Full-text

Od daru k vandalismu

23Symbolika používaná těmito věřícími při jejich pouti k hrobu zahrnuje společné rysy, které nám umožňují identifikovat rituální vzhled, jehož nejreprezentativnější prvky přesahují geografické nebo generační hranice. Obecně platí, že fanoušci Jima Morrisona cítí nutkání mít jeho podobiznu (často jen jeho tvář) nějakým způsobem u sebe, což jim umožňuje se na ni důvěrně dívat nebo ji sdílet tím, že ji ukazují ostatním, ať už Jimovým fanouškům, nebo jen lidem, které potkají na své cestě. Zobrazení Jimovy podobizny na tričkách, čepicích, šátcích nebo kouscích látky je vizuálním mobilizačním znamením. Jedná se o klíčový krok v přístupu, který vede fanoušky k malému „útočišti“, jež hrob představuje. Někdy může být nahrazen nebo doplněn dalšími obrázky, které mají pro komunitu fanoušků velkou hodnotu, například nápisem „The Doors“ nebo obrázkem ještěra, Jimova oblíbeného zvířete. Méně často se setkáváme s jinými symboly spojenými s postavou Jima Morrisona a historickým a kulturním obdobím, na kterém se podílel a které tak nesmazatelně poznamenal: mohou to být symboly míru nebo anarchie, nebo dokonce list marihuany.

24Tento vzhled se zdá být dalším znakem, který pomáhá jedincům přiblížit se ke své ikoně: dlouhé kudrnaté vlasy, sluneční brýle, cigareta mezi rty, košile, černé kožené kalhoty a boty. Ačkoli takoví jedinci tvoří malé (ale nikoli zanedbatelné) procento, pěstují si vzhled inspirovaný vzhledem Jima Morrisona. Jsou nepochybně méně nápadní než dvojníci Elvise Presleyho, kteří se nejednou objeví v životě nebo v televizi, ale i tak je zajímavé je vidět a ostatní turisté je velmi oceňují a často je žádají, aby se s nimi vyfotili vedle Jimova hrobu…

25Vztah k duchu Jima Morrisona a k tomu, co stále ztělesňuje, nekončí návštěvou místa jeho hrobu v tričku The Doors, zanecháním obětiny, krátkou vzpomínkou a fotografií u pomníku. Během čtyřiceti let, které nás nyní dělí od 7. července 1971, data jeho pohřbu, se fenomén lidové zbožnosti u Jimova hrobu vyvinul do některých jedinečných a nečekaných podob a praktik. Mnohé z nich nyní pomohly vytvořit rituální cestu umožňující to, co je považováno za nejvhodnější způsob uctění Jimovy památky a „učení“, které zanechal svými činy a slovy. Tato cesta není kodifikovaná ani se neřídí strukturou či doktrínou, ale je spíše výsledkem procesu pozorování a mimetického opakování některých projevů chování pozorovaných u těch, kteří tuto cestu již dříve absolvovali. Zatímco v minulosti by se taková praxe předávala ústně a prostřednictvím stop, které na hřbitově zanechali fanoušci (graffiti, nápisy), nyní může čerpat z nových prostředků šíření, zejména internetu.

26Z rituálů, které „je třeba“ absolvovat, aby si člověk mohl nárokovat přímý a privilegovaný vztah k hrobu Jima Morrisona a jeho duchu vznášejícímu se poblíž, spočívá ten nejznámější v zapálení a vykouření cigarety – ještě lépe jointa – v blízkosti hrobu. Návštěvníci mohou tohoto jointa také vyvážit uvnitř kamenné hranice, pod níž Jim leží, jako by zpěvákovi přinášeli oběť. Mezi předměty pravidelně zanechávanými na hrobě se objevují také krabičky cigaret. Jim Morrison byl silný kuřák, ale také pijan, který často konzumoval mimořádné množství alkoholu. Z vlastního pozorování jsem zaznamenal, jak často se na jeho hrobě objevují láhve vína nebo likéru, plechovky piva a sklenice šampaňského. Ačkoli někdy neotevřené, většina lahví je po vyprázdnění ponechána na hrobě, neboť vypití lahve nebo pronesení přípitku na Jimovo zdraví na jeho hrobě je jedním z nejznámějších činů, které fanoušci podnikají, zaslouženě díky neoddělitelnému spojení (jak ve skutečnosti, tak v konstrukci jeho legendy) vytvořenému mezi zpěvákem a alkoholem, zejména proto, že konzumace alkoholu (a samozřejmě i drog) je ve zdech hřbitova zakázána; to jednoduše zvyšuje transgresivní hodnotu těchto akcí pro ty, kteří je podnikají.

