Co stojí za fobií z děr?

Julii bylo asi 11 let, když se to stalo poprvé. Vpustila se do bytu svého otce ve švédském Malmö, upustila školní tašku a svalila se na pohovku. Zapnula televizi a včas přepnula na svůj oblíbený kanál, kde běžely pohádky. Obrazovku zaplnil kreslený muž s obrovskou hlavou. Na bradě měl místo kůže nebo vousů obrovské praskliny. Najednou měla pocit, že se znechucením pozvrací. Vytřeštila oči a hmátla po tlačítku, aby televizi vypnula.

Každých zhruba několik měsíců poté viděla něco, co prostě nemohla snést. Něco, co v ní vyvolávalo pocit naprostého znechucení a hrůzy. Někdy to byly praskliny, ale jindy to byly obrazce děr nebo teček nebo scény z přírodopisných pořadů, které ukazovaly věci, jako jsou skupiny sudokopytníků. Třásla se, polil ji pot a nakonec ležela na podlaze v slzách. Jednou si povídala po telefonu, když uviděla něco tak strašného, že hodila mobilem přes celou místnost. Zdálo se, že nikdo jiný, koho znala, tuto zvláštní reakci neměl. Co se to dělo?“

Jednou, když žila v Londýně a bylo jí kolem dvaceti, vpadl po práci do dveří její tehdejší přítel. „Julie!“ vykřikl. „Vím, co máš!“

Tryptofobie je nechuť ke shlukům děr nebo prasklin, která je spojena s pocity strachu a odporu. Možná jste o ní ještě neslyšeli. Ale nebojte se: teď už na ni nebudete moci zapomenout. Psychologové rozeznávají řadu fobií, které mohou mít obrovský negativní dopad na lidský život. Novinka na trhu, trypofobie, zatím není všeobecně přijímána jako jedna z nich. Dokonce se diskutuje o tom, zda se vůbec jedná o fobii, protože zatímco většina fobií je synonymem pro odpornou hrůzu, řada z nich zdánlivě vyvolává kromě strachu i odpor. Někteří vědci se domnívají, že trypofobie je založena pouze na znechucení.

Na otázku, co u nich trypofobii vyvolalo jako první, lidé popisují vše od vánoční cetky přes obrázek vosího hnízda, prohloubené cihly ve zdi, bublinky v těstě na koláč nebo způsob, jakým jim po sprše stéká voda po rameni. Stejně jako tyto spouštěcí předměty v reálném životě, mnoho lidí trpících trypofobií popisuje jako obzvláště problematické obrázky. Jako prvotní spouštěče jsou často uváděny obrázky s lotosovými lusky. Rostlina lotosu vytváří velké zelené hlavičky semen, které vypadají téměř jako sprchová hlavice, s mnoha velkými semeny. Meme „lotosové prso“, falešný obrázek a příběh o infikovaném prsu, způsobil značný rozruch, když se v roce 2003 začal šířit e-mailem.

Výzkum trypofobie je omezený, ale jedna studie by mohla pomoci vysvětlit, proč se tento mem (vyvrácený webovou stránkou pro ověřování faktů Snopes) rozšířil tak daleko a široce – zjistilo se, že trypofobie je silnější, když jsou díry zobrazeny na kůži než na neživých předmětech, jako jsou například kameny. Znechucení je větší, když jsou díry překryty obličejem.

Mem o lotosových prsou by se samozřejmě bez internetu nikam nedostal. S webem souvisí i vznik dalších onemocnění, která mají fyzické nebo behaviorální příznaky, ale podle mnohých mají původ v mysli – tzv. psychogenní onemocnění.

Od štrasburského tanečního moru z roku 1518 až po případ škubání dospívajících dívek v malém městečku ve státě New York z roku 2011 nejsou masová psychogenní onemocnění ničím novým. Jsou součástí podstaty lidského bytí. Ale díky internetu a jeho prakticky okamžité globální lavině informací mohou být miliardy z nás vystaveny potenciálním spouštěčům kdekoli na světě. A každý, kdo má zařízení a připojení k internetu, je potenciálním šiřitelem. Vznikly online komunity kolem takových věcí, jako je Morgellonova choroba (nevysvětlitelné onemocnění kůže), a lidí, kteří se domnívají, že jsou „cílovými osobami“, které establishment pronásleduje, sleduje nebo na nich provádí pokusy. Je tedy trypofobie dalším z těchto podivných stavů? Je produktem digitálního světa, nebo se prostě šíří jeho prostřednictvím? A proč jsou pro postižené lidi díry – ze všeho nejvíc – příčinou naprosté hrůzy?“

