Classical Net – Základní seznam repertoáru – Liszt

Franz Liszt (22. října 1811 – 31. července 1886) byl významnou osobností hudby 19. století, novátorem, který spojil prudký a neuhasitelný tvůrčí zápal s plně rozvinutým znaleckým vnímáním hudby soudobých skladatelů i velikánů minulosti.

Franz se narodil jako jediné dítě Adama a Anny Lisztových v uherském Raidingu. Městečko spadalo pod správní záštitu rodiny Esterházyů, která Adama zaměstnávala jako správce. Franz se brzy projevil jako hudební naděje a začal se učit u svého otce, ještě než mu bylo šest let; v sedmi letech už skládal hudbu. O tři roky později byl chlapec připraven debutovat na koncertě v nedaleké Šoproni. Následovaly další dva koncerty před rakouskou smetánkou. Přímým důsledkem bylo, že mladý Franz dostával po dobu šesti let roční stipendium, které mu umožnilo soustředit se výhradně na hudební kariéru. Jeho otec mu zajistil Karla Czerného, bývalého žáka Ludwiga van Beethovena, jako učitele klavíru, zatímco Antonio Salieri ho učil teorii. Czerny i Salieri žili ve Vídni, a proto se tam rodina v roce 1821 přestěhovala.

Během pobytu ve Vídni měl Liszt to štěstí, že se setkal s Beethovenem, který, ač hluboce hluchý, navštívil jeden z jeho koncertů a udělil chlapci své požehnání. Franzova pověst se rychle šířila a ještě před koncem roku 1821 byl vybrán jako jeden z 50 skladatelů (dalšími byli Beethoven, Czerny a Salieri), aby napsal soubor variací na valčík, který napsal skladatel a vydavatel Diabelli. Na podzim roku 1823 se Franzův otec rozhodl, že je čas rozšířit synovo publikum, a přestěhoval rodinu do Paříže. Liszt vzal Pařížany útokem. Své hudební vzdělání si doplnil také soukromými lekcemi u Antona Reichy a Ferdinanda Paera.

Návštěva Londýna v roce 1824 byla triumfální a byla korunována soukromým koncertem před Jiřím IV. Koncem roku 1825 Franz dokonce složil jednoaktovou operu Don Sanche, jejíž premiéra v Paříži se setkala se smíšenými reakcemi. Následující dva roky přinesly Františkovi neustálé cestování po většině Evropy, finanční odměny a premiéry řady mladistvých děl, z nichž se jen málo dochovalo v původní podobě. V létě 1827 byl Franz, stále teprve šestnáctiletý, vyčerpaný a ulehl v Paříži na lůžko. Lékaři mu doporučili léčbu v lázních v Boulogne, kam se otec i syn vydali. Krátce po jejich příjezdu zemřel Franzův otec ve věku 51 let na tyfus.

Smrt otce donutila Liszta přehodnotit volbu své kariéry. Již tak hluboce nespokojený s životem koncertního virtuosa považoval vyhlídku na jeho prodlužování za odpornou. Hudba pro něj byla vznešeným povoláním; být „hudebníkem ve službách bohatých, kteří mě protežovali a platili jako potulného baviče“, pociťoval jako ponižující. Zařídil, aby za ním do Paříže odjela jeho matka, a živil se tím, že vyučoval děti bohatých a vlivných lidí hře na klavír, přičemž se hluboce zamiloval do šestnáctileté dcery ministra vlády. Přestože jeho city byly opětovány, její otec měl námitky a dívka byla rychle provdána za společensky přijatelného nápadníka. Liszt na ni nikdy nezapomněl a dokonce ji opatřil ve své závěti. Na několik let se stáhl ze světa a dokonce uvažoval o vstupu do semináře. Ztratil cestu vpřed. Řešení mu přinesla až revoluce ve Francii v roce 1830.

