Co se kdy stalo s Brendanem Fraserem?

Brendan Fraser mě chce seznámit se svým koněm. „Toho koně jsem si pořídil, protože je to velký kůň,“ říká, když stojí ve stodole v Bedfordu ve státě New York. Vytáhne z kapsy zelený šátek a jemně zvířeti otře oči. Kůň se jmenuje Pecas – španělský výraz pro pihy. Fraser se s ním seznámil při natáčení seriálu stanice History Channel Texas Rising z roku 2015. Fraser hrál texaského rangera z poloviny 19. století. Říká, že natáčeli v Mexiku, když ho s koněm potkal společný okamžik poznání. „Aniž bychom dělali příliš – jak se to řekne? Antropomorfizace… antropomorfizace… Aniž bychom předstírali, že zvíře je člověk, vypadal, že potřebuje pomoc. Třeba: „

Zobrazit více

Takže Fraser ho sem přivedl. Fraser bydlí nedaleko a vlastní pozemek s výhledem na tuto farmu, asi hodinu cesty severně od Manhattanu. A přestože byl většinu uplynulého roku na cestách, jezdil sem a tam mezi Torontem, kde natáčel seriál podle Tří dnů Kondora s názvem Condor, a Evropou, kde natáčel Trust, seriál stanice FX o únosu Johna Paula Gettyho III. v produkci Dannyho Boylea, nezapomíná se každých pár týdnů zastavit a navštívit Pecas. Proč to dělá, je otázka s několika různými, překvapivými odpověďmi. Ale tak už to u Brendana Frasera bývá, jak se dozvídám. Nemůže si pomoct, ale odbočí – „Místo toho, abych vám řekl, kolik je hodin, bych vás mohl seznámit s historií horologie,“ řekne uprostřed vyprávění něčeho jiného. Je nutkavě upřímný. Jeho mysl je jako bludiště. Zabloudíte do něj a po hodinách nebo dnech z něj vyjdete dezorientovaní, ale vděční za to, že na tomto světě ještě může existovat něco tak nepředvídatelného.

Jeho oči jsou v těchto dnech bledé a trochu vodnaté – méně široké, než bývaly, když byl na plátně nováčkem a hrál chlapy, kteří byli často nováčky. Modrošedé strniště kolem kdysi mohutné brady, šedá košile s dlouhým rukávem lhostejně přetažená přes kdysi mohutné tělo. Je mi 35 let: Byly doby, kdy mi pohled na Frasera byl stejně známý jako nábytek v domě mých rodičů. Hrál ve filmech Encino Man a Školní kravata v roce 1992, Airheads v roce 1994, George z džungle v roce 1997, Mumie v roce 1999. Pokud jste na konci minulého století sledovali filmy, sledovali jste Brendana Frasera. A přestože jeho účinkování v hlavních rolích studiových filmů trvalo až do konce minulého desetiletí, už nějakou dobu chybí nebo je alespoň někde na okraji zájmu. Rok co rok se objevoval na plakátech, pak zase ne, a teprve když se objevil ve vedlejší roli ve třetí sérii seriálu The Affair na prémiové stanici, mnozí z nás si vůbec uvědomili, že je pryč.

Tam je samozřejmě také příběh a Fraser mi ho svým eliptickým způsobem nakonec vypráví. Nejdřív však Pecas. Ostatní koně v Mexiku byli hubení: mustangové, říká Fraser. „A tohohle koně zbili. Chci říct, přísahám, že jsem viděl, jak ho ostatní koně tolikrát kopli, pokousali, pořád. A nikdy jsem neviděl, že by se bránil.“

Fraser denně sledoval, jak se tomuto velkému stříbřitému koni posmívají elegantnější koně kolem něj. „A já si pomyslel: Tak jo, mám pro tebe práci, jestli ji chceš.“ „To je dobře. Naložil koně na přívěs, Durango do Juarezu. Karanténa v El Pasu. Nákladní letadlo FedEx do New Yorku. „A veterináři, kteří s těmi nákladními letadly jezdí, říkali: ‚Ten kůň šel dál, jako by chtěl vědět, co je to za film a co je k večeři. Prostě šel rovnou dál. Vystoupil, přišel sem, viděl cedrové štěpky ve stáji… No nic, tak na něj můžu vzít Griffina.“

