Co jsem se naučil o smrti po ztrátě babičky

O smrti jsem vždycky jen slyšel, ale nikdy ji nezažil. Nikdy jsem si nemyslela, že by bylo tak těžké se s ní vyrovnat, dokud jsem nezažila smrt své babičky. Vyrůstala jsem s maminkou i tatínkem, ale s žádným z mých dědečků. Jeden z mých dědečků žil v jiném státě a zemřel, když jsem byla v předškolním věku. Dokonce jsem se zúčastnil jeho pohřbu, ale jeho smrt na mě neměla takový dopad jako smrt mé babičky.

Zapření

Bylo to, jako by mi někdo vzal část života. Bylo to náhodné sobotní ráno, když jsem ležel v posteli. Zavolala mi matka, která se mě ptala, co dělám a jak probíhá víkend. Byl to úplně normální rozhovor, který jsme vedly téměř každý den, dokud mi neřekla tu novinu. Řekla mi, že mi musí něco říct, a já se jí zeptal, co to je.

Když mi to začala vyprávět, myslel jsem si, že je to nějaký zvrácený vtip, který se na mě rozhodla zahrát. Bohužel to nebyl vtip. Řekla mi, že den předtím zemřela moje babička na infarkt. Když začala podrobně popisovat její smrt, o které si asi myslela, že ji budu chtít znát (nechtěla, pořád mě to straší), rozbrečela jsem se jako nikdy předtím.

Z očí se mi bez přestání řinuly slzy a myslela jsem, že mi srdce vyletí z hrudi. Ztlumila jsem telefon a máma mluvila dál, snažila se vyplnit ticho, které jsem jí nechala asi minutu. Rozhodla jsem se, že je čas zavěsit, abych mohla dát průchod slzám, a tak jsem jí řekla, že už o tom nezvládnu mluvit a že musím jít.

Zavěsila jsem a doplakala, přičemž jsem myslela jen na svou babičku, kterou jsem si nikdy nedokázala představit, že bych ztratila. Máma mi zavolala zpátky a zeptala se mě, jestli jsem v pořádku a jestli něco nepotřebuju. Samozřejmě to nebylo nic, co by mohla udělat, když je až v Marylandu, takže jsem jí řekla, že jsem v pořádku. Z nějakého důvodu jsem si myslela, že budu v pořádku.

Dokonce jsem šla do knihovny, ale to vedlo k dalšímu pláči a veřejný pláč je ještě trapnější než pláč v soukromí. Šla jsem do jídelny, což vedlo k dalším slzám, a tak jsem se rozhodla, že své pocity vložím do básniček, které mám v telefonu v sekci Poznámky. Nebylo to řešení, ale pomohlo mi vypsat, jak se cítím, což je něco, co jsem si zvykla dělat.

Zloba

Pokud se vrátíme do léta před tímto aktuálním semestrem, moje babička byla hospitalizována. Nějakou dobu měla zdravotní problémy pramenící z jejích nezdravých stravovacích návyků, které se za ni snažil zvládnout můj otec. Bylo opravdu těžké vidět ji v takovém stavu. Bylo to šokující a přitěžující, protože jsem si nikdy nedokázala představit, že by se jí to stalo.

Byla tak laskavá, milující a jemná, i když nosila černou rtěnku a měla dlouhé červené nehty. Štvalo mě, když jsem viděla, jak se její stav zhoršuje, než by se mohl zlepšit. Její situace byla pokaždé jiná, když jsem ji navštívila, což bylo často, protože jsem to léto nepracovala. Když jsem se vrátila do školy, byla zpátky doma a já si myslela, že se jí daří lépe.

Nejvíce mě rozrušilo zjištění, že jsem jí vůbec nezavolal, dokud jsem měl ještě čas. Nevyužil jsem ani čas, který jsem s ní ještě měl, i kdyby to bylo jen prostřednictvím telefonátů nebo fotek, které jsem jí mohl poslat. Neudělal jsem nic. Žádné esemesky ani telefonáty, nic, a to mi zlomilo srdce, protože jsem ani nedostal šanci se s ní rozloučit.

Bargaining + Depression

Říkal jsem si, že kdybych jí třeba jen zavolal a dal jí poslední sbohem, bylo by o něco snazší přijmout její smrt. Věděl jsem, že to není pravda, protože ani na jejím pohřbu jsem se nemohl přiblížit k její rakvi. Věděl jsem, že se s její smrtí nikdy nesmířím, protože pro mě tolik znamenala. Část mého já skutečně odešla ve chvíli, kdy jsem se dozvěděl, že zemřela.

Po tom dni už to nikdy nebude stejné. Myslela jsem si, že nebudu plakat tak, jako jsem plakala v den, kdy jsem se tu zprávu dozvěděla, ale mýlila jsem se. V den jejího pohřbu jsem vyplakala tolik slz, že se to zdálo nemožné.

Přijetí

Seděla jsem u hlavního smutečního stolu a sledovala rodinu, jak přede mnou komunikuje. Usmívala jsem se, protože jsme pro jednou byli všichni pohromadě. I když to bylo za těch nejhorších možných okolností, konečně jsem mohla vidět svou novou neteř/kmotřičku. Nový život přišel na svět před necelým měsícem a my jsme tam konečně seděli spolu.

Dokonce jsme ten rok měli Díkůvzdání u mých babiček, což jsme nikdy nedělali. Rozhodla jsem se, že nemám důvod pokračovat ve svém smutku, protože ona už netrpí. Věděla jsem, že všechny ty dny, které strávila v nemocnici, trpěla, přesto jsem sobecky doufala, že zůstane kvůli mně. Smířil jsem se s její smrtí, protože jsem věděl, že jí to nevadí. Usmívá se na mě a je na mě pyšná.

Co jsem se tedy ze smrti své babičky naučil? Přijetí. Naučila jsem se přijímat věci, které nemohu ovlivnit, protože jsou prostě takové: NEOVLIVNITELNÉ. Překonala jsem své sobectví a přijala smrt jednoho z nejdůležitějších lidí v mém životě. Vím, že už nikdy nebudu stejný, ale poučil jsem se z této zkušenosti, která mi změnila život.

Teď, když jsem zažil smrt na vlastní kůži, vím, co je to skutečná síla. Skutečná síla je sledovat svého otce, jak se naposledy loučí se svou matkou. Skutečná síla je vrátit se k pravidelnému programu, kterým je vysoká škola, po tak traumatizujícím období vašeho života. Dokázal jsem to, takže vím, že zvládnu cokoli. Udělám všechno, co mám v plánu, protože by si to přála moje babička. Takže to je to ponaučení.