Co mohou policejní oddělení i my ostatní udělat pro překonání implicitních předsudků podle odborníka

Jennifer Eberhardtová je držitelka MacArthurova geniálního grantu a profesorka psychologie na Stanfordově univerzitě, která se zabývá implicitními předsudky. Časopis TIME s ní hovořil o její nové knize Biased:

Vaši novou knihu Biased otevíráte příběhem o tom, jak se váš syn obává, že černošský spolucestující vyhodí letadlo do povětří. Proč? Abych ukázala, jak hluboká je implicitní předpojatost a jak může ovlivnit každého, dokonce i černošské dítě. Je to něco, s čím se musí potýkat každý. Žijeme ve společnosti, kde neustále vstřebáváme obrazy a myšlenky, a to přebírá to, kým jsme a jak vidíme svět.

Jako dítě jste se přestěhoval do převážně bílé školy a nemohl jste od sebe rozeznat dívky. Náš mozek se přizpůsobuje tomu, čím jsme obklopeni. A tak jsem pro sebe opravdu dobrá v rozpoznávání černých tváří, dokážu rozeznat jednu od druhé. Ale pak jsem se přestěhovala do jiné čtvrti, kde jsem najednou obklopená bělochy, se kterými jsem nikdy předtím neměla žádnou skutečně smysluplnou interakci.

A i když jsem v té nové čtvrti chtěla mít přátele a tak dále, opravdu jsem nedokázala rozeznat jejich tváře. Pohyboval jsem se ve skutečně segregovaných prostorách. Byla jsem naladěná na různé znaky, například na barvu pleti. Takže to chtělo hodně praxe v tomto prostředí, než můj mozek dokázal roztřídit .

Jak je možné, že nevědomé rasové předsudky nejsou jen rasismem? Když lidé přemýšlejí o rasismu, myslí na fanatiky. Ale nemusíte mít morální selhání, abyste jednali na základě implicitních předsudků.

Mozku se nelíbí chaos, jak píšete, takže pracuje na kategorizaci věcí. Jak to může být předstupeň předpojatosti? Mozek potřebuje třídit všechno – jídlo, které jíme, nábytek, který používáme, cokoli. Třídíme také lidi. Toto třídění může vést k předsudkům; jakmile máme kategorie, máme přesvědčení a pocity o tom, co do těchto kategorií patří.

Získal jste MacArthurův „geniální“ grant za svou práci o předsudcích na Stanfordově univerzitě. Která studie vás osobně nejvíce přesvědčila? Byla to studie, v níž jsme lidem podprahově vystavovali obličeje – sadu černých a sadu bílých obličejů. Poté jsme jim ukázali rozmazaný obraz nějakého předmětu, který byl stále zřetelnější. Některé se týkaly zločinu, například pistole nebo nože, jiné fotoaparátů a sešívaček. Zjistili jsme, že vystavení černým tvářím po dobu milisekund vede lidi k tomu, že si dříve vyberou zbraně a nože. To, že asociace černé pleti se zločinem může takto doslova ovlivnit to, co vidíme, bylo dost objevné.

Mohl byste mi vysvětlit vaše studie o Afroameričanech a opicích? Stejně jako jsou černoši spojováni s kriminalitou, jsou i černoši dehumanizováni a jsou nadále spojováni s opicemi. Provedli jsme podobnou studii jako v případě kriminality. Tentokrát byli lidé vystaveni obrázkům černých nebo bílých tváří. A pak jsme jim dali k prohlížení čárové kresby zvířat. Opět začínaly rozmazaně a pak se stávaly zřetelnějšími. A zjistili jsme, že pokud byli bílí nebo černí lidé předtím vystaveni černým obličejům, dokázali mnohem rychleji rozpoznat rozmazané obrázky opic. Mezi černochy a opicemi existuje těsné spojení a je v tom rasová představa, která ovlivňuje naše vizuální vnímání.

