Co to má znamenat &%$@?

Jak vypadá profesionální epitaf: „Pravděpodobně bych to slovo na F neřekl.“ Je to nedávný nářek bývalé generální ředitelky společnosti Yahoo! Carol Bartzové, který následoval po jejím náhlém telefonickém propuštění ze společnosti před osmi měsíci. Bartzová však nenechala jen tak vyklouznout nejniternější nadávku jako škytnutí šampaňského na konferenci. Během svého dvouapůlletého působení v technologickém gigantu zasypávala publikum peprnými nadávkami. Její nerozvážnost jí ovšem nebyla úplně na škodu. Ale flotila kritiky, která následovala, spolu s její opožděnou lítostí, přiměla tuto vulgární ženu k zamyšlení:

Nebude to snadné. Ráda nadávám. Možná si živě vzpomínáte na svůj první polibek. Já ne. Ale snadno si vybavím všechny smysly, které byly ve hře, když jsem poprvé zaklela. Byla vlhká letní noc. Bylo mi asi sedm let, seděl jsem mezi bratrem a sestrou na zadním sedadle našeho lesozeleného kombíku. Na holém stehně mě škrábala trhlina ve vinylovém čalounění. Krevní cukr z příliš velkého množství mátových bonbonů a Twizzlerů v kině z nás všech dělal puntíčkáře, nevyzpytatelné. Byli jsme jako rodina tygřích žraloků, předurčená k útoku. Bratr do mě najednou tvrdě strčil loktem, já se otočil a zasyčel: „Jdi do prdele.“ Zalapal po dechu. Vůz se zatočil. Aniž by se otočil, táta sáhl otevřenou rukou zpátky do tmy a plácl mě do ucha. Neštípalo to. Dokonce ani cinknutí jeho zlatého univerzitního prstenu mě nedokázalo přimět, abych se zavrtěl. Cítil jsem jen vzrušení.

Alespoň jsem si to myslel. Díky Richardu Stephensovi, vedoucímu lektorovi psychologie na Keele University ve Velké Británii, teď vím, že mé sprosté zavrčení způsobilo, že se mi v těle rozproudil adrenalin. Před několika lety studoval analgetický přínos nadávek tím, že nechal studenty ponořit ruce do ledové vody na tak dlouho, jak dlouho vydrží. Nejprve opakovali nadávku podle vlastního výběru, pak řekli neškodné slovo. „Když nadávali, byli schopni lépe snášet bolest,“ říká Stephens, který také zaznamenal výše zmíněný příliv adrenalinu. „Nadávání zvyšuje tepovou frekvenci a spouští v těle reakci „útěk nebo boj“.“

Dává to smysl, když se nad tím zamyslíte. Komu se nestalo, že by vyletěl z kůže poté, co si popálil špičku prstu nebo si narazil palec u nohy? A já jsem byl například nadšený, když jsem slyšel, že se někdy vyplatí mluvit kýčovitě. Stephens vlastně začal svůj výzkum poté, co poslouchal, jak jeho žena při porodu jejich dcery křičí sprostá slova. (Pro zajímavost, já jsem měla epidurál a požehnaně krátký porod. Nebylo slyšet ani hlásku hodnou pípnutí.) Ještě zajímavější je skutečnost, že Stephens zjistil, že nejvíce úlevy přináší právě ten nejnepovolanější jazyk. „Ukázali jsme jakýsi přechodný účinek u méně závažných slov,“ říká. V podstatě jde o to, že pokud hulákání sakra funguje jako Advil, tak fuck je, no, Vicodin.

Tato opravdu sprostá slova byla vždycky moje oblíbená. Mají jen jednu definitivní slabiku a kakofonii soubojových souhlásek, udeří do vzduchu tvrdě a rychle, jako baterie rychlých úderů. Dokonce i když zavřu oči a představím si ta čtyři písmena od f do k v roztomilém bublinovém písmu, sevře se mi čelist a ramena mi cuknou. To proto, že nadávky jsou zřejmě uloženy v čelní kůře mozkové, která je spojena s emocemi; běžná řeč se nachází v levé části mozku. (Když to víme, snáze pochopíme, proč oběti mrtvice, které ztratily schopnost mluvit, mohou někdy stále nadávat tak obratně jako Samuel L. Jackson.) Ten, kdo vymyslel termín F-bomb, vystihl jak fonetickou sílu původního slova, tak jeho zvukovou kvalitu. A podle mého názoru jedna dobře pronesená expresivní fráze vždy předčí to, že posluchače zasype celou řadou z nich.