Griffin je Fraserův nejstarší syn – je mu 15 let. „Griffin je zařazen do autistického spektra. Hm, a tak potřebuje na světě extra lásku a dostává ji. A jeho bratři“-Holden, 13 let, Leland, 11 let-„odmalička byl vždycky jeden z nich mluvčí a druhý vymahač“. Fraser se zde přeruší, aby se více rozpovídal o svém nejstarším synovi. Právě jsme se seznámili, ale nezdá se, že by mu to vadilo. Podrobnosti se na něj valí v jakémsi láskyplném přívalu. Griffin, jak říká, „působí léčivě na každého, kdo se s ním setká, všiml jsem si. Lidé mají nějaké drsné hrany. Nebo je prostě donutí, já nevím… dát si věci ostřeji do souvislostí a možná najít způsob, jak mít trochu víc soucitu. V jeho přítomnosti nestaví tolik na první místo sebe.“

Takový úkol měl Fraser pro Pecase, starat se o Griffina: „Mezi nimi dvěma se stane něco dobrého. A i když na něm nejezdí, stačí mu dát kartáč. Kůň to miluje, ten opakovaný pohyb, který mají děti se spektrem rády. A prostě to funguje… Víte, musíte najít ty nástroje, strategie. Když taky jezdím, tak se prostě cítím líp. Prostě se cítím líp.“

A tak trávím první hodinu s Brendanem Fraserem.

Fraser žije na konci prašné cesty, ve vysokém, hranatém domě s širokým trávníkem, který se svažuje k třpytivému jezeru. Když zaparkuje auto, začne z něj vyndávat věci: černou koženou brašnu, jezdeckou přilbu, lovecký luk. „Můžeš vzít ty sekery?“ zeptá se. Jsou tam dvě. Udělám to. Uvnitř je jeho dům z tmavého dřeva, otevřený, s okny, z nichž je vidět na dvorek – houpací síť, fotbalová branka, trampolína, tetherball, lanová dráha, bazén. „Miluju lesy a roční období a… pálení dřeva,“ říká. Jeho synové žijí s jeho bývalou ženou Afton v Greenwichi ve státě Connecticut, jen kousek od Bedfordu. „Ale jsou tu pořád,“ říká Fraser.

Na chvíli zmizí a pak se najednou z reproduktorů nad hlavou ozve zvuk syntezátorů a po něm reklama na Pandoru. „Myslel jsem, že to bude pohodička,“ řekne, když se vrátí. Ptám se, jakou stanici pro nás vybral.

„Pohodová?“ Fraser odpoví. Na název si nevzpomíná. „Možná Chillax?“

A tak se tyto syntetické flétny nakonec stávají soundtrackem k Fraserovu příběhu. Začíná nezvykle od začátku. Fraserova první herecká práce byla v roce 1991 ve filmu Dogfight s Riverem Phoenixem a Lili Taylorovou v hlavních rolích. Hrál námořníka č. 1. „Dali mi spolu s dalšími chlapy námořnický kostým a hráli jsme scénu rvačky s nějakými mariňáky. A dostal jsem průkazku Screen Actors Guild a 50 dolarů navíc za kaskadérskou úpravu, protože mě hodili do automatu na pinball. Myslím, že jsem si pohmoždil žebro, ale byl jsem jako: To je v pohodě! Já to beru. Můžu to udělat znovu. Jestli chcete, zlomím si ho. Chceš, abych to udělal znovu?“

