Fatální a nenávistný vzestup škrcení při sexu
Jan Wynne-Jonesová neví o posledních okamžicích života své dcery Vicky téměř nic. Ví jen, že Vicky, vysokou, blonďatou pětadvacetiletou novomanželku, která pracovala jako účetní manažerka a která dokázala spočítat rozvahu nebo sestavit šatník, aniž by se zapotila, uškrtil její manžel jedné listopadové noci v roce 2009.
Vicky se za Michaela Robertse provdala pouhých pět měsíců předtím, ale manželé spolu byli už čtyři roky a žili blízko svých rodin ve Warringtonu v hrabství Cheshire. Jan, její manžel a jejich další tři děti vnímali Robertse jako součást rodiny. Nebyly zaznamenány žádné „varovné signály“, žádné důkazy o týrání nebo záchvaty vzteku.
Podle Robertsových slov byla Vickyina smrt strašnou nehodou, „sexuální hrou, která se zvrtla“. U soudu se k její vraždě přiznal a tvrdil, že spolu souložili na pohovce, přičemž Vicky měla kolem krku šňůru od županu a ona mu třikrát nařídila, aby „přitáhl“. Když se sesunula na podlahu, myslel si, že si dělá legraci, a čekal, až se posadí a řekne: „Búúúú!“ Když zjistil, že je jeho žena mrtvá, sedl si do kouta a rozplakal se.
„Věděl jsem, že to není pravda, ale nechtěl jsem moc protestovat,“ říká Jan. „Tři dny jsme museli sedět a poslouchat ho. Říkal jsem si: ‚Copak jsi toho neudělal dost? Když se to stalo, byli tam jen dva lidé a porota může vyslechnout jen jednoho z nich – to je obrovské. To je věc, kterou nemůžete změnit.“
Naštěstí existoval dostatek důkazů, které hovořily ve prospěch Vicky. Patologická zpráva ukázala, že její zranění nemohla být způsobena šňůrou od županu a že použitá síla byla nepřiměřená. Roberts jí zlomil jazylku v přední části krku. Záchranku nezavolal. Vickyino tělo ukryl v garáži a její rodině řekl, že ho opustila kvůli jinému muži. Jeho telefon ukázal, že měl poměr nejméně se třemi ženami, přičemž jedné z nich v inkriminovanou noc neustále volal. V bytě byl nalezen dopis napsaný Vicky, z něhož vyplynulo, že zjistila něco o Robertsových nevěrách a dala mu termín – ten připadl na víkend, kdy zemřela.
Porota shledala Robertse vinným z vraždy a byl odsouzen na minimálně 17 let. O tom, co se skutečně stalo, nikdy neřekl pravdu. „Vzal mi Vicky, její volbu, její šance, její budoucnost,“ říká Vickyina sestra Lindsey Wynne-Jonesová. „A pak jí vzal i důstojnost. I teď se soustředí na ‚nepovedenou sexuální hru‘. I když to bylo vyvráceno, vždycky to tam bude.“
Jen měsíc po procesu byla v Sheldon Country Parku v Birminghamu nalezena další žena – Michelle Stonallová – uškrcená vodítkem svého psa. Její vrah použil stejnou obhajobu „sexuální hry“. Necelé dva měsíce poté byla Anna Banksová, 25letá asistentka ve třídě, uškrcena svým čtyřměsíčním přítelem. Daniel Lancaster tvrdil, že Banksovou „rád škrtil během pohlavního styku“. Nebyl shledán vinným z vraždy, ale z neúmyslného zabití a dostal čtyřletý trest.
Od prosince loňského roku se skupina žen pokoušela shromáždit obhajovací vraždy „sexuálních her, které se zvrtly“, na jednom místě – na webové stránce We Can’t Consent to This. Za deset let od vraždy Vicky se počet takových vražd zvýšil o 90 %. Dvě třetiny z nich zahrnují škrcení.
Škrcení – smrtelné i nesmrtelné – „mačkání“, „stlačování krku“ nebo, jak někteří říkají, je „hra s dechem“ – je silně genderově podmíněné. Podle organizace Women’s Aid je ve Spojeném království každé dva týdny v průměru jedna žena uškrcena svým partnerem. Často se vyskytuje v případech domácích útoků, které nejsou smrtelné, stejně jako znásilnění a loupeže, jejichž oběťmi jsou ženy. Je zarážející, jak zřídka se s ním setkáváme u trestných činů spáchaných na mužích.
