Další vzestup Pruska a Hohenzollernů
Vznik pruských Hohenzollernů jako soupeřů Habsburků a počátek rakousko-pruského dualismu vytvořil možnost zvrátit proces občanské decentralizace, který v Německu panoval od pozdního středověku. Zájmy teritoriálních knížat Svaté říše římské je přikláněly k politice partikularismu, zatímco rakouská vláda se svými vlámskými, italskými, slovanskými a uherskými územími se nemohla z donucení stát nástrojem německého sjednocení. Naproti tomu Prusko bylo dostatečně vojensky silné a etnicky homogenní, aby se národní konsolidace stala hlavním předmětem státnického úsilí. Přesto v 18. století žádný pruský panovník neuvažoval v národních kategoriích. Záměrem Fridricha II (Fridricha Velikého) a jeho nástupců Fridricha Viléma II a Fridricha Viléma III bylo sledovat spíše dynastické než národní cíle. Stejně jako menší německá knížata usilovali pouze o udržení a rozšíření své moci proti nárokům císařské nadvlády. Zdaleka nechtěli ukončit nejednotnost Německa, ale doufali, že ji prodlouží a využijí. Vlastenečtí pruskofilští historikové, kteří o sto let později tvrdili, že to, čeho Bismarck dosáhl, bylo dovršením toho, o co usiloval Fridrich, nechali své chápání minulosti zkreslit současností. Ve skutečnosti zůstal největší z Hohenzollernů stejně lhostejný k do očí bijícím politickým slabostem svého národa jako k jeho velkým kulturním úspěchům. Jeho postoj k ústavnímu systému Svaté říše římské byl podobný postoji samolibých knížat, která byla jeho sousedy a od nichž se lišil pouze talentem a mocí. Možná opovrhoval jejich sybaritským způsobem života, ale politicky chtěl to, co oni – totiž svobodu usilovat o prospěch své dynastie bez ohledu na zájmy Německa jako celku.
Jeho starost o blaho svého státu spíše než o blaho svého národa je patrná ze strategie, kterou se snažil kontrolovat habsburské ambice po sedmileté válce (1756-63). V první polovině své vlády spoléhal především na vojenskou sílu, aby prosadil své dynastické zájmy na úkor Habsburků. Ve druhé polovině dal přednost použití zbraní diplomacie k dosažení téhož cíle. V roce 1777 smrtí Maxmiliána Josefa skončila vládnoucí bavorská dynastie. Pfalzský kurfiřt, Wittelsbach Karel Theodor, se nyní stal vládcem i nad wittelsbachským územím Bavorska. Bez legitimních dědiců a bez náklonnosti ke svým nově nabytým východním državám souhlasil s plánem navrženým císařem Josefem II. postoupit část bavorských zemí Rakousku. Jakékoli posílení moci Habsburků však bylo pro Fridricha Velikého nepřijatelné. S tichým souhlasem většiny říšských knížat vyhlásil v roce 1778 Rakousku válku a doufal, že se k němu připojí další státy ve střední Evropě i mimo ni. V tomto očekávání byl zklamán. V očekávání snadného úspěchu Josefa také odradily potíže, na které narazil. Válka o bavorské dědictví se táhla od léta 1778 do jara 1779 a ani jedna ze stran si nezlepšila svou pověst vojenské zdatnosti. Hodně se pochodovalo sem a tam, zatímco hladoví vojáci sháněli jídlo v době, které se začalo říkat „bramborová válka“. Výsledkem byla Těšínská smlouva (květen 1779), kterou se rakouská vláda vzdala všech nároků na bavorské území s výjimkou malého pásu podél řeky Inn. Konflikt sice nepřinesl Fridrichovi žádná významná vojenská vítězství, ale podařilo se mu zmařit habsburské ambice.
Josef II. byl však zarputilý protivník. V roce 1785 znovu předložil plán na získání wittelsbašských zemí, tentokrát v ještě ambicióznějším měřítku. Nenavrhl Karlu Theodorovi nic menšího než přímou výměnu Rakouského Nizozemí za celé Bavorsko. Jinými slovy, císař navrhoval vzdát se svých vzdálených panství u Severního moře, která bylo obtížné bránit, za přilehlé území a asimilovatelné obyvatelstvo. Tento plán daleko přesahoval rámec plánu, který Prusko před sedmi lety porazil, a Fridrich se proti němu postavil se stejnou rozhodností. Doufal, že se mu podaří získat diplomatickou pomoc Francie a Ruska proti tomu, co považoval za pokus o narušení rovnováhy sil ve střední Evropě. Více než to se mu však podařilo vytvořit Fürstenbund (Svaz knížat), k němuž se připojilo 17 nejvýznamnějších panovníků v Německu. Její členové se zavázali zachovávat základní zákony říše a bránit majetky vlád zahrnutých do jejích hranic. Rostoucí odpor proti pohlcení Bavorska Rakouskem přesvědčil Josefa, že rizika spojená s jeho plánem převažují nad jeho výhodami. Od navrhované výměny území bylo upuštěno a Fridrich mohl slavit další triumf svého státnického umění, poslední v jeho slavné kariéře. Sdružení knížat, které založil, však svého autora nepřežilo. Jeho jediným cílem bylo zabránit habsburské hegemonii. Jakmile toto nebezpečí pominulo, ztratilo jediné opodstatnění své existence. Ti nacionalisté, kteří později tvrdili, že předznamenal vznik německého císařství, nepochopili jeho původ a cíle. Nikdy nebyla víc než zbraní v boji za zachování decentralizované formy vlády v Německu.
Podřízení národních zájmů dynastickým se u Hohenzollernů projevilo ještě zřetelněji při dělení Polska. Fridrich Veliký byl hlavním strůjcem prvního dělení, dělení z roku 1772, jímž neblaze vyhlížející království ztratilo přibližně pětinu svých obyvatel a čtvrtinu svého území ve prospěch Pruska, Ruska a Rakouska. Jeho nástupce Fridrich Vilém II. pomohl dokončit zkázu polského státu dělením v letech 1793 (mezi Prusko a Rusko) a 1795 (mezi Prusko, Rusko a Rakousko). Výsledkem muselo být posílení role Pruska v Evropě, ale také snížení jeho orientace na Německo. Hohenzollernové se ochotně vydali na cestu, která by časem z jejich království vytvořila dvojnárodní stát srovnatelný s habsburskou říší. Německé obyvatelstvo ve starých provinciích by bylo vyváženo slovanským obyvatelstvem v nových; protestantská víra Braniborů a Prusů by se musela dělit o svůj vliv s římským katolicismem Poláků; hlavní město Berlín by našlo konkurenta v hlavním městě Varšavě. Těžiště státu by se zkrátka přesunulo na východ, pryč od problémů a zájmů Svaté říše římské. Přesto se pruští panovníci neštítili politiky, která by mohla mít tak dalekosáhlé důsledky. Nikdy neuvažovali o tom, že by obětovali výhodu, kterou by jejich stát získal rozšířením svých zdrojů, aby se ujali role sjednotitelů svého národa. Takový politický postoj by byl v době knížecího absolutismu v Německu anachronismem. Nebyl to záměr, ale náhoda, která zanedlouho vedla k tomu, že se Prusko vzdalo většiny svých polských držav, a tím mu umožnila hrát vedoucí úlohu v záležitostech Německa.