No, ano. To se stane Fraserovým podpisem na obrazovce: narážení do věcí. Byl velký a pohledný širokým, neohrožujícím způsobem, a co je nejdůležitější, byl ve hře. Ve filmu Encino Man, který z něj pomohl udělat hvězdu, hrál Fraser jeskynního muže nedávno osvobozeného z bloku ledu v současné Kalifornii; rád žertuje nebo prostě vypráví, že jeho konkurz spočíval v beze slov zápasení s rostlinou. Měl jedinečnou vlastnost člověka, který poprvé spatřil svět, a režiséři ho začali obsazovat právě do této role. Po většinu devadesátých let trávil Fraser spoustu času tím, že se s očima dokořán vynořoval z protiatomových krytů (Výbuch z minulosti), Kanady (Dudley Do-Right) nebo deštného pralesa (George z džungle), ale bral i vážnější role. V roce 1992 si zahrál s Mattem Damonem, Benem Affleckem a Chrisem O’Donnellem v dramatu Školní pouta židovského stipendisty, který bojuje o své místo na elitní antisemitské internátní škole. (Pro Frasera, který vyrůstal ve šťastné, ale kočovné rodině – jeho otec pracoval v kanadském úřadu pro cestovní ruch – to byla přirozená role, když pomineme náboženskou dynamiku, a prakticky každý druhý rok nastoupil na jinou školu.)

Školní pouta byla správně uváděna na trh jako start nové generace hlavních hrdinů: další Diner, Footloose nebo The Outsiders. A Fraser, který byl blafovaný a hezký, ale měl i herecké schopnosti, byl na chvíli objevem filmu. Ale i když v průběhu desetiletí pokračoval v tradičních hlavních rolích, nakonec dosáhl největšího úspěchu bez trička. Ve filmu George z džungle měl po většinu filmu na sobě bederní roušku; jeho svaly měly svaly: „Když se pak na sebe podívám, vidím jen chodící steak“. Film nakonec vydělal 175 milionů dolarů. „Naif cum babe in the woods cum new guy in town cum man-boy cum… visitor-in-unusual-environment conceit was, uh… was very, very good to me,“ říká dnes Fraser. Ten film ho nasměroval k velmi specifické roli. V roce 1999 si zahrál v dobrodružném hororu Mumie, který také vydělal spoustu peněz a nakonec dal vzniknout franšíze, která mu zabrala dalších devět let života.

Filmová hvězda je fenomén, který nedokážou spolehlivě vysvětlit ani filmové hvězdy. Nějaký výkonný ředitel nebo režisér umístí vaši tvář na plátno v kině a je tu něco, co se týká vašich rysů nebo způsobu, jakým vás vychovali rodiče, nebo desetiletí, kdy jste se náhodou ocitli v Hollywoodu, nějaká nevýslovná věc, která přesahuje herectví a kterou nemáte vědomě pod kontrolou, a miliony lidí na ni reagují. Fraser byl jemný a horlivý a zjevně bezelstný a my jako země jsme se rozhodli, že to je něco, co chceme tak často, jak často nám to bude poskytovat, a tak strávil několik nejlepších let svého života tím, že se o to snažil.

V roce 2000 natočil remake filmu Bedazzled s Elizabeth Hurley. V roce 2001 natočil film MonkeyBone a pokračování Mumie, Mumie se vrací. Looney Toons: Znovu v akci, 2003. A pak už to šlo dál – při zpětném pohledu daleko za hranice toho, kam Fraser chtěl, aby to šlo. „Domnívám se, že jsem se pravděpodobně snažil až příliš, a to destruktivním způsobem,“ říká nyní Fraser. Filmy si kromě klesající návratnosti vybíraly i fyzickou daň: byl to velký muž, který dělal kaskadérské kousky, běhal před zelenými plátny, chodil z natáčení na natáčení. Jeho tělo se začalo rozpadat. „V době, kdy jsem natáčel třetí Mumii v Číně,“ což bylo v roce 2008, „jsem se dával dohromady páskou a ledem – prostě jsem byl fakt nerd a fetišista na ledové obklady. Ledové obklady se šroubovacími uzávěry a podložky na sjezdové horské kolo, protože jsou malé a lehké a vejdou se pod oblečení. Denně jsem si stavěl exoskelet.“ Nakonec si všechna tato zranění vyžádala několik operací: „Potřeboval jsem laminektomii. A ta bederní se neudržela, takže mi ji o rok později museli udělat znovu.“ V té době už byl v nemocnici. Následovala částečná náhrada kolene. Další práce na zádech, sešroubování různých stlačených páteřních polštářků. V jednu chvíli mu museli opravit hlasivky. Celkem Fraser říká, že byl po nemocnicích skoro sedm let.

