se někdy objevují ve své nejprimitivnější a nejnaivnější podobě (ve snech), jindy v podstatně složitější podobě díky působení vědomého rozpracování (v mýtech). Zejména archetypální obrazy vyjádřené v náboženských dogmatech jsou důkladně propracovány do formalizovaných struktur, které sice vyjadřují nevědomí oklikou, ale brání přímé konfrontaci s ním. Od doby, kdy protestantská reformace zavrhla téměř všechny pečlivě budované struktury symbolů, se člověk bez svých bohů cítí stále izolovanější a osamělejší; ve ztrátě možnosti doplnit své externalizované symboly se musí obrátit k jejich zdroji v nevědomí.
Pátrání v nevědomí zahrnuje konfrontaci se stínem, skrytou přirozeností člověka, s anima/animus, skrytým protikladným rodem v každém jedinci, a za ním s archetypem významu. Jedná se o archetypy náchylné k personifikaci; archetypy proměny, které vyjadřují samotný proces individuace, se projevují v situacích. Jak archetypy pronikají do vědomí, ovlivňují vnímání prožitků normálních i neurotických lidí; příliš silný archetyp může jedince zcela ovládnout a způsobit psychózu.
Terapeutický proces bere nevědomé archetypy v úvahu dvěma způsoby: jsou co nejúplněji uvědomovány a poté syntetizovány s vědomím prostřednictvím uznání a přijetí. Pozoruje se, že vzhledem k tomu, že moderní člověk má vysoce vyvinutou schopnost disociace, nemusí po prostém rozpoznání následovat vhodné jednání; proto se má za to, že v průběhu léčby je často zapotřebí morální úsudek a rada. ~Archetypy kolektivního nevědomí. Ze Sebraných spisů C. G. Junga , svazek 9, část 1, 2. vydání, Princeton University Press, 1968. 451 s. (s. 3-41).
– Formulace archetypů je popsána jako empiricky odvozený koncept, podobně jako koncept atomu; jedná se o koncept založený nejen na lékařských důkazech, ale i na pozorování mýtických, náboženských a literárních jevů, tyto archetypy jsou považovány za prvotní obrazy, spontánní produkty psychiky, které neodrážejí žádný fyzický proces, ale odrážejí se v nich.
Poznamenáváme, že zatímco teorie materialismu by vysvětlovaly psychiku jako epifenomén chemických stavů v mozku, pro tuto hypotézu zatím nebyl nalezen žádný důkaz; za rozumnější se považuje považovat psychickou produkci spíše za generující než generovaný faktor.
Anima je ženský aspekt archetypální duality muže a ženy, jejíž projekce ve vnějším světě lze vysledovat prostřednictvím mýtů, filozofie a náboženských doktrín. Tato dualita je často reprezentována mýtickými symboly syžetů, které jsou vyjádřením rodičovských imagí; výjimečná síla tohoto konkrétního archetypu je považována za důsledek neobyčejně intenzivního potlačení nevědomého materiálu týkajícího se rodičovských imagí. Archetypální obrazy jsou popisovány jako preexistující, dostupné a aktivní od okamžiku narození jako možnosti představ, které jsou následně rozpracovávány jedincem.
Zejména obraz anima je považován za aktivní v dětství, kdy projektuje nadlidské vlastnosti na matku, než se pod vlivem vnější reality opět ponoří do nevědomí. V terapeutickém smyslu je koncept animy považován za klíčový pro pochopení mužské psychologie. Mezi astrologickými a psychologickými fakty existuje skutečně zvláštní shoda, takže lze izolovat čas od charakteristik jedince, a také lze z určitého času odvodit charakteristiky. Proto musíme dojít k závěru, že to, co nazýváme psychologickými motivy, je svým způsobem totožné s postavením hvězd . . . Musíme si vytvořit zvláštní hypotézu. Tato hypotéza říká, že dynamika naší psychiky není totožná jen s postavením hvězd… Lépe je předpokládat, že jde o fenomén času – Carl G. Jung v roce 1929
– Ačkoli se „celistvost“ na první pohled jeví jen jako abstraktní idea (podobně jako anima a animus), je přesto empirická, pokud ji psychika anticipuje v podobě spontánních či autonomních symbolů. Jedná se o symboly kvaternity nebo mandaly, které se vyskytují nejen ve snech moderních lidí, kteří o nich nikdy neslyšeli, ale jsou široce rozšířeny v historických záznamech mnoha národů a mnoha epoch. Jejich význam jako symbolů jednoty a totality je dostatečně potvrzen historií i empirickou psychologií.