27 Vzpomínám si, jak jsem jednou viděl pracovníka ostrahy, jak přísně napomíná dva americké páry kolem padesátky, které bez většího zájmu o přítomnost pracovníka ostrahy vytáhly láhev šampaňského a čtyři skleničky a připíjely na umělcovu památku. Ani poté, co jim bezpečnostní pracovník perfektní angličtinou vysvětlil, že jsou na hřbitově, a ne v kavárně, se oba páry nevzdálily a místo toho se dál procházely po okolí hrobu s lahví a skleničkami stále v ruce. Pracovník ochranky, který si mě všiml, mi francouzsky řekl: „Vědí, že dokončím obchůzku, a čekají, až odejdu, než přijde můj kolega… Ale já tu zůstanu, dokud nepřijde, i kdybych měl čekat půl hodiny.“ (červen 2009)

28Kritizováni jinými pravidelnými návštěvníky hřbitova mohou někteří fanoušci využít procházku k hrobu k tomu, aby si z jiných pohřebišť odnesli květiny, rostliny a další dárky, které pak položí na zpěvákův hrob. A i když je pravda, že mnozí návštěvníci zanechávají pocty nejrůznějších tvarů a velikostí, neméně velký počet si v průběhu let také odnáší předměty: to byl případ busty a mušlí, které kdysi zdobily hrobku a které nyní zmizely. Praxe krádeží nebo přivlastňování si částí hrobky, poct nebo předmětů zanechaných předchozími poutníky, stejně jako jakýchkoli jiných hmotných předmětů s úzkou vazbou na tuto slavnou postavu, která se stala předmětem zbožnosti, je velmi rozšířená a dobře zdokumentovaná, a to jak v minulosti, tak v současnosti. Paralela s relikviemi světců a jejich odvěkým uctíváním v rámci katolického a pravoslavného náboženství je nápadná, stejně jako paralela s „trhem zbožnosti“ míst, kde žili a zemřeli světci a mučedníci a která jsou dnes poutními místy.

29Na těchto stránkách jsem ukázal, že i rocková kultura má svá poutní místa, přičemž hrob Jima Morrisona je jedním z nejznámějších příkladů na světě. Absence strukturované organizace (jako je katolický kostel svatého Františka z Assisi nebo panství, které spravuje odkaz Elvise Presleyho, organizuje přístup k hrobu, obětiny, prodej drobností a poskytuje knihy, kam mohou návštěvníci zaznamenávat své pocity) však znamená, že uctívači zde jednají sami, přičemž účinky si lze snadno představit: „Vybaveni značkou určenou k tomuto účelu načmárají několik řádků podbarvených vroucností a obdivem, někdy prozrazujících velké emoce, a zobrazí datum a své jméno. Nejedná se o vandalské nebo rouhačské činy; proměna zdi v úložiště psaných modliteb (a obecněji obložení budovy v psací tabuli) je znakem uvolněného vztahu k posvátnému místu“ (Segré 2002, 150).