Harvardský profesor Steven Pinker se mnou souhlasí. Je považován za Micka Jaggera mezi lingvisty a ve svém bestselleru The Stuff of Thought z roku 2007 věnoval sprostým slovům celou kapitolu: Jazyk jako okno do lidské přirozenosti. „Nadávkou jako fuck můžete v podstatě rozproudit emocionální centra v mozku a povzbudit posluchače,“ říká Pinker, který mluví tiše a sprostá slova v jeho podání znějí stejně jemně jako francouzské makronky. „Ale když se to s ním přežene, slovo se z tabu stane normálním a už nemá takový účinek. Toho jsme byli svědky ve dvacátém století.“

To se objevuje v každé epizodě Jersey Shore a ve spoustě dalších televizních pořadů. Studie – šibalsky nazvaná „Habitat for Profanity“ – televizních programů v hlavním vysílacím čase, kterou provedla konzervativní skupina na obranu rodičů Parents Television Council, zjistila, že používání ztlumeného nebo vypípaného slova na F vyskočilo od roku 2005 do roku 2010 o 2 409 procent. Během těchto pěti let se počet případů zvýšil z 11 na 276. A to tento výzkum ani nezahrnuje reality show kabelových sítí, kde je možné slyšet bleep jako sloveso, podstatné jméno, zájmeno, přídavné jméno a gerundium – vše v jedné větě. Mimochodem, sérioví nadávači si přijdou na své, pokud jde o léčbu bolesti. V roce 2011 Stephens v návaznosti na svou původní studii zjistil, že lidem, kteří nadměrně nadávají – až 60krát denně -, to od bolesti nijak neuleví, protože emoční odezva v mozku po opakovaném působení nadávek slábne.

Mě při řetězovém nadávání nikdy nepřistihnete. Síla a přitažlivost sprostých slov spočívá v jejich schopnosti odzbrojit. Někdo jako Snooki smrdí sprostotou od pufu až po prsteníček na noze. Nepřekvapí vás, když v jedné větě odpálí šest F-bomb. Takové nadávky přirovnávám k přehnanému zdobení. Pokud věta – nebo malé černé šaty – vyžaduje výrazné šperky, hedvábný šátek a fedoru, je čas přehodnotit svůj šatník nebo slovník. Dávám přednost ženě, která dokáže nenuceně nadávat s originalitou, elegancí a autoritou. Carole Lombardová si vysloužila přezdívku „sprostý anděl“, protože vypadala jako sylfa, ale nadávala jako stevard.

Mojí osobní vulgární ikonou však vždy bude zesnulá Elizabeth Taylorová. Zhruba před deseti lety jsem s ní dělal rozhovor v jejím domě v Bel Air s koberci v barvě tekutých písků a oslnivým Baccaratem na každém povrchu. Lidé mě varovali, že umí být nepředvídatelná jako elektrický úhoř. Byla jsem zděšená. Ale během několika minut po mém příchodu Taylor označila odstín své nádoby s horkým růžovým leskem na rty jako „Slut“ a řekla mi, že jistá kolegyně „mi pořádně naštípla zadek“. Dále vyprávěla o hádce s Richardem Burtonem v letadle, které bylo odbaveno ke startu. Taylor měla věštecké tušení, že let ztroskotá. Obrátila se na svého manžela a řekla: „Kašli na zavazadla. Odcházím.“ Slyšet tuto šedesátiletou legendu filmového plátna – a navíc dámu – mluvit jako baba mě uklidnilo. Johnny Depp jednou řekl, že Taylor „nadává jako námořník a je k popukání.“

Ale na rozdíl ode mě neměla Taylor malou dceru, která tehdy napodobovala každé její slovo. Navíc celebrity opravdu nemusí pilotovat ve slušné společnosti. Jak stárnu, všímám si, že moji vrstevníci se teď cenzurují a já si připadám jako ta poslední holka u baru, která drmolí a šlukuje svůj koktejl. Nepamatuji si, že by někdo říkal „poslední výzva“, pokud jde o nadávky. Někteří přátelé mi říkají, že se tohoto zvyku zbavili, když se stali rodiči. Jedna říká, že přestala používat velkou kahunu nadávek poté, co při svatebním přípitku nahraném na video řekla: „Jsem za ně kurva šťastná.“

Ach, ten nedobrovolný lapsus. Taky nevěřím svému mozku ani jazyku. V roce 1945 napsala Emily Postová sloupek o sprostých slovech, který mě do puntíku vyprofiloval. Poukázala na to, že „nejhorší ze všeho jsou normálně dobře vychované ženy, které si ani neuvědomují, jak často používají sprostá slova.“

Nebo nevědomky urážejí lidi, když na to přijde. Nedávná studie Arizonské univerzity, navazující na Stephensovu teorii o nadávkách a bolesti, nastolila otázku společenské ceny nadávek. V tomto případě měly ženy, které se potýkají s rakovinou prsu nebo revmatoidní artritidou, na sobě diktafony a výzkumníci náležitě zaznamenávali jejich používání nadávek mezi přáteli a rodinou. Zjistili, že ženy, které nadávaly – a to i ty, které pronášely relativně mírné nadávky -, se od svých blízkých dočkaly menší podpory. „Nebylo to ani tak tím, že by lidem nadávaly, což mě opravdu překvapilo,“ říká Megan Robbinsová, hlavní autorka studie. „Z toho plyne, že lidi tak nějak odpuzuje protismyslné chování.“

Teď jsem opravdu rozpolcená. Obscénnost mi připadá jako poslední hranice vzpoury. Pinker mi říká, že pro můj mozek by bylo snazší nahradit ho eufemismy než přejít na studenou kůži. Ale když nějaký vyslovím nahlas, přistihnu se, jak kroutím hlavou a říkám si, že bych si přál, abych právě neřekl „Ach, ty housličky!“