Fyzika a nesmrtelnost duše

Téma „život po smrti“ vyvolává nelichotivé konotace regrese do minulých životů a strašidelných domů, ale na světě existuje velké množství lidí, kteří věří v určitou formu přetrvávání individuální duše po skončení života. Je zřejmé, že jde o důležitou otázku, jednu z nejdůležitějších, které nás mohou napadnout z hlediska významu pro lidský život. Pokud k tomu má věda co říci, měli bychom si to všichni se zájmem vyslechnout.

Adam Frank si myslí, že věda k tomu nemá co říci. Je zastáncem toho, že je v této otázce „rozhodně agnostický“. (Jeho coblogger Alva Noë s tím rezolutně nesouhlasí.) Adama si nesmírně vážím; je to chytrý člověk a pečlivý myslitel. Když se neshodneme, je to druh uctivého dialogu, který by měl být vzorem pro nesouhlas s nešílenými lidmi. Ale tady se nemůže mýlit víc.

Adam tvrdí, že „jednoduše neexistují žádné kontrolované, experimentálně ověřitelné informace“ týkající se života po smrti. Podle těchto měřítek neexistují žádné kontrolované, experimentálně ověřitelné informace ohledně toho, zda je Měsíc vyroben ze zeleného sýra. Jistě, můžeme snímat spektra světla odrážejícího se od Měsíce, a dokonce tam posílat astronauty a přivážet vzorky k analýze. Ale to je takříkajíc jen škrábání po povrchu. Co když je Měsíc téměř celý zelený sýr, ale pokrývá ho několik metrů silná vrstva prachu? Opravdu můžete říct, že víte, že to není pravda? Dokud skutečně neprozkoumáte každý krychlový centimetr nitra Měsíce, nemáte vlastně experimentálně ověřitelné informace, že? Takže možná je agnosticismus v otázce zeleného sýra oprávněný. (Přijďte se všemi informacemi, které o Měsíci skutečně máme; slibuji vám, že je dokážu vměstnat do hypotézy o zeleném sýru.)

Očividně je to naprosto šílené. Naše přesvědčení, že zelený sýr tvoří zanedbatelnou část nitra Měsíce, nevychází z přímého pozorování, ale z hrubé neslučitelnosti této představy s jinými věcmi, o kterých si myslíme, že je známe. Vzhledem k tomu, čemu rozumíme o horninách, planetách, mléčných výrobcích a Sluneční soustavě, je absurdní si představovat, že Měsíc je tvořen zeleným sýrem. Víme to lépe.

Víme to lépe i o životě po smrti, i když to lidé přiznávají mnohem neradi. Je pravda, že „přímé“ důkazy tak či onak se shánějí těžko – máme jen několik legend a útržkovitých tvrzení nespolehlivých svědků se zážitky blízké smrti a kýbl zbožných přání. Ale jistě je v pořádku vzít v úvahu nepřímé důkazy – konkrétně slučitelnost myšlenky, že nějaká forma naší individuální duše přežije smrt, s dalšími věcmi, které víme o fungování světa.

Tvrzení, že nějaká forma vědomí přetrvává i po smrti našich těl a jejich rozpadu na jednotlivé atomy, naráží na jednu obrovskou, nepřekonatelnou překážku: fyzikální zákony, které jsou základem každodenního života, jsou zcela pochopeny a v rámci těchto zákonů neexistuje způsob, jak umožnit, aby informace uložené v našich mozcích přetrvaly i po naší smrti. Pokud tvrdíte, že nějaká forma duše přetrvává i po smrti, z jakých částic se tato duše skládá? Jaké síly ji drží pohromadě? Jak interaguje s běžnou hmotou?

Vše, co víme o kvantové teorii pole (QFT), říká, že na tyto otázky neexistují žádné rozumné odpovědi. Vše, co víme o kvantové teorii pole, se samozřejmě může mýlit. Také Měsíc by mohl být vyroben ze zeleného sýra.

Mezi zastánci života po smrti se nikdo ani nepokouší sednout a udělat těžkou práci a vysvětlit, jak by se musela změnit základní fyzika atomů a elektronů, aby to byla pravda. Kdybychom se o to pokusili, rychle by se ukázala zásadní absurdita tohoto úkolu.

I když nevěříte, že lidské bytosti jsou „pouhými“ soubory atomů, které se vyvíjejí a interagují podle pravidel stanovených standardním modelem částicové fyziky, většina lidí by neochotně připustila, že atomy jsou součástí toho, kdo jsme. Pokud skutečně nejde o nic jiného než o atomy a známé síly, je zřejmé, že duše nemá šanci přežít smrt. Víra v život po smrti, mírně řečeno, vyžaduje fyziku nad rámec standardního modelu. A co je nejdůležitější, potřebujeme nějaký způsob, jak by tato „nová fyzika“ mohla interagovat s atomy, které máme.

