Ethan Maurice

By Ethan Maurice | 20. listopadu 2018

Deset hodin denně po deset dní v kuse jsem seděl a meditoval (nebo se o to alespoň pokoušel). Nechci zkracovat minulé snahy, jako bylo zotavování se z mozkové mrtvice nebo šlapání na kole napříč Spojenými státy, ale byl to možná nejintenzivnější a nejnáročnější zážitek mého dosavadního života.

Následující text je zčásti příběhem a zčásti recenzí: proč jsem se přihlásil, jaká byla moje zkušenost a proč věřím, že desetidenní kurz meditace vipassana – pokud to člověk zvládne – je jednou z nejlepších zkušeností, jakou může člověk zažít.

Proč jsem se přihlásil na desetidenní kurz meditace vipassana?

Dvacet minut byla nejdelší doba, jakou jsem kdy předtím zkoušel meditovat. Přesto jsem tam seděl a chystal se během následujících deseti dnů začít sto hodin meditace. Jak se to stalo?“

Za úvod musím poděkovat své sestře. Během cesty po západním pobřeží letos v dubnu jsem ji vyzvedl na letišti v Seattlu a vysadil ji v centru vipassany v jižním Washingtonu. Den, kdy kurz začal, byl nejstresovějším dnem celé mé cesty. Šílený spěch při shánění zásob, rozhodování na poslední chvíli a odjezd ze Seattlu s nutností dohnat patnáct minut, aby dorazila včas – v tichosti -, když spěchala odeslat několik žádostí o letní práci pomocí notebooku přes mobilní datový hotspot. Žasl jsem nad ironií, že takovým způsobem vstupuje do jakékoliv uklidňující činnosti.

Uplynulo dvanáct dní a já ji opět vyzvedl na letišti. Tentokrát do Bozemanu v Montaně, aby mi na pár týdnů vypomohla na místě sezónní práce. Byla to jiná osoba. V jejím držení těla, mluvě i v tom tichém úsměvu, který nosila, byla vepsaná neutuchající spokojenost. Každý den alespoň hodinu seděla ve svém pokoji a meditovala. Důkladně jsme si povídaly o jejích zkušenostech, vyprávěla mi o té neuvěřitelné schopnosti vnímat své tělo a odpoutat se od fyzické bolesti, přesto jsem nikdy plně nepochopila, jak to pomáhá mysli člověka.

V srpnu absolvovala další desetidenní kurz. Zjevně se tu dělo něco hodnotného. Pak jsem si v září přečetl ten megabestseller o historii lidstva Sapiens, kde se autor Yuval Noah Harari o této praxi dvakrát zmiňuje s nejvyšší chválou. Hromadilo se příliš mnoho dobrého na to, abych to neprozkoumala.

V klíčovém okamžiku svého života, kdy mi končila poslední sezóna vedení Range Rider’s Lodge a přede mnou byly neomezené možnosti, jsem doufal, že by mi taková intenzivní, pohlcující zkušenost mohla poskytnout náhled na to, co bych měl dělat dál. Také jsem cítil, že už jsem si dlouho nepředstavil opravdovou výzvu, a nějaká moje část chtěla zjistit, jestli zvládnu oheň. Udělal jsem tedy něco nemyslitelného:

Poznámka na okraj & Rozvrh

Na tomto místě článku by mělo smysl vysvětlit, co to vlastně meditace vipassana je, ale nebudu to dělat. Proč? Protože jsem to nevěděl a říct vám to by tak trochu zkazilo pocit objevování. Výše uvedený text a níže uvedený rozvrh bylo vše, co jsem o této praxi věděl (jsem velkým příznivcem vrhání se do neznáma).

Denní rozvrh Vipassany:

Denní rozpis mých zkušeností s Vipassanou

Nulový den

Po osmi dnech na cestě z Montany do Texasu přijíždím odpoledne nultého dne (kurz ve skutečnosti trvá dvanáct dní, aby bylo na meditaci vyhrazeno celých deset dní). Moc jsem o tom nepřemýšlel a během několika posledních dnů se objevily pochybnosti. Chci to skutečně dělat? Deset celých dní meditace? Sedět v tichu se zavřenýma očima? Ale po ujetí 1 500 mil je jasné, že vycouvání nepřipadá v úvahu. Sbírám to málo, co potřebuji, ze svého domova na kolečkách a mířím dovnitř.