Smál se malým, smutným smíchem. „Tohle pro vás bude opravdu asi trochu sachr,“ upozorní Fraser. „Ale připadal jsem si jako ten kůň z Farmy zvířat, jehož úkolem bylo pracovat a pracovat a pracovat. Orwell napsal postavu, která byla, myslím, proletariát. Pracoval pro dobro celku, neptal se, nedělal problémy, dokud ho to nezabilo….. Nevím, jestli mě poslali do továrny na lepidlo, ale měl jsem pocit, že musím obnovit hovno, které jsem vybudoval a které se zbořilo, a udělat ho znovu pro dobro všech. Ať už to bolí, nebo ne.“

Za několik hodin má Frasera vyzvednout auto a odvézt ho na letiště, aby odletěl zpět do Londýna, kde natáčí film Trust. Seriál, stejně jako nedávný film Ridleyho Scotta Všechny prachy světa, vypráví příběh únosu Johna Paula Gettyho III. z roku 1973. Staršího Gettyho hraje Donald Sutherland, Hilary Swanková hraje jeho bývalou snachu Gail a Fraser hraje opraváře rodiny Jamese Fletchera Chace.

Danny Boyle, výkonný producent seriálu, obsadil Frasera poté, co viděl film Aféra, v němž Fraser hrál vězeňského dozorce, který zřejmě skrýval temná tajemství. Boyle říká, že ho zaujal obratný herecký výkon – „naprosto jsem mu to věřil“ – ale také se mu prostě líbil pocit, že Frasera znovu vidí. „Je to jeden z těch lahodných okamžiků, kdy vidíte někoho, koho tak dobře znáte a kdo se časem a zkušenostmi tak změnil. Prostě si to uvědomíte a je to tak smutné a zároveň nádherné. Protože všichni sdílíme stejnou časovou linii.“

Sara Treemová, spolutvůrkyně a výkonná producentka seriálu The Affair, říká, že Fraserova známost pro diváky – jeho „hvězdnost“, jak sama říká – byla jedním z důvodů, proč ho do seriálu chtěli, částečně proto, aby si seriál mohl s touto hvězdností pohrát. „Hledali jsme někoho, kdo dokáže být neuvěřitelně přesvědčivý,“ říká Treem, „ale také opravdu děsivý a dezorientující.“

Když se koncem roku 2016 začaly vysílat jeho epizody seriálu The Affair, byl Fraser požádán, aby poskytl svůj první rozhovor po letech, a to pro kanál AOL BUILD YouTube. Je to nepříjemné sledování. Fraser působí mrzutě a smutně; po většinu času mluví téměř šeptem. Video se stalo virálním. V následujících měsících se objevily teorie o tom, co ho trápí, se zaměřením na jeho rozvod v roce 2009 a skutečnost, že dvě série, ve kterých kdysi hrál, Mumie a Cesta do středu Země, byly restartovány a přeobsazeny bez něj.

Jak se ukázalo, za smutným meme Brendana Frasera byl… smutek. Jen několik dní před rozhovorem mu zemřela matka na rakovinu. „Pohřbil jsem svou mámu,“ říká Fraser. „Myslím, že jsem truchlil, a nevěděl jsem, co to znamená.“ Už dlouho nedělal novináře; najednou seděl na stoličce před publikem a propagoval třetí sérii seriálu, v němž sotva účinkoval. „Nebyl jsem si úplně jistý, co je to za formát. A cítil jsem se tak: Člověče, já už jsem kurva starej. Sakra, takhle se to teď dělá?“

Působil jako jedna z postav, které hrával v 90. letech a které se otupěle vynořují do nového světa. „Chodit do práce – mezi tím být v těch nemocnicích a venku, to nebylo vždycky možné. Takže to, co vám říkám, nezní, doufám, jako nějaké Hej, měl jsem bu-bu-bu. Potřeboval jsem na to dát náplast, ale spíš popis reality, ve které jsem se pohyboval.“ Chvíli sedí ve svém obývacím pokoji a tak trochu mluví o dalších věcech – můžete říct, že v tomhle příběhu je možná víc, o co se ještě není ochoten podělit. Ale očividně to bylo špatné desetiletí: „Změnil jsem dům, prošel jsem si rozvodem. Narodily se mi nějaké děti. Tedy, narodily se, ale vyrůstají. Procházel jsem věcmi, které vás formují a utvářejí způsobem, na který nejste připraveni, dokud jimi neprojdete.“

Fraser se odmlčí, oči jako by se mu zaleskly a poprvé v této litanii operací a ztrát se zdá, že snad ani nechce pokračovat. Ptám se, jestli nepotřebuje přestávku.