– „Duše“, která během opusu přibývá do vědomí ega, má u muže ženský a u ženy mužský charakter. Jeho anima chce smiřovat a sjednocovat, její animus se snaží rozlišovat a rozlišovat.
– Když se animus a anima setkají, animus vytasí svůj meč moci a anima vyvrhne svůj jed iluze a svádění. Výsledek nemusí být vždy negativní, protože je stejně pravděpodobné, že se do sebe oba zamilují (zvláštní případ lásky na první pohled). ~Aion (1951). CW 9, část II: str. 338.30
– Persona, ideální obraz muže, jaký by měl být, je vnitřně kompenzována ženskou slabostí, a tak jako si jedinec navenek hraje na silného muže, tak se vnitřně stává ženou, tj. animou, neboť právě anima reaguje na personu. Protože však vnitřní svět je temný a pro extravertní vědomí neviditelný a protože člověk je tím méně schopen vnímat své slabosti, čím více se ztotožňuje s personou, zůstává protějšek persony, anima, zcela v temnotě a ihned se promítá, takže náš hrdina se dostává pod podpatek střevíčku své ženy.
Pokud to má za následek výrazné zvýšení její moci, nezachová se příliš dobře. Stane se podřízenou, čímž poskytne svému manželovi vítaný důkaz, že to není on, hrdina, kdo je v soukromí podřízený, ale jeho žena. Manželka si na oplátku může pěstovat iluzi, pro mnohé tak přitažlivou, že si alespoň vzala hrdinu, kterého netrápí vlastní zbytečnost. Tato malá hra iluzí je často považována za celý smysl života. Dva eseje o analytické psychologii, CW 7 (1957). „Vztahy mezi egem a nevědomím“ S. 309
– Persona, ideální obraz muže, jaký by měl být, je vnitřně kompenzována ženskou slabostí, a jako si jedinec navenek hraje na silného muže, tak se vnitřně stává ženou, tj. animou, neboť právě anima reaguje na personu. Protože však vnitřní svět je temný a pro extravertní vědomí neviditelný a protože člověk je tím méně schopen vnímat své slabosti, čím více se ztotožňuje s personou, zůstává protějšek persony, anima, zcela v temnotě a ihned se promítá, takže náš hrdina se dostává pod podpatek střevíčku své ženy.
