Francouzská vlajka

Historie

Na počátku Francouzské revoluce byly tři barvy původně spojeny do podoby kokardy. V červenci 1789, těsně před dobytím Bastily, byla Paříž ve stavu velkého rozruchu. Vznikla domobrana, jejímž poznávacím znamením byla dvoubarevná kokarda složená ze starých pařížských barev, modré a červené. Dne 17. července přijel Ludvík XVI. do Paříže, aby uznal novou Národní gardu s modrou a červenou kokardou, ke které velitel gardy markýz de Lafayette zřejmě přidal královskou bílou.

Zákonem z 27. pluviôse, rok II (15. února 1794), byla „trikolóra“ ustanovena jako národní vlajka. Na doporučení malíře Jacquese-Louise Davida zákon stanovil, že modrá barva má být vyvěšena nejblíže k žerdi vlajky.

Po celé 19. století soupeřila modrá barva legitimistických roajalistů se třemi barvami zděděnými po revoluci. Za restaurace byla znovu zavedena bílá vlajka, ale král Ludvík Filip obnovil „trikolóru“ a překryl ji galským kohoutem.

Za revoluce v roce 1848 přijala prozatímní vláda „trikolóru“, ale lid na barikádách vyvěsil červenou vlajku na znamení své vzpoury.

Za třetí republiky postupně vznikl konsenzus kolem tří barev. Od roku 1880 se předávání barev ozbrojeným silám vždy 14. července stalo okamžikem velkého vlasteneckého nadšení.

Zatímco hrabě de Chambord, uchazeč o francouzský trůn, „trikolóru“ nikdy nepřijal, roajalisté se v době první světové války nakonec shromáždili kolem národní vlajky.

Francouzská vlajka dnes

Ústavy z let 1946 a 1958 (článek 2) zavedly „modrou, bílou a červenou“ vlajku jako státní znak republiky.

Dnes je francouzská vlajka k vidění na všech veřejných budovách. Vyvěšuje se při příležitosti národních oslav a je uctívána podle velmi přesně definovaného ceremoniálu. Francouzská vlajka často slouží jako kulisa při projevech francouzského prezidenta k veřejnosti. Podle okolností ji může doprovázet evropská vlajka nebo vlajka jiné země.