Velmi zhruba řečeno, když většina lidí přemýšlí o nehmotné duši, která přetrvává po smrti, mají na mysli jakousi kapku duchovní energie, která se usídlí poblíž našeho mozku a jezdí kolem našeho těla jako fotbalová máma v SUV. Otázky jsou následující: Jakou podobu má tato duchovní energie a jak interaguje s našimi běžnými atomy? Nejenže je zapotřebí nová fyzika, ale dramaticky nová fyzika. V rámci QFT nemůže existovat nový soubor „duchovních částic“ a „duchovních sil“, které interagují s našimi běžnými atomy, protože bychom je odhalili ve stávajících experimentech. Ockhamova břitva zde není na vaší straně, protože musíte představit zcela novou oblast reality, která se řídí zcela jinými pravidly, než jaká známe.

Ale řekněme, že to uděláte. Jak s námi má tato duchovní energie interagovat? Zde je rovnice, která nám říká, jak se elektrony chovají v každodenním světě:

Nedělejte si starosti s detaily; důležitý je fakt, že rovnice existuje, ne její konkrétní podoba. Je to Diracova rovnice – dva členy vlevo jsou zhruba rychlost elektronu a jeho setrvačnost – spojená s elektromagnetismem a gravitací, což jsou dva členy vpravo.

Podle všech experimentů, které kdy byly provedeny, je tato rovnice správným popisem toho, jak se elektrony chovají při každodenních energiích. Není to úplný popis; nezahrnuli jsme slabou jadernou sílu ani vazby na hypotetické částice, jako je Higgsův boson. Ale to je v pořádku, protože ty jsou důležité pouze při vysokých energiích a/nebo na krátkých vzdálenostech, velmi vzdálených od režimu relevantního pro lidský mozek.

Pokud věříte v nehmotnou duši, která interaguje s našimi těly, musíte věřit, že tato rovnice není správná ani při každodenních energiích. Vpravo musí být nový člen (minimálně), který by představoval, jak duše interaguje s elektrony. (Pokud tento člen neexistuje, elektrony si prostě půjdou svou cestou, jako by žádná duše neexistovala, a k čemu to pak je?) Každý seriózní vědec, který by tuto myšlenku bral vážně, by se tedy ptal – jakou formu má tato interakce? Je lokální v časoprostoru? Respektuje duše měřítkovou invarianci a Lorentzovu invarianci? Má duše hamiltonián? Zachovává interakce jednotnost a zachování informace?

Nikdo si tyto otázky nikdy nepoložil nahlas, možná proto, jak hloupě znějí. Jakmile si je začnete klást, volba, před kterou stojíte, se stane jasnou: buď převrátíte vše, o čem si myslíme, že jsme se o moderní fyzice dozvěděli, nebo nedůvěřujete guláši náboženských výpovědí/nespolehlivých svědectví/zbožných myšlenek, který lidi nutí věřit v možnost života po smrti. V rámci volby vědecké teorie to není těžké rozhodnutí.

Teorie si nevybíráme ve vzduchoprázdnu. Můžeme – ba dokonce musíme – se ptát, jak tvrzení o fungování světa zapadají do ostatních věcí, které o fungování světa víme. Mluvil jsem zde jako částicový fyzik, ale existuje analogická linie uvažování, která by vycházela z evoluční biologie. Pravděpodobně aminokyseliny a bílkoviny nemají duši, která by přetrvávala po smrti. A co viry nebo bakterie? Kde na evolučním řetězci od našich jednobuněčných předků až po dnešek se organismy přestaly popisovat čistě jako atomy interagující prostřednictvím gravitace a elektromagnetismu a vyvinula se u nich nehmotná nesmrtelná duše?“

Není důvod být agnostikem vůči myšlenkám, které jsou dramaticky neslučitelné se vším, co víme o moderní vědě. Jakmile překonáme jakoukoli neochotu čelit v této otázce realitě, můžeme se pustit do mnohem zajímavějších otázek, jak lidé a vědomí skutečně fungují.

Sean Carroll je fyzik a spisovatel. V roce 1993 získal doktorát na Harvardu a nyní působí na Kalifornském technologickém institutu, kde se věnuje výzkumu v oblasti fundamentální fyziky a kosmologie. Carroll je autorem knihy From Eternity to Here: The Quest for the Ultimate Theory of Time a Spacetime and Geometry: Úvod do obecné relativity. Psal pro časopisy Discover, Scientific American, New Scientist a další publikace. Jeho blog Cosmic Variance vede časopis Discover a vystupoval v televizních pořadech, jako je The Colbert Report, National Geographic’s Known Universe a Through the Wormhole with Morgan Freeman. His Twitter handle is @seanmcarroll

Cross-posted on Cosmic Variance.

The views expressed are those of the author and are not necessarily those of Scientific American.