Pokud to má za následek výrazné zvýšení její moci, nezachová se příliš dobře. Stane se podřízenou, čímž poskytne svému manželovi vítaný důkaz, že to není on, hrdina, kdo je v soukromí podřízený, ale jeho žena. Manželka si na oplátku může pěstovat iluzi, pro mnohé tak přitažlivou, že si alespoň vzala hrdinu, kterého netrápí vlastní zbytečnost. Tato malá hra iluzí je často považována za celý smysl života. Dva eseje o analytické psychologii, CW 7 (1957). „Vztahy mezi egem a nevědomím“ S. 309
– Protože animus si potrpí na hádky, lze ho nejlépe vidět při práci ve sporech, kde obě strany vědí, že mají pravdu. Muži se mohou hádat i velmi žensky, když jsou anima – posedlí a proměnili se tak v animus svého vlastního anima. Aion (1951). CW 9, část II: str. 29
– Archetypy jsou komplexy zkušeností, které na nás doléhají jako osud a jejich účinky pociťujeme v našem nejosobnějším životě. Anima nám již nekříží cestu jako bohyně, ale, může to být, jako intimně osobní neštěstí, nebo možná jako náš nejlepší podnik. Když například vysoce ceněný profesor ve svých sedmdesáti letech opustí rodinu a uteče s mladou zrzavou herečkou, víme, že si bohové vyžádali další oběť. ~“Archetypy a kolektivní nevědomí“ (1935). In CW 9, Part I: The Archetypes and the Collective Unconscious. Str. 62
– Každý muž v sobě nosí věčný obraz ženy, nikoli obraz té či oné konkrétní ženy, ale určitý ženský obraz. Tento obraz je v zásadě nevědomý; dědičný faktor prapůvodního původu vrytý do živého organického systému muže, otisk či „archetyp“ všech zkušeností předků s ženou, jakoby vklad všech dojmů, které kdy žena učinila – zkrátka zděděný systém psychického přizpůsobení. I kdyby žádná žena neexistovala, bylo by možné v daném okamžiku z tohoto nevědomého obrazu přesně odvodit, jak by se žena musela psychicky konstituovat. Totéž platí i pro ženu: i ona má svůj vrozený obraz muže.“ Manželství jako psychologický vztah“ (1925) In CW 17: Vývoj osobnosti. S. 338
– S trochou sebekritiky lze prohlédnout stín – nakolik je jeho povaha osobní. Když se však objeví jako archetyp, narazíme na stejné potíže jako u animy a animusu. Jinými slovy, je zcela v mezích možností člověka rozpoznat relativní zlo své přirozenosti, ale je pro něj vzácným a otřásajícím zážitkem pohlédnout do tváře absolutního zla.
– Symbol je živé tělo, corpus et anima; proto je „dítě“ tak výstižnou formulí pro symbol. Jedinečnost psychiky nemůže nikdy zcela vstoupit do reality; lze ji realizovat jen přibližně, i když stále zůstává absolutním základem veškerého vědomí.
Hlubší „vrstvy“ psychiky ztrácejí svou individuální jedinečnost, jak ustupují dál a dál do temnoty. „Níže“, tj. jak se blíží autonomním funkčním systémům, se stávají stále kolektivnějšími, až se univerzalizují a vyhasínají v tělesné materialitě, tj. v chemických látkách. Uhlík těla je prostě uhlík. Proto je „dole“ psychika prostě „svět“
V tomto smyslu mám Kerenyiho za naprosto správného, když říká, že v symbolu promlouvá sám svět. Čím je symbol archaičtější a „hlubší“, tedy fyziologičtější, tím je kolektivnější a univerzálnější, tím je „hmotnější“. Čím je abstraktnější, diferencovanější a specifičtější a čím více se jeho povaha blíží vědomé jedinečnosti a individualitě, tím více ze sebe shazuje svůj univerzální charakter. Když konečně dosáhne plného vědomí, hrozí, že se stane pouhou alegorií, která nikde nepřekročí hranice vědomého chápání, a je pak vystavena nejrůznějším pokusům o racionalistické, a tudíž nedostatečné vysvětlení. ~“Psychologie dětského archetypu“ (1940). In CW 9, část I: Archetypy a kolektivní nevědomí. Str. 291
Persona, anima a malá hra iluzí, která dává smysl mnoha životům kvůli tomu, že se nějak zneschopní persona, ideální obraz muže, jaký by měl být, je vnitřně kompenzována ženskou slabostí, a jak si jedinec navenek hraje na silného muže, tak se vnitřně stává ženou, tedy animou, neboť právě anima reaguje na personu. Protože však vnitřní svět je temný a pro extrovertní vědomí neviditelný a protože člověk je tím méně schopen vnímat své slabosti, čím více se ztotožňuje s personou, zůstává protějšek persony, anima, zcela v temnotě a ihned se promítá, takže se náš hrdina dostává pod podpatek střevíčku své ženy.