Po zapsání se odkládám věci na palandu v mužské koleji a se všemi se vydávám na prohlídku areálu. Pozemek je elegantní a dobře udržovaný, se svěží trávou, krytými chodníky, jezírkem s velkými zlatými rybkami, které doufají, že je někdo nakrmí, a buddhistickými sochami, kterých je tu spousta.

Nemyslím si, že byste mohli shromáždit rozmanitější skupinu lidí – je tu zastoupeno celé spektrum věkových kategorií, ras a náboženského vyznání. Mluví se nejméně třemi nebo čtyřmi různými jazyky, což považuji za dobré znamení o univerzálnosti této praxe.

V meditačním sále je každému přiděleno určité místo a polštářek. Sledujeme první večerní přednášku ze záznamu od veselého, starého muže s hladkým hlasem jménem S. N. Goenka. Po přednášce začíná „vznešené ticho“. Následujících deset dní se nesmí komunikovat slovy, očním kontaktem, a dokonce ani gesty. V případě potřeby však budeme moci klást otázky asistentovi učitele a vedoucímu kurzu. V očekávaném tichu, ne nepodobném odchodu kosmonautů k raketoplánu před startem, se vrátíme na své palandy a půjdeme rovnou spát. Zítra máme začít zkoumat vesmír v sobě.

Den první

„TOHLE BOLÍ. NENÍ MOŽNÉ, ABYCH TO DĚLAL DESET DNÍ. MĚLA BYCH PROSTĚ ODEJÍT.“ To je mantra, která se mi opakovaně drtí v hlavě. Ukazuje se, že nejsem dostatečně ohebná, abych mohla pohodlně sedět se zkříženýma nohama déle než pět minut. Sedět na patách je ještě horší. Sedím ve skotačivé variaci, většinou s nohama položenýma na podlaze a objímajícíma kolena. Zadek mě ubíjí a deset dní takto sedět je určitě nemožné. Ironií je, že mě tam drží moje ego a ostuda, kterou bych utrpěla, kdybych kvůli tomuto zážitku jela přes několik států a odjela jen první den. Minutu po minutě, hodinu po hodině bojuju a nějak přežívám.

Celý den se snažíme zaměřit svou pozornost na vzduch, který s každým nádechem prochází nosními dírkami dovnitř a ven. Když si uvědomíte, že se vaše mysl zatoulala, usmějete se a vrátíte ji zpět k pocitům v nose. Sezení je nesnesitelné, což ztěžuje část s úsměvem, ale s přibývajícími hodinami se mé soustředění začíná zlepšovat.

Druhý den

Den zkoumání nosu. Soustředíte se na malou oblast uvnitř nosních dírek, abyste cítili, jak váš dech prochází dovnitř a ven, a pokračujete v navracení mysli zpět, když se zatoulá. Odpoledne udržím celou svou vědomou pozornost na jediném nosním chloupku po dobu pěti minut v kuse. Občas nesmírně trpím bolestmi a palčivými bolestmi v dolní polovině těla. Jindy se bolest stává pouhým šumem v pozadí, protože jsem tak soustředěná na chloupek v nose. S tím, jak moje mysl bloudí stále méně, roste i mé odhodlání zůstat.

Den třetí

Celý den strávíme tím, že hledáme jakýkoli pocit v oblasti, kde by člověku rostl knír. Při meditaci dokážu zůstat ve vědomém uvědomění pět až deset minut bez jediné myšlenky. Nikdy předtím jsem takto jen letmo nahlédl do přítomnosti, je to naprosto blažené. Oči se mi během dne několikrát zalesknou. Začínám vnímat rozdíl mezi pozorováním a utrpením z bolesti, i když většinu času stále trpím.