30Běžný názor na souvislost Jima s konzumací látek, které mohly změnit stav jeho vědomí a vnímání, měl postupem času nezanedbatelný vliv na vznik nelegálních praktik na tomto místě. Mimo drobných krádeží „suvenýrů“ se orgány odpovědné za péči o okolí hrobu potýkaly s dalšími, závažnějšími formami deviace. Až do konce 90. let 20. století byla tato malá oblast Père-Lachaise známá především jako jedna z pařížských oblastí, kde bylo možné koupit a na místě konzumovat drogy. Vyprávění nejstarších zaměstnanců a pravidelných návštěvníků hřbitova hovoří o tom, že dealeři (někdy sami nadšení hudbou The Doors) se mísili s Jimovými fanoušky a prodávali hašiš, marihuanu a syntetické drogy v atmosféře, která připomínala spíše rave party než nekropoli. „Feťáci z celého světa se sjížděli do Père-Lachaise a pod falešnou záminkou, že jsou obdivovateli Jima Morrisona, se oddávali vysoce zavrženíhodnému znehodnocování okolí jeho hrobu“ (Dansel 1999, 149). Takto drsně shrnuje Michel Dansel stav své mysli coby pravidelného návštěvníka hřbitova konfrontovaného s podívanou, která ho čekala téměř každý den, když se přiblížil k Morrisonovu hrobu. A jak už to u každé sebeúctyhodnější oslavy bývá, hudba byla – a stále je – jedním z klíčových prvků lidové zbožnosti u Jimova hrobu, tím spíše, připomeneme-li si jeho status rockové hvězdy. Samozřejmě se téměř vždy jedná o hudbu skupiny The Doors, která je nabízena (dalo by se říci vnucována) ostatním návštěvníkům, uživatelům a zaměstnancům Père-Lachaise prostřednictvím stereofonních systémů, kytar, bonga nebo sborových písní. Ve výše popsaném kontextu je zřejmé, že ostatní návštěvníci Père-Lachaise často považují postoje, které na hřbitově projevují fanoušci Jima Morrisona, za znesvěcující a nemístné.

31Tito pozorovatelé ignorují skutečnost, že chování, které odsuzují a považují za nepřijatelné, je pro ty, kteří ho projevují, rozhodujícím krokem k úplnému splynutí s objektem jejich obdivu, k nejvyšší formě oddanosti Jimovi a příkladu, který po sobě zanechal svým životem a činy. Jima Morrisona, symbol rebelujícího mládí, lze uctívat pouze prostřednictvím činů transgrese podniknutých v jeho jménu a na jeho počest. Už jsem ztratil počet mladých lidí, kteří mi v různých jazycích řekli: „Jsem si jistý, že by Jim schválil způsob, jakým uctíváme jeho památku.“

32Tato různá vnímání hřbitova nás přivádějí zpět k otázce mnohostranného vnímání a prožívání místa, které zůstává především nekropolí, tisíci různými lidmi. Památkový úřad chrání hřbitov prostředky, které má k dispozici, s cílem zachovat jej, nakolik to dovolují zdroje. Nedostatečná kontrola a dohled odpovídající potřebám hřbitova, který denně přitahuje tisíce návštěvníků, vedly k tomu, že se Père-Lachaise nakonec stal místem umožňujícím chování, které by jinde bylo nepřijatelné. Père-Lachaise, oblíbené místo nesouhlasných politických a ideologických projevů (Tartakowsky 1990), mužských homosexuálních křižovatek (Teboul 1989), krádeží bust, vitráží a obecného kovu a natáčení amatérských filmů s často pochybnou inspirací, se tak v rámci kolektivní představivosti stal horkým místem transgrese v Paříži (Giampaoli 2010).

33Hrob Jima Morrisona je hlavním dějištěm, kde se takové nedovolené činy odehrávají. Památkový úřad zde více než na jiných místech zavedl strategie dohledu nad památkou a jejím okolím, jejichž cílem je bojovat proti excesům fanoušků. Již několik let je zde umístěna kamera skrytá v malém pouličním osvětlení umístěném vedle hrobu, která monitoruje okolí, jež se stalo tržištěm s drogami. Skutečnost, že se jedná o jediné pouliční osvětlení na celém hřbitově (které se navíc před západem slunce zavírá), bystřejším návštěvníkům rychle odhalila jeho skutečnou funkci. Stálá přítomnost alespoň jednoho pracovníka ostrahy v blízkosti hrobu proto převzala úkol snažit se zabránit nejnebezpečnějším formám chování. Tato preventivní snaha byla také jednou z příčin odstranění druhé busty, která byla na hrobě umístěna: správa si uvědomovala a obávala se síly, kterou by její přítomnost (stejně jako přítomnost první busty) mohla podněcovat a vyvolávat nepořádek mezi četnými zpěvákovými obdivovateli (jak mužskými, tak zejména ženskými). „Úklidová služba odstraňuje vše kromě květin. Odstraňuje se vše, co by mohlo být využito k vyvolání nepořádku. Odstraňujeme všechny předměty, všechny symboly, které by mohly sloužit jako atrakce… Dokonce i busta zmizela!“. (rozhovor s Guyem, bývalým pracovníkem ostrahy Père-Lachaise, říjen 2008).