Pokud to má za následek výrazné zvýšení její moci, nezachová se příliš dobře. Stane se podřízenou, čímž poskytne svému manželovi vítaný důkaz, že to není on, hrdina, kdo je v soukromí podřízený, ale jeho žena. Manželka si na oplátku může pěstovat iluzi, pro mnohé tak přitažlivou, že si alespoň vzala hrdinu, kterého netrápí vlastní zbytečnost. Tato malá hra iluzí je často považována za celý smysl života. – Dva eseje o analytické psychologii, CW 7 (1957). „Vztahy mezi egem a nevědomím“ S. 309
Probírá se pojem archetypů jako způsobu vyjádření kolektivního nevědomí. Vedle Freudem hypotetizovaného čistě osobního nevědomí je pociťována existence hlubší úrovně nevědomí. Tato hlubší úroveň se projevuje v univerzálních archaických obrazech vyjádřených ve snech, náboženských představách, mýtech a pohádkách.
Archetypy jako nefiltrovaná psychická zkušenost se někdy objevují ve své nejprimitivnější a nejnaivnější podobě (ve snech), jindy v podstatně složitější podobě díky působení vědomého rozpracování (v mýtech). Zejména archetypální obrazy vyjádřené v náboženských dogmatech jsou důkladně propracovány do formalizovaných struktur, které sice vyjadřují nevědomí oklikou, ale brání přímé konfrontaci s ním. Od doby, kdy protestantská reformace zavrhla téměř všechny pečlivě budované struktury symbolů, se člověk bez svých bohů cítí stále izolovanější a osamělejší; ve ztrátě možnosti doplnit své externalizované symboly se musí obracet k jejich zdroji v nevědomí. Pátrání v nevědomí zahrnuje konfrontaci se stínem, skrytou přirozeností člověka, s anima/animus, skrytým protikladným pohlavím v každém jedinci, a dále s archetypem významu. To jsou archetypy náchylné k personifikaci; archetypy transformace, které vyjadřují samotný proces individuace, se projevují v situacích.
Jak archetypy pronikají do vědomí, ovlivňují vnímání zkušeností normálních i neurotických lidí; příliš silný archetyp může jedince zcela ovládnout a způsobit psychózu. Terapeutický proces bere nevědomé archetypy v úvahu dvěma způsoby: jsou co nejúplněji uvědomovány a poté syntetizovány s vědomím prostřednictvím rozpoznání a přijetí. Pozoruje se, že vzhledem k tomu, že moderní člověk má vysoce vyvinutou schopnost disociace, nemusí po prostém rozpoznání následovat vhodné jednání; proto se má za to, že v průběhu léčby je často zapotřebí morální úsudek a rada.
Výsledek fenomenologického studia psychické struktury, spočívající v pozorování a popisu produktů nevědomí, se popisuje jako vypracování psychologické typologie situací a figur, nazývaných motivy, v psychických procesech člověka. Mezi hlavní typy motivů lidské postavy patří stín, moudrý stařec, dítě, matka jako nadřazená osobnost nebo dívka, anima u muže a animus u ženy. Jedním z takových motivů je postava Kore, která u muže patří k typu anima a u ženy k nadřazené osobnosti neboli já; podobně jako u ostatních psychických postav se u Kore pozorují pozitivní i negativní projevy. O obrazech, jako je Kore, se má za to, že vycházejí z oblasti osobnosti, která má neosobní, kolektivní povahu, a vyjadřují tento psychický materiál ve vědomí. Prožitek těchto archetypálních projevů má za následek rozšíření rozsahu vědomí. Několik snových vizí popsaných muži a ženami je analyzováno v jejich projevech symbolu Kore jako nadřazené osobnosti a animy. I odkaz na ně. ~Fenomenologie ducha v pohádkách. 1. Ohledně slova „duch“. In: Dějiny pohádek v českém jazyce: Jung, C., Sebrané spisy C. G. Junga, sv. 9, část 1. 2. vydání, Princeton University Press, 1968. 451 s. (s. 207-214).