„Jsem v pořádku,“ říká. „Myslím, že jen potřebuju vypustit pár šípů.“

Omlouvá se, když přemýšlím, co to znamená. Uplyne několik minut. Když se vrátí, má na zádech připevněný kožený toulec plný šípů. Vyjde na verandu. Venku napíná luk a zakládá šíp. Dole na trávníku, možná 75 metrů od něj, je lukostřelecký terč. Vypustí šíp přímo do středu terče. Trefí se do černého. Pak nahodí druhý šíp a zopakuje to.

Nakonec vydechne. „Už se cítím mnohem lépe,“ říká. Podává mi luk: „

O několik týdnů později, v mrazivý prosincový den, Trust natáčí ve studiovém komplexu ve východním Londýně, na malém ostrůvku obklopeném prázdnými parkovišti a benzinovými pumpami. Uvnitř jsou kulisy plné borovic pokrytých umělým sněhem, který se třpytí v jasných světlech. Fraser je v kostýmu – dlouhý bílý plášť, bílá košile, bílý oblek, bílý stetson, kravata bolo – s nataženýma nohama a studuje své repliky. Dnes odpoledne Fraser a Hilary Swanková natáčejí scénu v autě. Kulisy vypadají jako hory v italské Kalábrii, kam se jejich postavy vypravily, aby Gettyho únoscům doručily výkupné. Oba herci sedí uvnitř bílého fiatu, na jeho kapotě jsou stále připevněné kamery, obklopují je velká měkká světla. Zatímco různí lidé zmatkují nad nastavením, Fraser a Swanková probírají své repliky. Swanková měla nervózně říct, když jeli na místo setkání ve sněhu: „Říkali, že musím jet osmdesátkou, ale já nevidím. Můžu jet jen padesát.“

Na to Fraser reaguje svým uklidňujícím způsobem: „Vedeš si dobře.“ Když si scénu několikrát projdou, jeden z producentů pořadu, Tim Bricknell, mi tiše říká, že ho bavilo Frasera v posledních měsících sledovat. „Je skvělé vidět, jak se z hlavních představitelů v pozdější fázi kariéry stávají skvělí charakterní herci.“ A je skvělé vidět Frasera pracovat nyní. Při opětovném sledování jeho filmů z 90. let a počátku nového tisíciletí si všimnete jedné věci: jak moc závisí na Fraserově herecké vážnosti. To je zjevně případ Fraserových dramatických rolí: Bohové a monstra z roku 1998 po boku Iana McKellena, Tichý Američan z roku 2002 po boku Michaela Cainea a Crash, který získal Oscara za nejlepší film roku 2005. Ale platí to i pro Fraserovy absurdnější blockbustery. Vyzařuje z něj jistá slušnost a vyrovnanost, která činí nepravděpodobné věrohodným. Jeho přítomnost ve scéně vás donutí tomu uvěřit.

„Vždycky jsem si u komických herců všiml, že když umí tyhle věci dělat opravdu dobře, nevšimnete si té velké poctivosti ve způsobu, jakým to dělají,“ říká Danny Boyle. „Protože si samozřejmě všimnete komiksového efektu toho, co dělají, a to je velmi příjemné. Ale aby to fungovalo, musí to mít skutečně integritu. Je to nějakým způsobem založené na pravdě a poctivosti.“

V seriálu Trust je Fraserova postava v podstatě vypravěčem – dokonce se občas obrací přímo k divákům. Je to riskantní záměr, ale díky Fraserovi funguje. Je tu: sympatický, lehce pobavený, solidní, spolehlivý.