Pro mladého muže, který se vášnivě zasazoval o sociální rovnost a demokracii, bylo svržení autokratického monarchy hluboce inspirativní: okamžitě naplánoval Revoluční symfonii, která by vyjádřila jeho pocity, a přestože se s touto myšlenkou nikdy nedostal příliš daleko, měla za následek, že se opět vydal do světa. Řada hudebních událostí v letech 1830-31 upevnila jeho obnovené pouto s lidstvem a potvrdila, jakou podobu bude mít jeho umělecký hlas. Při prvním provedení Fantastické symfonie Hectora Berlioze byl Liszt ohromen živým vyjádřením tak bouřlivých myšlenek a emocí. Podle Berlioze divoce tleskal, táhl ho „na večeři k sobě domů a ohromoval mě svým nadšením“. Oba se spřátelili a Liszt se od Berlioze hodně naučil o komponování pro orchestr. O tři měsíce později byl v publiku na pařížském debutu Niccolò Paganiniho. Opět byl ohromen, tentokrát přímo démonickou výškou Paganiniho virtuozity a jeho charismatickou přítomností. Brzy po koncertě začal pracovat na první Étude d’exécution transcendante d’après Paganini, dílech dlouho považovaných za soubor nemožně obtížných klavírních skladeb.

Koncem roku 1831 přijel Frédéric Chopin (tehdy 21letý) do Paříže a uspořádal svůj první koncert. Liszt byl opět přítomen a věrný své otevřené povaze okamžitě prohlásil, že věří v Chopinovu genialitu, a toto přesvědčení nebylo nikdy otřeseno. Všichni tito skladatelé pomohli definovat Lisztův přístup k vlastnímu skladatelskému kouzlu a pomohli mu formovat jeho talent, dokud se jeho publikum nestalo stejně posedlé jeho hudbou jako on sám. K tomu, aby se všechna tato setkání stala skutečností, však bylo zapotřebí ještě jedné události: v roce 1833 se Liszt, stále ještě dvaadvacetiletý, zamiloval do hraběnky Marie d’Agoult, osmadvacetileté vdané ženy. Dopad byl oboustranný. Marie své city k němu zaznamenala: „S vášní vyslovoval myšlenky a názory zcela cizí uším, jako byly moje, zvyklým poslouchat jen banální, konvenční názory“. Přestože byla Marie hluboce dojata, více než rok otálela. Nakonec utekli do Švýcarska, kde spolu žili další čtyři roky, Marie zplodila dvě dcery (Blandine a Cosimu) a jednoho syna (Daniela) a Franz komponoval a rozšiřoval své intelektuální obzory. Příležitostně také koncertoval. V roce 1838 už Liszt cestoval častěji; jeho náklonnost k Marii ochladla. Koncem roku 1839 žili odděleně, Marie v Paříži, zatímco Liszt pokračoval v rozvoji své koncertní kariéry. Lisztova matka převzala výchovu dětí – proti Mariině vůli.

V následujících deseti letech Liszt pokračoval v budování své již tak vysoké reputace a koncem 40. let 19. století byl bezkonkurenčně největším virtuosem své doby. Právě jeho prvenství předznamenalo vznik sólového „recitálu“, při němž většinou vystupoval jediný umělec v rámci celého programu. V Lisztově případě se hudba recitálu obvykle skládala z jeho vlastních skladeb. Tyto recitály se konaly po celé Evropě včetně Británie, Turecka a Ruska. Peníze, které tato turné přinášela, přinutily Liszta přijmout osobního manažera, a tím mu uvolnily ruce k tomu, aby vedl svůj osobní život podle vlastního uvážení. To nevyhnutelně znamenalo aféry – mnohé z nich byly nechvalně známé – s předními ženskými osobnostmi té doby. Na svých cestách se také setkal s mnoha hudebníky a skladateli, od Clary a Roberta Schumannových v Lipsku po Michaila Glinku v Moskvě a Richarda Wagnera (tehdy bez peněz a prakticky neznámého) ve Výmaru. Spojení s Výmarem mělo nabýt na významu; v roce 1842 mu velkovévoda Karel Alexandr udělil z velké části čestné dirigentské místo (svůj první koncert ve Výmaru uspořádal v roce 1844) a v následujících letech se stále více zapojoval do plánování kulturního rozvoje města. To nevyhnutelně zapojilo Liszta do Wagnerova vzestupu ke slávě.