Pracujete s policejními odděleními. Jak může laboratorní práce vysvětlit chování policie? Kdyby se do identické situace jako Philando Castile dostal běloch , nevíme, jestli by to dopadlo jinak. Ale v laboratoři můžeme vytvořit identické podmínky, s výjimkou rasy. A pak se můžeme podívat, jaký je příčinný dopad, jakou roli hraje rasa při vytváření tohoto chování?“

Proč se bráníte myšlence, že by se střelba dala svést na rasismus jednoho konkrétního policisty? Mám pocit, že je to krátkozraké. Může se stát, že ten člověk byl implicitně nebo explicitně rasově zaujatý. Ale pokud jsme v kontextu, kdy dochází k napjatým interakcím mezi policií a komunitou, chceme se podívat na to, jak na lidi v této interakci působili. Takže v Oaklandu policie asi před deseti lety změnila politiku pěšího pronásledování. Pokud ztratíte pronásledovanou osobu z dohledu, máte ustoupit a vytvořit perimetr. Jinak byste se při pronásledování dostali do situace, kdy jste v pasti. Musíte jednat rychle a máte strach. To jsou podmínky, za kterých předpojatost s největší pravděpodobností ovlivňuje rozhodování. Oakland se dostal z osmi nebo devíti případů zastřelení policistů ročně na šest za dva roky.

V letech 2013 a 2014 jste analyzovali 28 000 policejních zastávek. Co vás na všech těchto interakcích nejvíce překvapilo? Nasazování pout. Byl to jeden z velkých problémů, o kterém jsme slyšeli v komunitě, zejména u černochů. Podívali jsme se na data , a skutečně, i když nedošlo k žádnému zatčení, každý čtvrtý černoch byl spoután. A 1 z 15 bělochů. Policie to vnímala jako problém bezpečnosti policistů. Ale je to traumatizující a mělo to dopad na komunitu.

Co mohou lidé dělat s vlastní implicitní předpojatostí? Existují určité podmínky, za kterých se vůči ní stáváme zranitelnější: když rychle přemýšlíme a rychle se pohybujeme. Můžeme zpomalit a udělat změnu, abychom s menší pravděpodobností jednali na základě předsudků.

Můžete uvést nějaký příklad? Dělal jsem malou neformální konzultaci se společností Nextdoor.com. Většina lidí na tuto platformu chodí, protože se snaží najít dobrého instalatéra nebo něco prodat, případně upozornit na různé akce v okolí. Ale pak jsou tu také příspěvky typu „podezřelý černoch“. Nextdoor chtěl toto rasové profilování omezit.

V technologickém světě si opravdu cení, že mohou vše dělat rychle a bez tření. Ale oni do platformy přidali tření. Na kartu kriminality a bezpečnosti nemůžete jen tak napsat. Je tu podezřelý černoch. Musíte identifikovat nějaké chování, které je skutečně podezřelé. A pak upřesnit, jak ten člověk vypadá, aby to nesmetlo všechny černochy do jedné kategorie. Znáte ten nápis: Když něco vidíš, něco řekni? Změnili ji na: Když uvidíte něco podezřelého, řekněte něco konkrétního. Snaží se přimět lidi, aby se zastavili a přemýšleli. Tím, že lidi zpomalili a přiměli je přemýšlet o tom, co píší, se jim podařilo omezit profilování, prý asi o 75 % na webu.

Kolik let je teď vašemu synovi? Je mu 16 let. Teď se stal terčem těchto názorů, vlastně svých vlastních názorů. Jel na kole a všiml si, že ho vidí běžkyně, která jede proti němu, a uhýbá doprostřed silnice. A on se snažil přijít na to, proč tomu tak je, a došel k závěru, že se ho bojí. A tak jsme se bavili o tom, v čem ten strach spočívá. Připomnělo mi to, když byl v letadle a v hlavě se mu honily stejné myšlenky. Tím se kruh uzavřel a byl to jakýsi výchozí bod pro to, aby žil svůj život jako černoch v této zemi.

Kontaktujte nás na [email protected].