Co je na Moně Lise tak zvláštního?

Každý den se do strohé béžové místnosti pařížského muzea Louvre sjíždějí tisíce lidí z celého světa, aby si prohlédli jediné vystavené umělecké dílo – Monu Lisu od Leonarda da Vinciho.

Procházejí přitom přímo kolem nesčetných mistrovských děl evropské renesance. Proč se tedy zdá být Mona Lisa tak výjimečná?

Záhada její identity

Záhada její identity. Musée du Louvre, Paříž. Wikimedia.Podle vyprávění jednoho z prvních Leonardových životopisců, Giorgia Vasariho, je na tomto olejovém portrétu zobrazena Lisa Gherardini, druhá manželka bohatého obchodníka s hedvábím a vlnou Francesca del Giocondo (odtud název, pod kterým je znám v italštině: La Gioconda).

Leonardo dílo pravděpodobně zahájil během svého pobytu ve Florencii na počátku roku 1500, snad když doufal, že získá zakázku na mohutnou nástěnnou malbu Bitvy u Anghiari.

Přijetí portrétní zakázky od jednoho z nejvlivnějších, politicky angažovaných občanů města mohlo jeho šancím pomoci. Nedávno objevená okrajová poznámka Agostina Vespucciho, někdejšího asistenta diplomata a spisovatele Niccolò Machiavelliho, zaznamenává, že Leonardo v roce 1503 pracoval na obrazu „Lisa del Giocondo“.

Italský malíř Rafael, Leonardův velký obdivovatel, nám zanechal náčrt z doby kolem roku 1505-6, který se zdá být tímto dílem. Když se Leonardo později v roce 1516 přestěhoval do Francie, vzal si toto ještě nedokončené dílo s sebou.

Uměnovědci však stále častěji vyjadřují pochybnosti o tom, zda obraz v Louvru může být skutečně Vasariho Lízou, neboť styl a technika malby mnohem lépe odpovídají pozdější Leonardově tvorbě od roku 1510.

Jistý návštěvník Leonardova domu v roce 1517 navíc zaznamenal, že zde viděl portrét „jisté florentské ženy, vytvořený ze života“, který byl zhotoven „na příkaz zesnulého velkolepého Giuliana de Medici“. Medici byl Leonardovým mecenášem v Římě v letech 1513-1516. Díval se náš návštěvník na stejný obraz, který Vasari a náš marginální deníkář popisují jako Lisu, nebo na jiný portrét jiné ženy, objednaný později?

Všechno nasvědčuje tomu, že právě to, koho v Louvru vidíme, zůstává jednou z mnoha záhad tohoto díla.

Portrét obnažený

V porovnání s mnoha současnými obrazy elity je tento portrét zbaven obvyklých atributů vysokého postavení nebo symbolických narážek na dynastický původ portrétovaného. Veškerá pozornost je tak upřena na její tvář a onen záhadný výraz.

Před 18. stoletím byly emoce v malířství častěji vyjadřovány gesty rukou a těla než obličejem. V každém případě však vyobrazení jednotlivců neměla za cíl zprostředkovat stejné druhy emocí, jaké bychom mohli hledat na portrétní fotografii dnes – mysleme spíše na odvahu nebo pokoru než na radost nebo štěstí.

Dalším znakem elitního postavení byla schopnost udržet vášně pod dobrou regulací. Bez ohledu na normy zubní hygieny tak široký úsměv v uměleckých dílech zpravidla naznačoval špatnou výchovu nebo výsměch, jak vidíme na Leonardově vlastní studii Pět groteskních hlav.

Naše moderní představy o emocích nás nechávají na pochybách, co mohla Mona Lisa cítit nebo si myslet mnohem více, než si pravděpodobně mysleli raně novověcí diváci díla.

Fenomén 20. století

V podstatě je otázkou, zda vůbec někdo před 20. stoletím o Moně Lise přemýšlel. Historik Donald Sassoon tvrdí, že velká část moderního globálního ikonického statusu obrazu spočívá v jeho rozsáhlém rozmnožování a používání v nejrůznějších reklamách.

Tuto proslulost „pomohla“ získat jeho krádež v roce 1911, kterou provedl bývalý zaměstnanec Louvru Vincenzo Peruggia. Ten jednoho večera po zavírací době pozoruhodným způsobem odešel z muzea s obrazem zabaleným do svého smokingu. Následující dva roky strávil s obrazem ukrytým ve svém bytě.

Krátce po jeho navrácení použil dadaista Marcel Duchamp pohlednici Mony Lisy jako základ svého ready-made díla z roku 1919 LHOOQ, jehož iniciály znějí ve francouzštině jako „má sexy zadek“.

Ačkoli není první, patří spolu s Autoportrétem Salvadora Dalího jako Mona Lisa z roku 1954 asi k nejznámějším příkladům parodie Mony Lisy.

Kulturní nábytek

Od Duchampa a Dalího se stále častěji setkáváme s využitím Mony Lisy jako tropu. Balardungská/noongarská umělkyně Dianne Jones ji zopakovala ve svých inkoustových fotografických portrétech z roku 2005, které jsou méně vyhrocené ve svém výpadu proti bílému evropskému umění a více zářivé ve svém přivlastnění si pocitu snové plnosti Mony Lisy.

Malba se objevuje jako kulturní mobiliář v nedávném videoklipu Beyoncé a Jay Z Apeshit, 2019, v němž se za doprovodu souboru spoře oděných tanečnic prohánějí po Louvru a před slavnými uměleckými díly pózují jako Lady Hamilton.

Apeshit sám úzce imituje starší díla soudobé vysoké kultury, v neposlední řadě film francouzského režiséra nové vlny Jeana-Luca Godarda Bande à Part (Banda outsiderů) z roku 1964, v němž se tři přátelé, včetně Anny Kariny (Godardovy slavné múzy) připomínající Monu Lisu, sejdou a proběhnou Louvrem v rekordním čase.

Známá krádež uměleckého díla, při níž německý performer Ulay v roce 1976 odstranil nejslavnější (a nejkýčovitější) obraz v Národní galerii v Berlíně, portrét Básník z roku 1839 od Carla Spitzwega, byla reprízou krádeže Mony Lisy z roku 1911.

Mnoho současných umělců potírá veškerou úctu, která provází návštěvy kbelského umění, jako je například návštěva Mony Lisy.

Nedávno belgický umělecký provokatér Wim Delvoye (jehož stroj na výrobu hoven, Cloaca, 2000, je jedním z ústředních prvků Muzea starého a nového umění v Hobartu) instaloval pod centrální skleněnou vstupní pyramidou Louvru Suppo (2012), obří ocelový vývrtkový čípek. Díky tomu se v muzeu poprvé objevilo umělecké dílo, k němuž se návštěvníci Mony Lisy hrnou.

Přesto se zdá, že záhady Mony Lisy nás budou fascinovat ještě dlouhá léta. Právě šíře a hloubka možných interpretací ji činí výjimečnou. Mona Lisa je taková, jakou ji chceme mít – a nedělá to z ní dokonalou ženskou fantazijní postavu?