Událostí, která nakonec urychlila jeho přesun do Výmaru, bylo setkání během turné v Kyjevě s kněžnou Karolínou von Sayn-Wittgenstein, nesmírně bohatou polskou aristokratkou, která se již rozešla se svým německým manželem, příslušníkem carské vojenské elity. Jejich rozhodnutí o sňatku znamenalo, že Carolyne, zbožná katolička, dosáhla rozvodu, který vyžadoval zvláštní povolení od cara. Kněžnina víra v duchovní podstatu Lisztova uměleckého poslání mu pomohla rozhodnout se opustit značně frustrující (i když velmi výnosnou) koncertní kariéru. Na jaře 1848 se již zabydleli ve Výmaru. Pro kněžnu to bylo těžší než pro Liszta; žila s ním otevřeně, výmarská společnost ji odstrkovala a její majetek na Ukrajině zabavil ruský stát v rámci konečného světského rozvodového vyrovnání v roce 1852.

Přes tyto překážky se jejich pronajatý dům ve Výmaru stal významným centrem umělců, hudebníků a spisovatelů. V tomto usedlém období začal Liszt komponovat svá první orchestrální díla, zahájil řadu tónových básní, které zůstaly jedním z jeho nejvýraznějších skladatelských odkazů – například Tasso, Lamento e Trionfo a Les Préludes – a plánoval své výmarské hudební sezóny. Velkou roli v jeho plánech hrála inscenace Wagnerova Lohengrina. (Wagner se účastnil zkoušek, zatímco byl na útěku před úřady v Drážďanech kvůli své účasti na povstáních v letech 1848-49 v celé Evropě). Liszt osobně zařídil Wagnerův útěk do Švýcarska. Wagner nebyl jediným příjemcem Lisztovy velkorysosti ve Výmaru: v letech před svou rezignací v roce 1859 Liszt uvedl nejméně 11 nových inscenací soudobých oper, včetně tří Wagnerových, Berliozova Benvenuta Celliniho, Hugenotů Giacoma Meyerbeera, Ernaniho Giuseppe Verdiho, Schumannovy Genovevy a opomíjeného Alfonsa a Estrelly Franze Schuberta.

Pouť do Výmaru podnikli prakticky všichni, někteří zůstali Lisztovi blízcí (von Bolow se v roce 1857 oženil s Cosimou Lisztovou), jiní, jako Johannes Brahms, se jen letmo obdivovali talentu tohoto velikána. Dokonce i dobrým přátelům, jako byli Schumannovi, připadaly Lisztovy skladby příliš, jak poznamenala Clara po návštěvě klavíristy na počátku 50. let 19. století: „Ach, jaká strašná kompozice! Kdyby takové věci psal mladík, člověk by mu to odpustil, ale co říct, když je dospělý člověk tak zblblý?“. Kritik Eduard Hanslick označil jeho náročnou sonátu h moll z roku 1853 za „nestoudný slepenec naprosto nesourodých prvků… kdo tu věc slyšel a líbila se mu, je beznadějný“.

Šedesátá léta 19. století přinesla řadu katastrof, které předznamenala smrt Lisztova nadaného jediného syna Daniela v roce 1859 na souchotiny; v roce 1861 odmítl papež duchovně posvětit právní anulování manželství s princeznou; v roce 1862 zemřela jeho milovaná dcera Blandine; v roce 1863 opustila jeho druhá dcera Cosima svého manžela Hanse von Bolowa a k Lisztově smůle utekla s nikým jiným než s Richardem Wagnerem. Roztržka mezi otcem a dcerou nebyla nikdy zacelena. Liszt byl unaven spory ve Výmaru; připojil se k princezně, která již byla v Římě na pouti, a věnoval se výhradně duchovní hudbě, dokonce přijal čtyři menší řády, což mu umožnilo přijmout titul abbé. Smrt princeznina manžela v roce 1861 uvolnila cestu k novému pokusu o sňatek, ale ani jeden z nich už na to neměl vůli. Po roce 1864 se již nesetkali.

