Does Bipolar in a Marriage Always Lead to Divorce?

Marriages that succeed are ones based on mutual respect and understanding. You don’t get a pass because you have bipolar disorder.

I’m on my third marriage. Because of previous issues with hypersexuality, mania, and very poor impulse control, I’ve had a lot of bad outcomes in the love department.

If I was the sole data point, it would be easy to conclude that bipolar disorder leads to divorce. And, unfortunately, the actual data shows that my experience is not uncommon. The majority of marriages involving a spouse with bipolar disorder will, ultimately, end in divorce.

The answer to the question above should, ultimately, be „yes.“ Mám však pocit, že společnost má příliš široký záběr, když dochází k závěru, že bipolární porucha vede k rozvodu. K vysvětlení použiji svůj život.

Jak se bipolární porucha promítla do rozvodu č. 1

Svoji první ženu jsem poznal na střední škole. Bylo mi 18 let, když jsem ji poprvé spatřil, zatímco chodila s mým kamarádem. Poté, co jejich vztah skončil, mě začala pronásledovat.

Vzali jsme se dva týdny poté, co dokončila střední školu. Utekli jsme do jiného státu a vzali se na pláži. Bylo to romantické, proti radám našich rodičů a velmi dramatické. Přesně takové chování, jaké se od mladé lásky očekává.

Statisticky jsme měli 59% šanci, že se rozvedeme, vzhledem k našemu věku. Jinými slovy, většina středoškolských lásek to nepřežije. Protože mi byla brzy po konci našeho manželství diagnostikována bipolární porucha, vina se snadno přesunula z „mladá láska má těžký boj“ na „může za to kluk s bipolární poruchou“.

Nenechte se mýlit, neříkám, že to, že jsem měl neléčenou bipolární poruchu, nepřispělo k našemu rozvodu. Vím, že život se mnou byl hrozný. Nechtěl bych být ženatý s člověkem, kterým jsem byl, když jsem byl ženatý s manželkou č. 1.

Ale přispělo to k tomu jako jediné? V nemoci a zdraví bylo v našem slibu a já jsem rozhodně nemocný byl. Byla stejně neznalá příznaků bipolární poruchy jako já, takže mi nikdy nezajistila pomoc. Kdyby to jeden z nás věděl a já se léčil, možná bychom byli manželé dodnes.

Byli jsme mladí, nerozuměli jsme duševním nemocem a já se neléčil. To vše přispělo ke konci manželství. Ale o tom všem se často nemluví. Mluví se o tom, že jsem měl bipolární poruchu a manželství skončilo.

Jak se bipolární porucha promítla do rozvodu č. 2

Svoji druhou ženu jsem poznal v manické fázi. Myslím, že ani jeden z nás nebyl na správném místě, aby položil základy pevného vztahu, ale já rozhodně ne.

Žena, která se stala mou druhou ženou, brzy viděla, že mám sebevražedné sklony, a vzala mě na pohotovost. Byl jsem přijat na psychiatrické oddělení a během pobytu v nemocnici mi byla diagnostikována bipolární porucha. Během následujících čtyř let byla mým ochráncem a pečovatelem. Během té doby jsme se vzali.

Pro to, co jsme prožívali, existuje pojmenování: Florence Nightingaleové. Jde o to, když se pečovatelé zamilují do svých „pacientů“. Z mého pohledu se mi tak ulevilo, že se mi dostává pomoci a péče, že jsem tyto pocity mylně považoval za romantickou lásku. Konkrétně za lásku, která vede k úspěšnému společnému životu.

V prvních letech našeho manželství téměř vše, co jsme dělali, sloužilo léčbě mé nemoci. Poté, co jsem se uzdravil, jsme si uvědomili, že máme odlišné hodnoty, odlišné životní cíle a naše manželství se nedokázalo vzpamatovat z rozdílu sil, který vznikl tím, že já jsem byl pacient a ona pečovatelka.

Bylo to vinou toho, že jsem měl bipolární poruchu, nebo vinou toho, že jsme se rozvedli za tak náročných okolností? Kolik manželství přežije, když jsou uzavřena za takových okolností?“

Ale vzhledem k tomu, že mám bipolární poruchu, žádná z těchto otázek nebyla položena. Z vyprávění se jednoduše stalo: „Rozvedli se, protože Gabe má bipolární poruchu.“

Žena č. 3, bipolární porucha a závěrečné myšlenky

Rozdíl mezi mými dvěma předchozími manželstvími a tímto manželstvím souvisí s tím, jak vztah začal. Do tohoto manželství jsem vstoupil jako psychicky stabilní a dospělý člověk. S manželkou jsme si rovni, bylo to záměrné a já se držím stejných měřítek jako ona. Oba jsme zodpovědní za své činy i za sebe navzájem.

Manželství, která jsou úspěšná, jsou ta založená na vzájemném respektu a porozumění. Nemám výjimku jen proto, že mám bipolární poruchu. Pokud udělám něco špatně – i kdyby to souviselo s nějakým příznakem – omluvím se a napravím to.

Tak často slýchám lidi říkat: „Ale já za to nemůžu, to byla moje nemoc.“ To je pravda. Určitě se s tímto způsobem uvažování ztotožňuji, ale tito lidé zapomínají na něco velmi důležitého: Nebyla to ani chyba toho druhého.

Přijetí odpovědnosti za bipolární poruchu, a tedy i za svůj život, mi umožnilo posunout se pozitivním způsobem vpřed.

Naneštěstí, pokud toto manželství skončí, bez ohledu na důvody, vyprávění se rychle zaměří na to, že mám bipolární poruchu a nic jiného.

Na příkladu svých prvních dvou manželství vám mohu s naprostou jistotou říct, že bipolární porucha byla jedním z faktorů, ale zdaleka ne jediným. Existuje pádný argument, že přinejmenším v případě mého druhého manželství dokonce nebyla hlavním faktorem.

Je těžké udržet manželství, když mají partneři odlišné hodnoty a životní cíle – a není to proto, že žiji s bipolární poruchou. Je to proto, že jsem si vybrala špatného partnera.