Co dělá člověka zajímavým?

„Zkouškou prvotřídní inteligence je schopnost udržet v mysli dvě protichůdné myšlenky současně a přitom si zachovat schopnost fungovat. Člověk by například měl být schopen vidět, že věci jsou beznadějné, a přesto být odhodlán učinit je jinak.“

• F. Scott Fitzgerald

Co dělá člověka zajímavým? To je tak ožehavá otázka.

Všechny standardní odpovědi znějí elitářsky. Běžné odpovědi naznačují, že privilegia mohou položit základy zajímavého života, že peníze mohou poskytnout prostředky k poznávání a dostatečně rozmanitým zážitkům a dobrodružstvím, aby vznikl bohatý život, jedinečný a sofistikovaný pohled na svět. Někdy to může být pravda, bohatství poskytuje volný čas a čas na přemýšlení a učení místo toho, aby se soustředilo na základní potřeby.

Ale ne vždy.

Ve skutečnosti mohou velká privilegia tlumit naše vystavení takovým druhům nepohodlí a nebezpečí, které přinášejí silné vhledy a větší sebeuvědomění. Bohatství bez introspekce může být povrchní. Neustálé pohodlí nás nijak neprobudí k životu. Ve skutečnosti už uspalo nejednoho dědice bohatství. Existují nebezpečné dřímoty, o kterých při zbohatnutí mluvíme jen zřídka.

Podobně je možné, že život ve strachu, že naše nejzákladnější potřeby mohou, ale nemusí být uspokojeny, může tlumit naši chuť riskovat a objevovat. Proč cestovat daleko od známého, když jídlo, přístřeší a bezpečí jsou pro vás a vaše blízké vzácné už tady a teď?“

Koneckonců ani jeden z těchto extrémů nedělá člověka tak zajímavým. Zajímavost není výsledkem návštěvy stovky zemí, konzumace všech možných jídel, učení se tuctu jazyků nebo dokonce setkání s velkou rozmanitostí kultur či národů.

Zajímavost není výsledkem vysokého IQ. Všichni známe velmi chytré lidi, kteří jsou nudní a bez fantazie.

Ve své nejelementárnější podobě má cesta k tomu stát se zajímavým člověkem jen málo společného s materiálními podmínkami, což je dobrá zpráva, i když velká privilegia nebo chudoba mohou některé přístupy k zajímavému životu ztížit.

Moje zkušenosti s vyhledáváním fascinujících lidí naznačují následující:

Zajímavý člověk je zvědavý člověk, neúnavně zvědavý člověk s integritou, který tuto zvědavost následuje, naslouchá jejímu poučení a vyjadřuje její poznatky, i když se zdá, že to ohrožuje celý jeho pohled na svět.

Jinými slovy, stát se zajímavým je na druhé straně strach, strach z neznámého, strach ze změny vlastní identity. Zajímaví lidé ztrácejí zájem o definování sebe sama. Zajímaví lidé přečkávají krizi identity jako součást svého běžného vnitřního počasí.

Být zajímavý není nějaká nová identita, kterou je třeba si navždy obléci. Nejzajímavější lidé mohou překonat hlad po přizpůsobení identity vůbec. Hluboká zvědavost je způsob, jak procházet životem, jak umožnit svému sebepojetí vcítit se do lidí a míst kolem sebe a splynout s nimi.

Zajímaví lidé se nevyhnutelně stávají zajímavými. Dokážou přemýšlet nad otázkami, které pro mnohé hraničí s myšlenkovým zločinem. Takový člověk dokáže zvážit argumenty lidí s divoce odlišnými názory. Chápe, že kritika něčeho, co děláte, nebo dokonce toho, čemu možná věříte, není útokem na to, kdo jste.

Zajímavý člověk dokáže v laboratoři své mysli a srdce testovat pravdivost tvrzení komunistů, buddhistů, katolíků, vedoucích představitelů společností, básníků a fyziků a naučí se skládat a sešívat jedinečně ucelený světonázor, rozvíjející se světový názor. Dokážou tyto perspektivy strávit tak, aby jejich identita, příběh, který si o sobě vyprávějí, byla lehce udržována a nebyla snadno ohrožena. Takoví lidé by mohli zvážit myšlenku, že například vstup do elitní skupiny může snížit naši empatii vůči těm, kteří stojí mimo skupinu, aniž bychom měli pocit, že jsme (uvnitř skupiny) špatní nebo se mýlíme, protože si vytváříme exkluzivitu.

Podobně jako u způsobů, jakými batole vstřebává jazyk, porozumění dlouho předchází schopnosti vyjádřit živý pohled na svět.

Zajímaví lidé se mohou roky a desetiletí věnovat hlubokému naslouchání a učení a jen občas vyjádřit svůj názor. A když už to udělají, jsou to názory zpočátku těžkopádné, neobratné, hloupé nebo zjevně nesprávné. Nadšení pro nové myšlenky a smysl pro humor z toho, že vypadáte nebo zníte hloupě, mohou tento proces urychlit. Hlupák se učí nejrychleji.

Chceme-li, aby se více lidí stalo zajímavými, aby se zabývali těmi největšími a nejhlubšími otázkami, které máme jako lidské bytosti k dispozici (a možná vymysleli nová řešení příčin utrpení nebo nové zdroje potěšení), musíme je povzbuzovat a podporovat již v raném věku. Představte si, že by vzdělávání optimalizovalo pro nekonečné zvídavé zkoumání, a ne pro lineární myšlení.

Co by mohlo zahrnovat vzdělávání budoucnosti? Zásadní je přístup ke spolehlivým znalostem, podloženým pravdivým tvrzením, mentorům a partnerům v diskusi. Základní potřeby musí být samozřejmostí, jinak bude metabolismus mysli mladého člověka brzděn. Potřebujeme robustní sociální záchrannou síť. Samozřejmostí by měla být výživná strava, přístřeší a náklonnost. Samozřejmostí by mělo být učení se praktickým dovednostem a řešení problémů. Svoboda od strachu by měla být samozřejmostí, součástí učebních osnov, které ještě nebyly vynalezeny. Strach brzdí všechny ostatní formy učení a pro ty, kteří žijí v nedostatku, se dobrodružství zdá být nedostupné, nepředstavitelné.

Dovedu si představit svět, kde je přístup k dobrodružství a zkoumání a čas na přemýšlení považován za přirozené právo, stejně jako základní vzdělání, jídlo a voda. V takovém světě, kde je zavedena struktura, která umožňuje strávit informace ve vědomosti a pak dále třeba v náhledy nebo moudrost, může většina lidí zažít osvobození svého tvůrčího potenciálu.

Poslední evropská renesance by ve srovnání s ní bledla.