Juliin přítel popadl svůj notebook a zuřivě psal do vyhledávače. Z výsledků vybral video a kliknul na tlačítko play. Vydržela to deset vteřin, než propukla v pláč a vyběhla z místnosti. Video bylo jedním z mnoha, které dnes můžete najít a které „testuje“, zda netrpíte trypofobií. Většinou se jedná o sérii spouštěcích obrázků – vše od semínek lotosových květů po houby. Jakmile se Julie uklidnila, přemýšlela o tom, co tento okamžik znamená. „Byla jsem opravdu překvapená, ale také docela šťastná,“ říká. „Trochu mě uklidňovalo, že to samé zažívají i jiní lidé.“

Mělo to jen jeden háček. Nemohla si na internetu vyhledat další informace, protože první, co se vám při vyhledávání „trypofobie“ zobrazí, jsou spouštěcí obrázky.

Proto se jejím pověřeným googlovačem stal její přítel, který nahlas četl vše, co o tomto onemocnění našel. Tak také Julia objevila a připojila se k jedné ze dvou hlavních facebookových skupin pro trypofobiky.

Procházením skupin si člověk nemusí dlouho uvědomovat, že trypofobie se vkrádá do všech oblastí života. Postižení lidé žijí v neustálém strachu, že je náhodně nebo záměrně vyburcuje jakákoli řada zdánlivě neškodných obrázků nebo předmětů, od lívanců po brzdová světla.

Masážní terapeutka mi říká: „Nemohu se dívat na určité věci… Některé klienty musím poslat pryč, pokud mají spouštěcí kožní problémy.“

„Chlupy na rukou mi vstávají, kdykoli vidím MNOHO děr,“ píše další osoba. „Přišla bych na to, že když se budu dívat dál, tak umřu.“

„Nevím, jestli se mám dívat dál. Trápí je také cokoli, co má „chlupaté hroty“.

Jedna osoba na Facebooku píše, že „vždycky přemýšlí, jestli mě za chvíli nepraští do očí lusky nebo díry ve skalách“. Dále popisují sledování televize nebo filmů. „Existují kostyméři a maskéři, kteří milují efekt pro hloubku na obrazovce. Zbytek času při sledování strávíme zauzlovaní…“

Jeden uživatel popisuje sám sebe jako „metr osmdesát vysokého chlapa“, kterého jeden obrázek „naprosto srovnal se zemí“.

Na internetu i v reálném životě lidé trpící trypofobií tvrdí, že jim lidé, kteří chtějí vyvolat reakci, také záměrně ukazují spouštěcí obrázky. „Nikdy nebude vtipné překvapit mě fotkou s malými dírami apod,“ píše jeden z nich. „Vyvolávat ve mně paniku je prostě kruté.“ Pro tyto lidi je trypofobie otázkou, na kterou nikdo nechce odpovídat: „Co je v těch dírách?“

Pacient je zahalen do roucha. Tečkovanou černou fixou jsou vyznačeny hranice boule. Lékařka si vybírá zbraň. „Připravena?“ zeptá se. Nůž na kůži. Poblíž se vznáší bezvládná ruka v rukavici, která drží gázu. Téměř. Téměř. Téměř.

Pak se to stane. Z ramenní cysty vystoupí obrovský proud ovesného hnisu. Černá tečka se podvolí působícím silám, odumřelé kožní sajrajty se hadí a vinou ven z póru jako máslo protlačované smetanovou sušenkou. Je to nechutné a fascinující.

Jsem podivně fascinován americkou dermatoložkou Sandrou Lee, známou jako Dr. Pimple Popper. Na Instagramu ji sleduje 3,5 milionu lidí, na jejím kanálu na YouTube SLMD 5,4 milionu a natáčí televizní seriál. Očividně nejsem sama.