Na základě četných studií se ukázalo, že nefatální uškrcení je jedním z nejvyšších ukazatelů budoucích vražd, a proto Austrálie, Nový Zéland, Kanada a většina států USA vypracovaly preventivní legislativu, která posiluje policejní, prokurátorskou a trestní politiku, jež ho obklopuje. Ve většině států USA je například nyní pro policii povinné obvinit útok uškrcením jako trestný čin. Ve Spojeném království však mohou spadat pod ublížení na zdraví – nejlehčí možné napadení.
Susan Edwardsová, advokátka a profesorka práva, již desítky let bojuje za to, aby se škrcení stalo samostatným trestným činem. „Ve Spojeném království je běžně bagatelizováno na všech úrovních,“ říká. „Je prezentováno jako chvilková ztráta kontroly. Pokusy o škrcení často nezanechávají žádná viditelná zranění a smrtelné případy příliš často končí mírnými tresty. Říká se tomu ‚milenecká hádka‘. Při škrcení může během několika vteřin dojít k zástavě srdce, takže existuje i obhajoba, že škrcení nebylo příčinou smrti.“
A nyní přibyla nová obhajoba – souhlas. Fiona Mackenzieová, pojistná matematička, založila organizaci We Can’t Consent to This (Nemůžeme s tím souhlasit) poté, co se rozhořčil takzvaný „drsný sexuální útok“ na šestadvacetiletou Natalii Connollyovou, kterou zabil její čtyřicetiletý partner, milionář John Broadhurst. Přestože oběť měla 40 různých zranění, včetně vážných vnitřních poranění, zlomeniny očního důlku a odbarvení obličeje, Broadhurst dostal trest tři roky a osm měsíců za neúmyslné zabití.
„Lidé o této obhajobě mluvili, jako by šlo o jeden ojedinělý incident, a já věděla, že tomu tak není,“ říká Mackenzie. Ačkoli anglické právo neuznává souhlas se škrcením – nebo jakoukoli fyzickou újmou – v souvislosti s dobrovolným sexem, labouristická poslankyně Harriet Harmanová právě oznámila svůj záměr nechat tuto skutečnost znovu zdůraznit v připravovaném zákoně o domácím násilí. „Je třeba to více zdůraznit, protože obhájci to stále častěji nabízejí, možná proto, že drsný sex pronikl do hlavního proudu,“ říká Mackenzie. „Ozvalo se mi tolik žen, že je na schůzkách na Tinderu vyděsili partneři, kteří je při sexu škrtili. Pokud chodíte na rande, očekává se to od vás, a pokud na to nepřistoupíte, jste nudná.“
Takhle se cítila Amber*, které je nyní 27 let, když ji v roce 2012 v Dublinu při sexu poprvé škrtili. „Potkala jsem kamaráda kamarádky na noční schůzce a vrátili jsme se k němu. Choval se ke mně drsněji, než jsem byla zvyklá, ale nic jsem si z toho nedělala. Pásl se rukou na mém krku – opět jsem si z toho nic nedělala – a pak mě začal škrtit.“
Škrcení nebylo natolik silné, aby Amber způsobilo velké nepohodlí. „Chtěla jsem pro něj být přitažlivá. Tak jsem si prostě řekla: ‚Dobře, tohle ho vzrušuje, nechám ho,'“ dodala. Právě přišla z dlouhodobého vztahu. „Tak jsem si řekla: takhle se teď asi lidé milují.“
Podobnou zkušenost popisuje i třiatřicetiletá Lucy*, která se s mužem seznámila loni v září na Tinderu. „Byl to velmi pohledný muž, dobře upravený,“ říká. Šli spolu na rande: na večeři a na skleničku. Poté šla Lucy k němu domů, kde se přesunuli do ložnice. „Tady se to trochu zamotává,“ vzpomíná Lucy. „Byla jsem opilá, ale mohla jsem souhlasit. Zeptal se mě, jestli mě může škrtit, a já řekla, že ano – už jsem to předtím dělala“. Předtím o škrcení „moc nešlo“ – byla to jen malá část celého zážitku, která se dala přirovnat k „troše tahání za vlasy“, tedy k rychlé a malé bolesti, která měla být příjemná.