Čtvrtý den

Zjišťuji, že poslední tři dny jsme neprováděli meditaci Vipassana. Spíše jsme bystřili mysl: trénovali jsme ji, aby přestala sledovat řetězce myšlenek a vnímala jemnější vjemy. Odpoledne začínáme se skutečnou meditací vipassana, při níž uvolňujeme nově nabyté schopnosti v celém těle. Řekli jsme si, že máme začít na temeni hlavy. Když tam zaměřím veškerou svou vědomou pozornost, okamžitě mám pocit, jako by mi po pokožce hlavy běhala spousta broučků, což je zvláštní, ale zvláštně uspokojivé. Podle pokynů přesouvám pozornost místo po místě po celém těle. Ačkoli mám ve většině oblastí problém najít nějaký vjem, jsem touto schopností „rozhlížet se“ uvnitř ohromen. Začínám si myslet, že možná chápu, co je to „třetí oko“.

Den pátý

Místo po místě se celý den vědomě pohybujeme po těle. S každým průchodem si všímám dalšího lehkého pocitu tady, dalšího detailu tam. Za den se celá moje muskulatura změní ze zhruba dvaceti na osmdesát procent vědomě vnímatelných. Opakovaně si připomínáme, že každý prožívaný vjem je změna, což je naprostá pravda, minimálně neuron elektricky nebo chemicky signalizuje mozku. Navíc v lidském těle jsou biliony a biliony buněk a vzhledem k tomu, že každá buňka je neustále v činnosti, probíhá v ní vždy celá řada změn. Na některých nejcitlivějších místech, na která se soustředím, se začínám setkávat s rychlými, příjemnými brněními, která jsem nikdy v životě nepocítil.

To odpoledne učiním nejpodivnější objev: moje podvědomí počítá každý můj nádech. Když si to uvědomím, je to někde v šedesáti. Očividně je v počítání dost špatná, protože zjišťuji, že je to vždycky někde mezi jedničkou a devadesát devítkou. Přičítám to deseti letům cvičení, kdy jsem počítal každé opakování a každý nádech. Snažím se vědomě sabotovat své podvědomé počítání, házím do něj náhodná čísla nebo dokonce písmena, ale nakonec se vždycky znovu rozjede. V domnění, že se asi zblázním, přeruším mlčení a zeptám se na to asistenta pedagoga. Říká mi, že je normální, že se tyto podvědomé vzorce objevují. Dokud vzor vědomě neposiluji, vyřeší se to samo.

Šestý den

Třetí den, který jsme strávili zkoumáním svého těla s vědomím, jsem získal neuvěřitelnou schopnost vnímat i ty nejmenší detaily po celém těle. Stále častěji narážím na ty rychlé, příjemné mravenčení všude tam, kam zaměřím své vědomí. Říká se nám, abychom čas od času rychle prošli svým vědomím celým tělem.

Odpoledne se stane něco úžasného. Projíždím svým zaměřením kolem dokola a celé mé tělo se rozzáří těmito rychlými, příjemnými mravenčeními. Tisíce a tisíce v každé vteřině. Vím, že každý pocit je výsledkem nějaké drobné změny probíhající v mém těle, a v nejbláznivějším okamžiku uvědomění zažívám, že jsem celý složený ze změn. Se slzami stékajícími po tváři přemýšlím, kde by v tomto rychle se měnícím rámci mohlo existovat „já“, jedinec, zvláštní já oddělené od zbytku vesmíru. Může být „já“ případem záměny identity? Jako vlna, která si myslí, že je vlnou, a ne oceánem? Pro mě je to nejúžasnější moment celého kurzu.

Den sedmý

Zažívat příjemné pocity změny v celém těle je úžasné a filozoficky převratné, ale také to není smyslem meditace vipassany. Jde o to, aby příjemné doplňovalo bolest, pozitivní k negativnímu, jin k jangu. Příjemné a bolestivé pocity vznikají a odcházejí. Máme sedět a vyrovnaně pozorovat obojí, netoužit ani po potěšení, ani po rozpuštění bolesti.