Anima i animus se vyznačují mimořádnou mnohostranností. V manželství je to vždy obsažený, kdo promítá tento obraz do schránky, zatímco ten je schopen promítat svůj nevědomý obraz do svého partnera jen částečně. Čím je tento partner jednotnější a jednodušší, tím je projekce méně úplná. V takovém případě tento vysoce fascinující obraz visí jakoby ve vzduchu, jako by čekal na doplnění živou osobou. Existují určité typy žen, které jako by byly od přírody stvořeny k tomu, aby přitahovaly projekce animy; skutečně by se dalo téměř mluvit o určitém „anima typu“. Takzvaná „sfingovitost“ je nepostradatelnou součástí jejich výbavy, také nejednoznačnost, fascinující neuchopitelnost – ne neurčitá neostrost, která nic nenabízí, ale neurčitost, která se zdá být plná příslibů, jako mluvící mlčení Mony Lisy. Taková žena je zároveň stará i mladá, matka i dcera, více než pochybné cudnosti, dětská, a přesto obdařená naivní lstivostí, která je pro muže nesmírně odzbrojující. Ne každý muž se skutečnou intelektuální silou může být animusem, neboť animus musí být mistrem ani ne tak krásných myšlenek, jako spíše krásných slov – slov zdánlivě plných významu, která údajně nechávají mnoho nevyřčeného. Musí také patřit k „nepochopeným“ nebo být nějakým způsobem v rozporu se svým okolím, aby se do něj mohla vloudit myšlenka sebeobětování. Musí to být spíše pochybný hrdina, člověk s možnostmi, což ovšem neznamená, že animusová projekce nemusí objevit skutečného hrdinu dávno předtím, než se stane vnímatelným pro pomalý rozum člověka „průměrné inteligence“. ~ (z knihy Manželství jako psychologický vztah
Anima a animus C. J. Junga (1925):
„DUŠE. Při svém zkoumání struktury nevědomí jsem byl nucen pojmově rozlišovat mezi duší a psychikou. Psychikou rozumím souhrn všech psychických procesů, vědomých i nevědomých. Duší naproti tomu rozumím jasně ohraničený funkční komplex, který lze nejlépe popsat jako „osobnost“. Aby bylo jasné, co tím myslím, musím uvést několik dalších hledisek. Jsou to zejména fenomény somnambulismu, dvojího vědomí, rozdvojení osobnosti atd., za jejichž zkoumání vděčíme především francouzské škole, které nám umožnily připustit možnost plurality osobností v jednom a tomtéž jedinci.“ (CW6, §797)
„Názvy, které lidé dávají svým zážitkům, jsou často velmi výmluvné. Jaký je původ slova Seele? Stejně jako anglické slovo soul pochází z gótského saiwalu a staroněmeckého saiwalô a ty lze etymologicky spojit s řeckým aiolos, ‚rychle se pohybující, mihotavý, duhový‘. Řecké slovo psyche znamená také „motýl“. Saiwalô je příbuzné na druhé straně ve staroslověnském sila, ‚síla‘. Tato spojení vrhají světlo na původní význam slova duše; je to pohyblivá síla, tedy životní síla.
Latinská slova animus, ‚duch‘, a anima, ‚duše‘, se obloukem shodují s řeckým anemos, ‚vítr‘. Další řecké slovo pro „vítr“, pneuma , znamená také „duch“. V gótštině najdeme stejné slovo ve slově us-anan, „vydechovat“, a v latině je to anhelare, „dýchat“. Ve starohornoněmčině se spiritus sanctus překládal slovem atum, „dech“. V arabštině je „vítr“ rih a rüh je „duše, duch“. Řecké slovo psyche má podobná spojení; souvisí s psychein, ‚dýchat‘, psychos, ‚chlad‘, psychros, ‚chlad, chlad‘, a physa, ‚měch‘. Tato spojení jasně ukazují, jak v latině, řečtině a arabštině souvisí pojmenování duše s představou pohyblivého vzduchu, „chladného dechu duchů“. A to je pravděpodobně důvod, proč primitivní názor také obdařuje duši neviditelným dechem-tělem.“ (CW8, § 663&664)