„Ale další věc, kterou si pamatuji, je, že jsem se probudila a lapala po dechu s ním nahoře. Nejsem si jistá, jak dlouho jsem byla v bezvědomí. V půl sedmé ráno jsem si objednala Uber, abych odtamtud vypadla. Druhý den jsem viděla modřiny na hrudi. Potom jsme spolu mluvili a on řekl jen to, že ‚jsme se oba nechali trochu unést‘.“
Mackenzie poukazuje na dva nedávné případy škrcení, které skončily rozsudkem o neúmyslném zabití. Dvacetiletá Chloe Miazeková, kterou Mark Bruce uškrtil poté, co se s ním v listopadu 2017 setkal na autobusové zastávce a šel do jeho bytu v Aberdeenu. Mark Bruce, 32 let, byl odsouzen na šest let. Jeho obhajoba tvrdila, že o „erotické sexuální dušení“ projevila Miazeková zájem u předchozích sexuálních partnerů.
Hannah Pearsonové z Lincolnshiru bylo 16 let, když ji uškrtil 24letý James Morton, s nímž se seznámila v den své smrti v červenci 2016. Jeho obhajoba uvedla, že chtěl realizovat „své sexuální vzrušení, aniž by bral ohled na jeho následky“. Porota ho zprostila obvinění z vraždy, ale za neúmyslné zabití dostal 12 let.
„Obě tyto ženy byly velmi mladé a velmi opilé, zabil je mnohem starší muž, kterého potkaly jen několik hodin předtím,“ říká Mackenzie.
Jak se škrcení stalo tak rozšířeným? Autoerotická asfyxie – když někdo omezí přísun kyslíku do vlastního mozku za účelem vzrušení – není novinkou: případy jsou zdokumentovány již od počátku 17. století. Historicky se však jednalo o „výklenkovou“ a převážně mužskou zábavu. A o vážných rizicích, která s sebou vždy nesla, svědčí dva známé příklady úmrtí poslance Stephena Milligana a herce Davida Carradina.
Nyní se však škrtí ženy – Mackenzie nenašel jediný případ, kdy by muže zabila žena při údajné „nepovedené sexuální hře“. A sexuální průzkumy, poradenská fóra, sociální sítě a ženské časopisy ukazují, jak se tato praktika stala mainstreamem. „Pokud se zavázané oči a hraní rolí posunuly do oblasti vanilky, stále existuje spousta sexuálních pohybů … jako je škrcení,“ naznačuje časopis Women’s Health. „Hra s dechem, nová riskantní sexuální praktika, která uchvátila mileniály,“ nabízí Flare. Na serveru elitedaily.com se jeden sexuální pedagog nechal slyšet, že každý, kdo uvízl v sexuální rutině, by si mohl přečíst, „jak svého partnera bezpečně uškrtit“.
Gail Dinesová, feministická myslitelka a generální ředitelka společnosti Culture Reframed, se domnívá, že škrcení bylo normalizováno dvěma hlavními cestami. „Pro muže je to pornografie a pro ženy jsou to ženské časopisy,“ říká. „A oba tyto mediální žánry ho legitimizují jako formu ‚hry‘.“ Popisuje škrcení jako „standardní úkon číslo jedna“ na pornografických stránkách a říká, že ženy se dívají na porno, aby „viděly, co muži chtějí, a vidí škrcení“.
Spojitost mezi škrcením a pornem se objevila téměř před 20 lety, kdy učitelku a klasickou hudebnici Jane Longhurstovou uškrtil přítel její nejlepší kamarádky Graham Coutts punčochami. Coutts (který se rovněž hájil „dobrovolným sexem“) byl u soudu popsán jako člověk posedlý násilnou pornografií. Po soudním procesu vedla Longhurstova rodina kampaň za zákaz násilné pornografie, což nakonec vedlo k přijetí § 63 zákona o trestní justici a imigraci z roku 2008, podle něhož je nezákonné vlastnit extrémní pornografické snímky, které obsahují činy ohrožující život člověka. K soudu se však dostaly případy, které se týkaly bestiality nebo zneužívání dětí. „Nepoužívá se pro scény násilí, škrcení a znásilnění, což bylo zamýšleno,“ říká Edwards.