Několik týdnů po tom dni na place mi Fraser volá. Chce mi říct něco, k čemu se v Londýně nebo v New Yorku nedokázal odhodlat. Mrzí ho to, říká – že neměl „odvahu promluvit kvůli riziku ponížení nebo poškození mé kariéry“.

Ukázalo se, že některé části toho, co mi říká, už byly řečeny – ale je to poprvé, co o něčem z toho veřejně mluví. Příběh, který chce zprostředkovat, se podle jeho slov odehrál v létě 2003 v hotelu Beverly Hills na obědě pořádaném Hollywoodskou asociací zahraničních novinářů, organizací, která pořádá Zlaté glóby. Když Fraser odcházel z hotelu, pozdravil ho Philip Berk, bývalý prezident HFPA. Uprostřed přeplněné místnosti Berk natáhl ruku a potřásl si s Fraserem. Mnohé z toho, co se stalo poté, vylíčil Berk ve svých pamětech a uvedla to také Sharon Waxmanová v deníku The New York Times: Podle Berka štípl Frasera do zadku – v žertu. Fraser však tvrdí, že to, co Berk udělal, bylo víc než štípnutí: „Jeho levá ruka se natáhla kolem, chytila mě za půlku zadku a jeden z jeho prstů se mě dotkl v oblasti zadečku. A začal s ním pohybovat.“ Fraser říká, že ho v tu chvíli zachvátila panika a strach.

Fraserovi se nakonec podle jeho slov podařilo Berkovu ruku odstranit. „Bylo mi špatně. Cítil jsem se jako malé dítě. Cítil jsem se, jako bych měl v krku kouli. Myslel jsem, že se rozbrečím.“ Vyběhl z místnosti ven, kolem policisty, kterému se nedokázal přiznat, a pak domů, kde řekl své tehdejší ženě Afton, co se stalo. „Připadal jsem si, jako by na mě někdo hodil neviditelnou barvu,“ říká teď. (Berk, který je stále členem HFPA, v e-mailu Fraserovu výpověď zpochybnil: „Verze pana Frasera je naprostý výmysl.“

Po tomto setkání Fraser přemýšlel o jeho zveřejnění. Ale nakonec „jsem se nechtěl potýkat s tím, jak jsem se kvůli tomu cítil, ani s tím, že by se to stalo součástí mého vyprávění“. Ale vzpomínka na to, co se stalo, a na to, jak se kvůli tomu cítil, mu zůstala. Jeho zástupci požádali HFPA o písemnou omluvu. Berk přiznává, že Fraserovi o incidentu napsal dopis, ale říká: „Moje omluva nepřipouštěla žádné provinění, obvyklé ‚Pokud jsem udělal něco, co pana Frasera rozrušilo, nebylo to úmyslné a omlouvám se‘. „

Podle Frasera HFPA také uvedla, že Berka už nikdy nepustí do místnosti s Fraserem. (Berk to popírá a HFPA se k tomu pro tento článek odmítla vyjádřit.) Ale přesto Fraser říká: „Začal jsem být v depresi“. Začal si říkat, že si to, co se mu stalo, zasloužil. „Obviňoval jsem se a byl jsem nešťastný – protože jsem si říkal: ‚To nic není, ten chlap se natáhl a osahával‘. To léto se táhlo – a už si ani nepamatuju, na čem jsem pracoval dál.“

Teď už ví, že lidi zajímá, co se stalo s Brendanem Fraserem, jak se z velmi viditelné veřejné osobnosti prakticky vytratil z povědomí veřejnosti, a většinu z toho už mi řekl. Ale tohle, jak říká, je poslední část. Ta zkušenost, jak říká, „mě donutila stáhnout se do ústraní. Cítil jsem se jako samotář.“ Přemýšlel, jestli ho HFPA zařadila na černou listinu. „Nevím, jestli to vyvolalo nemilost skupiny, HFPA. Ale to ticho bylo ohlušující.“ Fraser říká, že po roce 2003 byl na Glóby zván jen zřídka. Berk popírá, že by se HFPA Fraserovi mstila: „