Ukazuje se, že ve své podstatě je meditace vipassana prostě cvičením, které má vědomě zlomit podvědomý zvyk reagovat na vjemy.

Jako fanoušek stoické filozofie si uvědomuji, že meditace vipassana je podobná programování stoicismu do těla a podvědomí. Svým způsobem byl Buddha, který tuto praxi objevil a rozšířil před 2 500 lety, nejlepším světovým stoikem stovky let před nástupem stoicismu. Co bylo na Buddhově objevu tak pozoruhodného? Přišel na to, jak vštípit onen nezkrotný klid pod myšlením a intelektem, na nejhlubší kauzální úrovni, prostřednictvím pozorování a nereagování na potěšení či bolest na všech úrovních vnímání. Buddha mířil na „kořen“, zatímco všechna ostatní náboženství, filozofie a myšlenky, s nimiž jsem se kdy setkal, míří méně účinně výše na „strom“

Nejvíce mě už nebolí nohy a zadek. Po sedmi dnech sezení mám pocit, jako by mi horní část páteře někdo probodával rozžhavenými noži. Teď, když praxi rozumím, si říkám: „Super, tohle zvládnu. Už můžu jít! Nechci si přece zničit záda nebo tak něco.“ A tak se mi to podařilo. Ale odejít by znamenalo reagovat na bolest. Jak oheň nepříjemných pocitů narůstá, snažím se zůstat vyrovnaný. Zbývají tři dny.

Osmý den

Uprostřed dopoledne se mi v hlavě objeví parazitická myšlenka, která mě poslední týden nenapadla: „Co budu dělat po tomto meditačním kurzu?“ ptám se. Tak moc jsem se soustředil na meditaci, kterou zbývá projít, že žádná starost z minulého týdne zřejmě nebyla schopna dosáhnout dál než na tento kurz. Ale když už zbývají jen dva dny, zdá se, že moje mysl je opět schopna promítnout se dál. Vrátím pozornost zpět ke svému nosu, ale má mysl se opět vtírá s „rozumnými“ výmluvami, aby přemýšlela o budoucnosti, a já jí ve slabé chvilce vyhovím. Hodinu jsem strávila v meditačním sále úvahami „co dál?“. Od této chvíle mé myšlenkové bloudění narůstá. I když si stále dokážu najít deset minut na bezmyšlenkovité vnitřní zkoumání, najdu si i půl hodiny na trápení se nad budoucností.

Den devátý

Jsem plný divokých emočních vzestupů a pádů a snažím se je ze všech sil pozorovat. Dvakrát mám pocit, že se celé mé tělo rozplynulo v drobných, rychlých, příjemných vjemech změn, jako tomu bylo sedmého dne. Jindy mi linie křečovité bolesti vycházející z páteře vyzařuje vzhůru po zátylku, přes temeno a až dolů do horní části nosu. Můj obličej se zdá být zkřivený, ale když člověk sedí v naprostém klidu, ztrácí smysl pro zevnějšek a já si nemohu být jistý.

Strávím několik hodin meditace přemýšlením o budoucnosti: nápady na dobrodružství, knihy a podniky se objevují jako „odpověď!“ na to, co dělám, když odcházím, jen aby se o dvacet minut později zdály hloupé. Zatímco den meditace je překvapivě vyčerpávající a obvykle usnu během dvou tří minut, tuto noc se hodiny převaluji a nejsem schopen vypnout zběsilý aparát své mysli, který řeší problémy.

V hloubi bezesné noci mi svítá: mé ohromné zaměření na budoucnost není důsledkem blížícího se rozhodnutí, ale ega. Otázka, která mě trápí, nezní „co bude dál?“, ale „jak si udržet tuto výjimečnost?“. Před pěti lety jsem začal se zvědavostí a nadšením směřovat k věcem, jako je šlapání na kole napříč USA, práce palubního dělníka na výletní lodi a WWOOFing na Big Islandu na Havaji. Ale někde po cestě jsem začal budovat svou identitu na úspěšném, rozmáchlém úsilí a odvozovat z něj svou vlastní hodnotu. Jsem posedlý budoucností, protože ohrožuje příběh, který si vyprávím o tom, kdo jsem.