Jakmile začnu sledovat její videa, nemůžu přestat. V ústech se mi objeví chuť – hustá, lehce kovová slina. Hlavou se mi honí očekávání, netrpělivost, napětí narůstající před vydáním. Pokud nejste au fait, pak pupínkování je trend natáčení, zblízka a osobně, aktu praskání, mačkání nebo jiného odstraňování černých teček, cyst a dalších dermatologických dementů. Je to nechutné. Je také ambivalentní, nikoli ve smyslu nerozhodnosti nebo nejednoznačnosti, ale spíše silného napětí mezi protichůdnými silami – něčím, co je podle vědců z oboru „stejně schopné pomáhat i škodit, rozesmívat i rozčilovat“. Pro mě je vyskakování pupínků nechutné, ale také přesvědčivé. Zkuste video na svých nejbližších. (Tchyně: miluje to; kolegyně, která sedí nebezpečně blízko mého stolu: moc ne). Anekdoticky se zdá, že pupínkování rozděluje komunitu trypofobiků také na polovinu.

„Jsou překvapivě uspokojivé. Nevím proč,“ říká Julia, která si navzdory své trypofobii potrpí na občasné poppingové video. Považuje je za spouštěcí? „Trochu ano, ale jen na té úrovni, že je to pořád docela příjemné. Je to taková super divná směs, jako když děláte něco, o čem víte, že je to trochu nebezpečné, ale docela se vám to líbí.“

Co je v těch dírách? Hnis, krev, sajrajt. Nechutné, ale známé. A řeší se to.

Přemýšlejte, kdy jste byli naposledy znechucení, znechucení typu „musím si vyčistit mozek a umýt ruce“. Ať už to bylo kdykoli a ať už za tím bylo cokoli, máme něco společného. Tvář, kterou byste udělali (a kterou pravděpodobně děláte teď, když si vzpomínáte), je stejná jako ta moje, když jsem naposledy šlápl do teplé kočičí nemoci. Obočí se ti stáhne, oči se zúží, nos se svraští a horní ret se zkroutí. Toto znechucené zavrčení je ovládáno svalem zvaným levator labii superioris – jehož pohyb je považován za jedinečný výraz obličeje pro znechucení.

Výzkumníci předpokládají, že se u nás znechucení vyvinulo, aby nám pomohlo vyhnout se patogenům – věcem, které mohou způsobit onemocnění – nacházejícím se ve všem od zkaženého jídla po jedovaté rostliny, od zvratků po mrtvá těla. Tváří v tvář věcem, které si spojujeme s nemocemi nebo rozkladem, instinktivně zkřivíme obličej, abychom jim zabránili proniknout do našeho těla ústy, nosem a očima. Zvracíme, říkáme „fuj“ a couváme, abychom se ochránili před jejich působením a možnostmi, které s sebou nesou nemoci.

Tato reakce na vyhýbání se patogenům je nyní považována za klíčovou součást tzv. behaviorálního imunitního systému. Ten popisuje naše myšlenkové procesy a chování, když se snažíme vyhnout parazitům a infekčním nemocem. Tom Kupfer, výzkumník emocí na Vrije Universiteit v Amsterdamu, se domnívá, že trypofobie souvisí s našimi evolučními adaptacemi, jejichž cílem je vyhnout se parazitům, kteří žijí na naší kůži – například vším a písečným blechám. (Zdá se mi to, nebo ještě někdo cítí svědění?)

Stejně jako se typická reakce odporu vyvinula proto, abychom nekonzumovali věci, které by nám mohly způsobit onemocnění, mohly se reakce na kůži, jako je pocit svědění nebo to, že nás kůže leze, vyvinout proto, abychom se před těmito ektoparazity chránili. Jinými slovy, naše nutkání podrbat se při svědění se nijak neliší od toho, když kráva pokrytá mouchami švihá ocasem nebo když se zablešená kočka upravuje.

Studie, kterou spoluvedl Kupfer, naznačuje, že k této reakci není třeba cítit parazity na kůži. „Vypadá to, že právě tyto obrázky mohou vyvolat ochrannou reakci kůže, i když by ji normálně vyvolalo něco, co vám skutečně leze po kůži,“ říká.

Zatímco lidi bez trypofobie znechutily obrázky související s nemocemi, jako jsou klíšťata shluknutá na psím uchu, ale ne obrázky neškodných věcí, jako jsou díry v chlebu, lidé s trypofobií reagovali na obě sady obrázků úplně stejně. Kupfer se domnívá, že by mohli přehnaně reagovat na věci, které připomínají patogeny nebo parazity, ale ve skutečnosti jsou neškodné. Jako když se někdo bojí hadů a lekne se, když koutkem oka zahlédne zahradní hadici.