Koncem desetiletí Liszt napsal řadu zbožných děl, včetně Legendy o svaté Alžbětě, a natrvalo přijal nošení sutany. Byl také pozván zpět do Výmaru, aby zde předvedl sérii mistrovských kurzů; ty měly pokračovat až do konce jeho života, přičemž Liszt ve Výmaru trávil část každého roku. Rozvíjel také svůj vztah k Budapešti, pěstoval lásku ke své vlasti a v roce 1870 byl jmenován prezidentem budapešťské hudební akademie. Nyní dělil každý rok mezi Výmar, Budapešť a Řím. V roce 1872 došlo k jakémusi usmíření s Cosimou a Richardem Wagnerovými; nyní byli manželé a jejich sen o vybudování bayreuthského divadla pokročil. Lisztovo poslední velké oratorium Christus mělo premiéru ve Výmaru v roce 1873 za přítomnosti Wagnera a Cosimy.

Liszt zůstal středem zájmu nejlepších mladých talentů té doby, a jak ustupovala jeho vazba na Řím, rostla jeho angažovanost v jejich rozvíjející se kariéře. V roce 1876 zemřela ve Francii jeho dávná milenka, hraběnka Marie d’Agoult, ale on zůstal nedotčen. Ještě téhož roku ho dojala bayreuthská premiéra Wagnerova cyklu Prsten, stejně jako uznání, kterého se mu dostalo na Světové výstavě v Paříži v roce 1878, kdy jeho starý nepřítel Eduard Hanslick navrhl, aby byl jmenován čestným předsedou hudební poroty výstavy.

Vývoj jeho života – Výmar-Budapešť-Řím s občasnými výlety do Bayreuthu – mu však na únavě příliš nepřidal. Jeho vykořeněnost a postupné zhoršování zdravotního stavu vedly k úbytku jeho sil, zatímco řada klavírních skladeb napsaných v posledním desetiletí, z nichž většina je naplněna hlubokou melancholií, zanechala dojem ztrápené duše. Zejména; čtyři skladby napsané v blízkosti Wagnerovy smrti v roce 1883 mají existenciální úzkost, která je hluboce znepokojující.

V posledních letech života se Liszt a princezna zcela odcizili; ona odmítala opustit Řím a on tam jezdil stále nerad. Zdraví mu vypovídalo službu a měl tendenci zůstávat v dosahu Wagnerových a hluboce se ho dotklo, když mu Wagner věnoval Parsifala. S Wagnerovou smrtí ho však Cosima odstrčila. Jeho hlavním potěšením nyní byla výuka hry na klavír pro mladé žáky. Se značně oslabeným zrakem a úbytkem energie hrál na veřejnosti jen zřídka. V létě 1886 už byl prakticky slepý, jeho tělo napadla vodnatelnost. Nemocný se vrátil do Výmaru, kde měl oddanou mladou společnici Linu Schmallhausenovou, která ho utěšovala. V červenci zemřel na zápal plic a během festivalu byl pohřben v Bayreuthu.

Ústředním rysem Lisztova úspěchu byla jeho úžasná klávesová virtuozita, vynalézavost a schopnost vymýšlet nové techniky, které způsobily revoluci v přístupu k nástroji. Proto lze mít za to, že jeho hojná sólová klavírní tvorba je nejpodstatnější částí jeho odkazu, včetně Klavírní sonáty h moll, jeho Années de Pèlerinage a etud. Jeho orchestrální tónové básně – tzv. programní hudba – jsou však v pravém slova smyslu jeho nejtrvalejším imaginativním počinem. Dantovská a Faustovská symfonie jsou obě významným svědectvím zájmu o literární a filozofické pravdy vyjádřené v hudbě a jako takové jsou ústředním bodem romantické tradice 19. století. Jsou také jasným příkladem někdy až démonické energie, kterou lze v jeho hudbě nalézt. Liszt je v těchto dílech také často uváděn jako důležitý tvůrce a rozvíječ myšlenky proměny tématu namísto tradičnějšího pojetí klasicistního vývoje. Tento přístup možná dosáhl své apoteózy u Wagnera.