Fraser říká, že tato zkušenost narušila jeho smysl pro to, „kým jsem a co dělám“. Práce, jak říká, „pro mě uschla na vinici. Přinejmenším v mé mysli mi bylo něco odebráno“. Letos na podzim sledoval další lidi, kteří se přihlásili a vyprávěli o podobných zkušenostech, říká. „Znám Rose , znám Ashley , znám Miru – pracoval jsem s nimi. V duchu jim říkám přátelé. Léta jsem s nimi nemluvil, ale jsou to moji přátelé. Sledoval jsem toto úžasné hnutí, tyto lidi s odvahou říct to, co jsem já neměl odvahu říct.“

Podle Fraserových slov byl před několika týdny v hotelovém pokoji a sledoval v televizi předávání Glóbů, zatímco herečky byly oblečené v černém a herci měli na znamení solidarity odznaky Time’s Up, když přenos ukázal Berka v místnosti. On tam byl a Fraser ne.

„Mám ještě strach? Rozhodně. Mám pocit, že musím něco říct? Rozhodně. Chtěl jsem to udělat mnohokrát, mnohokrát? Rozhodně. Zastavil jsem se? Rozhodně.“

V telefonu zhluboka dýchá. „A možná reaguji přehnaně, pokud jde o to, co to bylo za případ. Prostě vím, jaká je moje pravda. A je to to, o čem jsem s vámi právě mluvil.“

Posledy, když jsem Brendana Frasera viděl v restauraci v Soho, mi vyprávěl příběh tak odtažitý a zmatený, že se zdráhám pokusit se ho zde převyprávět. Ale utkvěl mi v paměti způsobem, který nedokážu přesně vyjádřit. A díky tomu, co teď vím, si myslím, že jsem možná konečně pochopil, co chtěl říct. Takže tady to je. Začíná to tím, že se Fraser snaží vysvětlit, proč ho přitahoval scénář k Looney Tunes: v němž hrál herce, který je shodou okolností kaskadérem Brendana Frasera. Bylo to v roce 2003 – zhruba ve stejné době, kdy Hollywoodem obíhal scénář k novému filmu o Supermanovi, který napsal J. J. Abrams.

Fraser byl spolu s řadou dalších herců skloňován jako potenciální nový Superman – vytoužená, ale slavně prokletá role. Režisérem filmu byl v té době Brett Ratner, v současnosti obviněný několika ženami ze sexuálního zneužívání, který však tehdy byl jen dalším rychlokvašeným hollywoodským režisérem. (Ratner prostřednictvím svého advokáta obvinění popřel.) Protože studio mělo o Frasera zájem a Fraser se zajímal o scénář, požádal Ratner Frasera, aby se jednoho rána zastavil u něj doma a promluvil si o roli. „Sjel dolů a vypadal, že ještě spí,“ vzpomíná Fraser. „A byla tam fotobudka. Taková retro, starodávná černobílá fotobudka. A on se zeptal: ‚Chtěl by ses vyfotit? Tak jsem si sedl a nechal se vyfotit v budce. A on otevřel dveře, aby mi ukázal, že je to všechno skutečné. Nebylo to digitální ani nic podobného. A já na to: „Nemůžeš tu budku otevřít. “ Ratner film exponoval. „Vytáhl ho a řekl: ‚Jé… Jé, to je všechno bílé. Můžeme to udělat znovu?“

Ratner ale Fraserovi řekl, že pracuje na knize těchto fotografií, a tak se Fraser navzdory svým obavám a protože chtěl být Supermanem, vrátil do kabiny a vyfotil to znovu. A pak „schůzka skončila tím, že seděl na kulečníkovém stole s telefonem a na plné pecky se s někým ve studiu pohádal, nevím proč.“

Ale historie zaznamenává, co se dělo dál: Ratner nikdy nerežíroval žádný film o Supermanovi. A Brendan Fraser si Supermana nikdy nezahrál. (Filmem se nakonec stal Superman se vrací z roku 2006 v režii Bryana Singera s Brandonem Routhem v hlavní roli). Fraser říká, že mu to zlomilo srdce. Dokonce se za to styděl. „Člověk se cítí jako: Nevyrovnal jsem se s tím. Oh, selhal jsem. A pravda je, že ne. To je omyl. To je špatně. Není to pravda. Neselhal jsi. Neselhali jste. Ale i kdybyste… i kdybych jako teď, když tu sedím a říkám vám to, měl pocit: „No, ne, ne, důkaz je přímo tady.“