Stejně jako v případě vyskakování pupínků je i v trypofobii obsažena ambivalence. Některé podpůrné skupiny na internetu zakazují zveřejňování obrázků, které by mohly u lidí vyvolat trypofobii, ale na Redditu, subredditu pro trypofobii, je tomu právě naopak. Jak řekl „ratterstinkle“ jinému uživateli: „Takže v tomto subredditu to funguje tak, že lidé zveřejňují obrázky, které trypofobii vyvolávají.“ Stalo se tak ve vlákně nazvaném „To by stačilo“. Níže se nacházel screenshot z telefonu, který zobrazoval muže s potrhanou děravou kůží na obličeji.

Mohly by shluky děr některé lidi skutečně oslovit? Koneckonců existují majitelé tarantule i arachnofobici; parašutisté i lidé příliš vyděšení na to, aby vylezli na žebřík. Možná. Na Redditu existuje subreddit „trypophilia“, kde se jeden uživatel ptá, zřejmě řečnicky: „Takže tohle je v podstatě zrcadlo /r/trypophobia s jinými titulky? Uniká mi něco?“

V jedné ze dvou hlavních skupin o trypofobii na Facebooku vysvětluje jeden uživatel svůj vlastní vztah lásky a nenávisti k trypofobnímu materiálu: „Od té doby, co jsem si uvědomil, že nejsem sám, jsem se snažil znecitlivět vůči obrázkům, které na mě strašně působí. Když jsem se o to pokoušel, narazil jsem na YouTube na video z veterinární kliniky v Gambii. Teď jsem se stal posedlým sledováním jejich videí o určitém stavu. Nepřeháním, když řeknu, že jsem posedlý; je to jedna z prvních věcí, na které se dívám, když se probudím. Musím se na to dívat několikrát během dne.“

Další píše: „Skoro mě to táhne se na ty záběry dívat, protože mi možná mozek říká, že když se na to budu dívat dostatečně, přestane mě to trápit.“

V internetových skupinách se o tomto druhu expoziční terapie dost diskutuje, zejména vzhledem k tomu, že její formy se používají k léčbě psychiatrických problémů včetně fobií, posttraumatické stresové poruchy a obsedantně-kompulzivní poruchy. Nezdá se však, že by byl publikován nějaký výzkum o její úspěšnosti či neúspěšnosti při léčbě trypofobie.

Někteří lidé trpící trypofobií hledají útěchu v dalším internetovém trendu: autonomní senzorické meridiánové reakci. ASMR se ve velkém rozjela na YouTube. Údajně je jí věnováno 13 milionů videí, která mají divákům způsobit „brnění mozku“. Fanoušci ASMR říkají, že je uvolňuje a dokonce dokáže překonat nespavost. V dubnu 2019 jeden newyorský hotel oznámil, že svým hostům zpřístupňuje ASMR videa na pokojích. Mezi klasickou ASMR potravu patří jídlo, šeptání, česání vlasů, mačkání papíru, poklepávání a – poněkud kuriózně – videa malování amerického televizního umělce Boba Rosse.

Tyto online komunity mají aspekt sociální nákazy, říká Adrienne Massanariová, docentka komunikace na Illinoiské univerzitě v Chicagu. „Můžete snadno a velmi rychle sdílet videa a gify a vést konverzaci, která vás tak trochu vytrhne z pocitu osamělého chápání sledování tohoto videa.“

Pár tahy a klepnutími udělá odesílatel ze svého zážitku z tohoto malého kousku internetu společnou událost. Sdílení takových zážitků je něco, co Massanari označuje za „hluboce lidské“. Tento pocit sounáležitosti můžeme pociťovat, i když věc, kterou sdílíme, je něco, co se na první pohled zdá odpudivé.

Julia na internet moc nechodí, protože se bojí, že uvidí něco spouštěcího. „Trvá dlouho, než se toho potom zbavíme,“ říká. Na spouštěče si dává pozor i mimo internet. Miluje televizi a filmy, ale vyhýbá se všemu, co obsahuje podvodní scény, aby neviděla škeble nebo zvířata se vzory teček, které vypadají jako díry. Ze stejného důvodu se neplave v moři – během rodinné dovolené v Egyptě zůstala na lodi, zatímco její sourozenci si užívali vody. Jednou donutila kamaráda vyměnit si svetr, protože byl plný děr a ona se na něj nemohla dívat.