Z těch hodin meditace je zcela jasné, že ať už jsem cokoli, má to jen málo společného s příběhem mého ega o sobě samém. Zaplavuje mě obrovská úleva. Hlasitě se na lůžku zasměju, nechám se unášet a konečně usnu.

Den desátý

Ráno klid zůstává. Meditujeme několik hodin, což by před tímto útočištěm byla neprostupná věčnost, ale i s mučivou bolestí zad mě ta představa sotva vyvede z míry. Když naše sezení v 8-9 hodin ráno skončí, nastane „vznešené ticho“.

Sotva někdo může uvěřit, že přežil. Paradoxně probíráme, které dny jsme nejvíce přemýšleli o odchodu a jak bylo přihlášení se na tento kurz jedním z nejlepších rozhodnutí, které jsme kdy udělali. Každý cítí, že se zásadním způsobem změnil, ale je příliš čerstvě po takzvané „psychické operaci“, než aby to mohl říct. Odpoledne se učíme další typ meditace, při níž přejeme štěstí všem bytostem, abychom jím zakončili všechny své budoucí meditace.

Den jedenáctý

Stejně jako válka spojuje vojáky, Vipassana spojila nás. Trent, bluesový kytarista, vedle kterého jsem seděl třicet tichých jídel v jídelně, mi přeskočí vybitou baterii v autě a dá mi odpojené CD Erica Claptona. Odjíždím v úžasu nad souhrnem deseti dnů a slibuji si, že více než pár lidí ve svém životě spojím s vnitřní polovinou lidské zkušenosti.

Poté

První den nebo dva po kurzu je moje mysl pozoruhodně klidná. S přibývajícími dny se však moje mysl opět učí bloudit. Když si toho všimnu, mohu se často přivést zpět do přítomného vědomí pouhým vědomým soustředěním se na svůj dech. Při pěších túrách po národním parku Big Big, které jsem absolvoval několik dní po kurzu, zůstávám s každým krokem několik minut v naprosté přítomnosti a zažívám tak jedny z nejúžasnějších okamžiků v přírodě, jaké jsem kdy zažil.

Téměř tři týdny po kurzu vipassana stále prostupuje každým mým dnem. Přesto je meditace praxí a všechny tyto výhody se časem vytratí, pokud nebudu v praktikování pokračovat. Doporučuje se meditovat hodinu ráno i večer, ale já v současné době věnuji meditaci pouze dvacet minut každé ráno. Časem se dozvím, kolik přínosů si mohu uchovat s pouhým zlomkem investice.

Co jsem se naučil při meditaci vipassana

Meditace vipassana je otočení pozornosti o 180 stupňů od vnějšího k vnitřnímu. Před zkušeností s vipassanou mi představa omezení pozornosti na své tělo po dobu deseti dnů připadala docela nudná, ale to proto, že mé vnitřní smysly byly tak otupělé. Během týdne se tyto vnitřní smysly vyvinuly z ekvivalentu obrazovky autorádia z devadesátých let do moderní 4K televize. Dokud jsem to nezažil na vlastní kůži, nedokázal jsem ani pochopit, o co přicházím.

Očekával jsem, že dojde k určitému zlepšení smyslů (i když v mnohem menší míře), ale skutečně jsem nechápal, jak může být vnitřní zkoumání plodnější než zkoumání vnější… Proč pozorovat tělo?“

To, co jsem za těch deset dní pochopil, nejlépe vystihuje přirovnání ke stromu. Vnější svět jsou větve a listy, mysl je kmen a tělo je kořen. I když to může vypadat, že kmen je zdrojem a že to, co se děje s větvemi a listy našich životů, je to, co je tvoří nebo láme, celý strom vždy vychází z kořene.