34Ochranná služba Père-Lachaise se s jistým úspěchem pokusila omezit některé z těchto forem chování prostřednictvím téměř stálé přítomnosti bezpečnostní kanceláře na místě. Na počátku roku 2000 hřbitovní služba konečně instalovala kolem hrobu a jeho okolí železné oplocení v obvodu asi 30 metrů, aby zabránila těm, kteří k němu chtějí vystoupit, poškozovat také okolní hroby a kaple. Úsilí úřadů skutečně vedlo ke snížení počtu nejkontroverznějších epizod v blízkosti pohřebiště Jima Morrisona a na hřbitově obecně, zejména v posledních deseti letech. Přesto zůstává tento hrob nejcitlivějším, nejobtížněji spravovatelným a nejméně „reprezentativním“ na celém hřbitově; a je stále stejně oblíbený, což také přispívá k celosvětovému věhlasu tohoto majestátního pařížského hřbitova. Stovky lidí, kteří 3. července 2011, v den čtyřicátého výročí zpěvákovy smrti, vtrhli na hřbitov a strávili hodiny usazeni kolem hrobu a z plných plic zpívali většinu repertoáru The Doors, jen znovu potvrdili přitažlivost tohoto místa i jeho transgresivní sílu.

35Jim Morrisonova brzká smrt je jedním z prvků, které nejvíce pomohly nastavit (a mytologizovat) jeho image jako tvrdé rockové hvězdy a sexuálního symbolu, přičemž jeho hrob v Père-Lachaise se rychle stal dokonalou kulisou pro následování jeho transgresivního příkladu: Zdá se, že jediným možným způsobem, jak Jimovi vzdát hold, je zopakovat v tomto malém koutku Divize 6 to, co zpěvák dělal během svého krátkého života, tedy překračovat hranice, věnovat se excesům a chovat se svobodně a provokativně. Zásobování a konzumace drog (zejména jointů) a alkoholu na místě; improvizované rave party za zvuku kytar a rádií vyřvávajících na plné pecky; nápisy a graffiti na desítkách stěn kaple; plechovky piva, láhve šampaňského, cigarety a podprsenky odložené jako novodobé exoty… Všechny tyto praktiky a formy projevu přispěly k tomu, že se z jeho náhrobku stalo jakési „svaté místo rocku“ v srdci Paříže. Proud lidí k hrobu a od hrobu je nepřetržitý, kosmopolitní, mnohojazyčný a hlučný a zdá se, že proměnil Père-Lachaise (nejnavštěvovanější hřbitov na světě) v jakousi malou reprodukci Paříže (nejnavštěvovanějšího města na světě), která se rozprostírá hned za jeho zdmi. Je to město, pro které je Jimova tvář jedním z nejreprezentativnějších obrazů pro miliony lidí od Kanady po Austrálii.

36Přestože je hřbitov Père-Lachaise historicky spjat s Pařížskou komunou a velkými sociálními bitvami devatenáctého a dvacátého století, je památníkem hrůz druhé světové války díky pomníkům postaveným na památku nacistických koncentračních táborů a je místem posledního odpočinku osobností, které v posledních několika staletích utvářely dějiny lidstva, většina návštěvníků ho stále zná jako „hřbitov Jima Morrisona“. Americká hvězda se tak podílela na budování pověsti Paříže.