Erika Lust, jedna z mála ženských pornorežisérek na světě, souhlasí s tím, že scény škrcení a dušení nyní pornu dominují. „Facky, škrcení, roubíky a plivání se staly alfou a omegou každé pornografické scény, a to nikoli v kontextu BDSM,“ říká. „Jsou prezentovány jako standardní způsoby sexu, zatímco ve skutečnosti jde o výklenky.“
Když se přímé ohrožení života pomalu normalizuje, „znamená to, že žena, kterou partner škrtí, to nemusí nahlásit – a pokud to udělá, nemusí to nikam vést,“ říká Edwards. „Znamená to, že pokud žena takto zemře, soudci a porotci mají pocit, že ‚takhle se teď souloží‘, a ne vždy se kladou otázky.“
Lust upozorňuje, že pokud je sexuální výchova nedostatečná, „mladí lidé budou hledat odpovědi na internetu. Prvním kontaktem mnoha lidí se sexem je tvrdé porno“. To podle ní děti učí, „že muži by měli být drsní a nároční a že ponižování je standardem.“
Jeden mladý muž, který hovořil s deníkem Guardian pro tento článek, uvedl, že svou přítelkyni škrtí, a to už několik let, „protože se jí to líbí“. O několik dní později se ozval znovu. „Vzpomněl jsem si na náš rozhovor a zeptal se jí na to. Řekla, že se jí to vlastně nelíbí; myslela si, že se mi to líbí. Ale jde o to, že mně ne: myslel jsem si, že to tak chce.“
Sara* byla svědkyní v případu „nepovedené sexuální hry“, který skončil nevinným rozsudkem. Bydlela v bytě pod obětí – člověkem, který strávil nějaký čas ve vězení za drogy a sexuální delikty a působil vřele, přátelsky a velmi zranitelně.
Jedno odpoledne slyšela Sarah nahoře hádky prokládané smíchem. Její sousedka křičela: „Nech mě být!“ Ozval se zvuk pádu na podlahu, následoval šramot, pak sex a pak ticho. Později večer šla Sarah nahoru, protože jí stropem kapala voda. Dveře její sousedky byly pootevřené, kohoutek v kuchyni zůstal puštěný – vypnula ho a šla do ložnice.
„Viděla jsem sousedku viset na laně,“ říká. Vedle ní spal muž. Sarah říká, že se jí jeden policista zeptal, jestli je její soused „místní zábava“.
Případ se dlouho táhl až k soudu. Porota se dozvěděla, že oběť – která měla více než 30 zranění – byla problémová žena. Posílala „sprosté“ textové zprávy. Muž, který vedle ní spal, trval na tom, že měl vždy jen „normální sex“. Přestože si Sarah – a další sousedka – myslely, že v bytě byli dva muži, nikdo další nebyl obviněn. S nepovedenou sexuální hrou přišla policie nebo státní zastupitelství, nikoli obhajoba. „Přišlo mi, že si policie myslela, že si o to nějak řekla,“ říká Sarah. „Příběh o ‚sexuální hře, která se zvrtla‘ byl způsob, jak obvinit všechny a nikoho.“ Spící muž byl shledán nevinným. Nikdy se nic nevysvětlilo.
Mrtvá žena byla matka, sestra, dcera – celá její rodina byla u soudu. Sarah si nedokáže představit, jaký to na ně mělo dopad. „Chápu, že by ji považovali za těžko představitelnou oběť pro porotu,“ říká. „Pokud však vím, ‚Pusťte mě‘ byla dost možná poslední slova, která řekla.“
Rodina Wynne-Jonesových sice dostala rozsudek, který si přála – Roberts si odpykává desetiletý trest, ale matce Vicky to připadá jako žádný čas. „For the people who have to go through what we did and then walk away with a charge of manslaughter and a four-year sentence – that doesn’t put a lot of worth on a person’s life.“
* Some names have been changed
{{topLeft}}
{{bottomLeft}}
{{topRight}}
{{bottomRight}}
{{/goalExceededMarkerPercentage}}
{{/ticker}}
{{heading}}
{{#paragraphs}}
{{.}}
{{/paragraphs}}{{highlightedText}}
- Domestic violence
- Women
- Sex
- Crime
- features
- Share on Facebook
- Share on Twitter
- Share via Email
- Share on LinkedIn
- Share on Pinterest
- Share on WhatsApp
- Share on Messenger