Jako jsou kořeny neviditelným základem stromu, jsou pocity našeho těla neviditelným základem každé naší zkušenosti. Při hlubokém zkoumání mých kořenů vyšlo najevo, že všechny pocity, myšlenky a činy ve vnějším světě se projevují nejprve v nich. Pokud chceme v životě najít vnitřní klid, ze zkušenosti vím, že kořeny jsou místem, kde je třeba hledat.

Nejužitečnější věcí, kterou jsem se naučil, však je, že utrpení pochází z touhy změnit to, co je. Dva odstavce z knihy Sapiens, která mě inspirovala k vyzkoušení vipassany, to pravděpodobně popisují lépe než já sám:

„Lidé se osvobodí od utrpení ne tehdy, když zažijí to či ono prchavé potěšení, ale spíše tehdy, když pochopí nestálou povahu všech svých pocitů a přestanou po nich toužit. To je cílem buddhistické meditační praxe. Při meditaci máte pozorně pozorovat svou mysl a tělo, být svědky neustálého vznikání a zanikání všech svých pocitů a uvědomit si, jak zbytečné je o ně usilovat. Když pronásledování ustane, mysl se velmi uvolní, projasní a uspokojí. Všechny druhy pocitů stále vznikají a pomíjejí – radost, hněv, nuda, chtíč – ale jakmile přestanete toužit po konkrétních pocitech, můžete je prostě přijmout takové, jaké jsou. Žijete přítomným okamžikem, místo abyste fantazírovali o tom, co by mohlo být.

Vzniklý klid je tak hluboký, že si ho ti, kdo tráví život zběsilou honbou za příjemnými pocity, jen stěží dovedou představit. Je to jako člověk, který stojí desítky let na břehu moře, objímá určité „dobré“ vlny a snaží se zabránit jejich rozpadu a zároveň odstrkuje „špatné“ vlny, aby se k němu nepřiblížily. Den co den stojí ten člověk na pláži a přivádí se tímto marným cvičením k šílenství. Nakonec si sedne na písek a nechá vlny přicházet a odcházet, jak se jim zlíbí. Jak klidné!“

Meditace vipassana je průsečíkem dvou výše uvedených bodů: zostření vědomé mysli, aby vnímala nejjemnější možné vjemy, a vyrovnaného pozorování – bez reakcí – všech vjemů. Díky této metodě lze plně přijmout to, co je, a být tak zcela v klidu.

*To se samozřejmě trochu snáze řekne, než udělá.

Doporučil bych meditaci vipassana ostatním?

Ano! Ale pouze v pravý čas.

Meditace vipassana je jednoduchá, nesektářská technika, jak naprogramovat všudypřítomný klid v našem životě, a proto ji považuji za jednu z nejlepších věcí, se kterými jsem se kdy setkal. Nedoporučuji však spěchat do kurzu. Kdybych se ho zúčastnil před rokem, pravděpodobně bych odešel hned první den. Snažit se sedět v klidu a vědomě si uvědomovat deset dní v kuse je obrovská výzva. Přihlaste se, až budete mít trochu víc odvahy, kterou můžete této zkušenosti věnovat.

Nakonec, pokud jste se v tomto dlouhém článku dostali až sem, možná vás zajímá, kolik desetidenní kurz vipassany stojí? Je zcela zdarma. Program je zcela veden dobrovolníky a finančně podporován minulými studenty (sám jsem se po kurzu přistihl, že bych rád přispěl, abych dal dalšímu tak pozoruhodný zážitek, jaký jsem právě prožil).

Zajímá vás to?

Dhamma.org – domovská stránka meditace vipassana, kde najdete místa konání kurzů, rozvrhy, přihlášky a všechno ostatní.

Yuval Noah Harari o meditaci vipassana – Pětiminutový klip s autorem mega bestselleru Sapiens o meditaci vipassana (absolvoval šedesátidenní kurz).

The Art of Living:

Meditace vipassana – Jednoduchý písemný výklad vipassany od S. N. Goenky (veselého, starého muže s uhlazeným hlasem, který posmrtně vyučuje všechny kurzy prostřednictvím nahrané přednášky).