Přibližně v této chvíli se ptám, co to má společného s Looney Tunes: Zpátky v akci. A i Fraser se chvíli tváří zmateně, ale pak si vzpomene. „Začal jsem vám to vyprávět, protože všechny tyhle intriky kolovaly, když jsem natáčel Looney Tunes: který byl kaskadérem Brendana Frasera. A pak se ten kaskadér na konci setká s Brendanem Fraserem. Potká Brendana Frasera a dá mu pěstí.“

Fraser říká, že když nastal den natáčení scény, ve které si dá pěstí, oblékl si to nejostentativnější oblečení, které našel, aby mohl hrát Brendana Frasera. „Byla to moje představa nejhorší verze sebe sama. A já jsem se mohl obléknout.“ A pointa je nakonec taková: „Důvod, proč jsem byl neoblomný v tom, že jsem to chtěl udělat“ – čímž myslí vzít filmovou roli se spoustou karikatur, která zahrnovala údery pěstí do obličeje – „i když jsem si to uvědomil až mnohem, mnohem později, je ten, že jsem se v té době asi chtěl odrovnat. Chtěl jsem se odrovnat dřív, než to udělá někdo jiný, protože jsem měl v hlavě, že si to zasloužím.“

Nebyl hoden být Supermanem. Nebyl hoden ani toho, aby byl Brendanem Fraserem. A tento pocit ho sžíral, jak desetiletí ubíhalo a on hrál ve filmech, na které byl stále méně hrdý, a jeho tělo se zhoršovalo, manželství se rozpadalo a on stále myslel na to, co se mu stalo v létě 2003: „V kariéře vám přestane zvonit telefon a vy se začnete ptát proč. Důvodů je mnoho, ale byl tohle jeden z nich? Myslím, že ano.“ A to je podle něj důvod, proč nakonec na nějakou dobu zmizel. „Podlehl jsem tlaku, který přichází s nadějemi a cíli, jež jsou spojeny s profesním životem, který je formován a utvářen, veden a řízen,“ říká nyní. „To vyžaduje to, čemu se říká hroší kůže, nebo to prostě ignorovat, strčit hlavu do písku, nebo skřípat zuby a nasadit svou veřejnou tvář, nebo prostě ani… nepotřebovat veřejnost. Ignorování. Zůstat doma, sakra. Ne proto, že bych byla odměřená nebo tak něco, ale protože jsem prostě cítila, že se toho nemůžu účastnit. Neměl jsem pocit, že tam patřím.“

Takže odešel a trvalo roky a několik operací a koně a třetí série seriálu Showtime a teď Trust, tady v Londýně, aby se vrátil. „Z něčeho, co bylo špatné, vzešlo něco dobrého,“ říká. „Někdy to chvíli trvá, než se to stane.“

Je rozjasněný. Je tu další postesknutí k příběhu, který vypráví už hodinu, když sedíme v této restauraci a lidé procházejí kolem našeho stolu a dělají dvojité záběry, když si uvědomí, kdo u něj sedí. „Převrat“, jak říká Fraser: Ratner nakonec vydal knihu fotografií. Jednoho dne se objevila ve Fraserově domě, dodnes si není jistý jak – určitě nikdy nedal souhlas k tomu, aby se v ní objevil. V knize listoval: Michael Jackson, Chelsea Clintonová, Harvey Keitel, Britney Spearsová, Sean Combs, Shaquille O’Neal, Val Kilmer, Jay-Z, kavalkáda hvězd, které jednoho podivného dne prošly touto podivnou fotobudkou a jejichž snímky byly zachyceny z důvodů, které pravděpodobně nikomu z nich nebyly jasné, z důvodů, které nebyly vždy rozumné nebo racionální, ale byly tam, černobílé.

A byl tam i on. „Vzpomínám si, že jsem si říkal:

Zach Baron je autorem časopisu GQ. Napište mu na [email protected]

Tento příběh původně vyšel v březnovém čísle 2018 pod názvem „Co se s tím chlapem kdy stalo? A Lot.“