Studuje vizuální komunikaci a na Instagramu má ohromující fotky, jaké byste možná čekali: fotky mrakodrapů, střešních oken, schodišť. Krásné jsou pro ni dokonce i nákupní vozíky a deštníky – samé ostré úhly, lom a odraz, světlo a stín. Na některých snímcích jsou vidět díry, ale jsou pravidelné, čisté a klinické. Jako vnitřek její pračky a kulatá okna na průčelí budovy. Je to precizní. Obsažené. Nejsou v nich žádné trhliny.

Ptám se, zda její kurz souvisí s její trypofobií. „Zatím ne,“ říká. „Je to kombinace teorie a praxe a fotíme to, co chceme fotit.“

Říkám, že její fotky vypadají velmi lineárně. „Vlastně jsem o tom nikdy nepřemýšlela,“ říká. „Mám ráda strukturu na fotkách. Možná je to o kontrole.“

Máte za sebou nějakou léčbu? Ptám se.

„Existuje nějaká?“ ptá se překvapeně.

Zakopávám o odpověď o terapiích mluvením.

Massanari mi vypráví, jak někteří lidé s úzkostí používají k sebeuklidnění věci jako pimprlata, ASMR a miniaturní jídlo (vygooglete si to – je to fascinující).

„Pokud tato videa používáte jako způsob uvolnění a jako způsob zvládání, může to být jednak opravdu úžasná věc, ale také opravdu smutný stav,“ říká Massanari. „Lidé to dělají, protože možná nemají mnoho jiných možností, jak získat profesionální podporu.“

Prozatím bude Julia pokračovat jako dosud a bude se snažit vyhýbat tomu, co nemůže vystát. Ale ani ve spánku není v bezpečí. Někdy při odpadávání vidí obrázky děr, které ji otřesou a probudí. Jsou to obrazy, které už někdy viděla? Ptám se jí. „Ne,“ říká. „To si jen moje hlava vymýšlí díry.“

Jakmile víte o trypofobii, ať už ji máte, nebo ne, začnete si všude všímat potenciálních spouštěčů. Začnete o ní také mluvit. V hospodě, v práci, při rozhovoru s mámou jsem jako Juliin přítel nebo ty plakáty na Redditu, rychle vytahuju obrazovku plnou lotosových lusků, surinamských ropuch a medových pláství a čtu reakce obličeje dotyčného. Pro mnohé to zní příliš divně, než aby to byla pravda. Jen další společensky nakažlivá internetová ne-nemoc. V médiích se objevují populistické úhly pohledu – Kardashianka, která „zveřejnila svůj boj s trypofobií“, slavný kuchař, který zveřejňuje obrázky hovězích wellingtons vyvolávající trypofobii, nebo student, který se příliš bojí bublinek, než aby umyl nádobí.

To, co nevidíte – pokud nehledáte – je oslabující síla jednoho obrázku, který někomu zničí den nebo týden. Nutkání dívat se na obrázky, ze kterých se vám dělá špatně nebo vás zachvátí panika. Nutnost prověřit film, který chcete vidět se svým dítětem, nový boxset, který jste si stáhli, reklamy v autobuse, jen pro případ, že tam čeká něco děsivého.

Bez ohledu na to, zda je oficiálně uznána jako fobie nebo jiný druh onemocnění, je trypofobie pro lidi, kteří ji zažívají, skutečná. Protože však internet hraje svou roli v šíření těchto děsivých představ, usnadňuje také navazování kontaktů. Lidé z různých kontinentů, kteří by se jinak nikdy nepotkali, teď na internetu diskutují o věcech, jako je například to, jak rozčilující je scéna ve filmu Wreck-It Ralph.

V online světě, který se zdá být stále více rozdělený, mají subkultury, jako jsou ty založené na trypofobii, ASMR a pupínkování, jednu důležitou věc společnou. Připomínají nám naši lidskost. Kůži a kosti. Maso a krev. Ať už s potěšením, znechucením, nebo s trochou obojího, cítíme. Jsme živí.

Toto je upravená verze článku, který byl poprvé publikován společností Wellcome na webu mosaicscience.com a zde byl znovu zveřejněn pod licencí Creative Commons. Zde se můžete přihlásit k odběru newsletteru Mosaic.