Geologie Arabské pouště

Fyziografie

Horská vysočina se zvedá v severozápadní části oblasti Hádžáz, v oblasti Asír, v Jemenu a v Ománu. Menší pohoří byla odkryta erozí ve vnitrozemí. Osmnáct sopečných polí je roztroušeno na západě, hlavně v Hádžázu, několik z nich má rozlohu větší než 10 000 km2

Běžným prvkem pouště jsou plošiny. Jordánsko východně od Mrtvého moře tvoří mírně vyvýšená náhorní plošina. Na jihovýchodě se zvedá vyšší hora Al-Ṭubayq, která stojí jako masiv pískovce hluboce rozřezaný četnými vádími (efemérními vodními toky). Dále na jihovýchod sahají náhorní plošiny Tabūk, Taymāʾ, Ṭawīl, Al-Ḥufrah a Al-Hūj až k západnímu okraji Al-Nafūd (neboli Velký Nafud), velké písečné pouště na severu. Středním Nadždem, náhorní oblastí jihovýchodně od Al-Nafúdu, se táhne řada k západu obrácených jizbiček tvořených kuestami (nízkými hřbety se strmými stěnami na jedné straně a mírnými svahy na straně druhé) z vápence, které dosahují až k náhorní plošině Hadhramaut na jihu, kde se nachází náhorní plošina Al-Jawl (Džol). Pohoří Ṭuwayq je nejvýznamnějším z pohoří cuestas.

Pod náhorní plošinou se rozkládají široké pláně. Jejich povrch, pokrytý šterkem, jinými horninami nebo štěrkem, je v podmínkách suchého klimatu dobře zachovalý. Některé planiny jsou durikrustované (pokryté půdní krustou tvořenou solemi) a mají hladký, pevný povrch vzniklý stmelením písčitých úlomků na úrovni spodní vody. Typickou kamenitou planinou je Al-Ḥamād, která se táhne od Al-Nafūd na sever do Syrské pouště. V oligocénu se v oblasti Al-Ḥamād a v oblasti Al-Malsūniyyah východně od ropného pole Khurayṣ vytvořily na povrchu kamenité pláně. Štěrkové pláně vznikly v důsledku usazenin, které zde během pleistocénní epochy (asi před 2 600 000 až 11 700 lety) zanechaly dávné říční systémy, dnes reprezentované vádími jako Al-Rimah-Al-Bāṭin, Al-Sahbāʾ a Dawāsir-Jawb, které přinášely obrovské množství sedimentů z vnitrozemí směrem k Perskému zálivu. Oblast Al-Dibdibah byla kdysi deltou Wadi Al-Rimah-Al-Bāṭin a planina Al-Budūʿ byla deltou Wadi Al-Sahbāʾ. Štěrkové pláně Raydāʾ a Abū Baḥr a přilehlé oblasti pokryté pískem tvořily deltu systému Dawāsir-Jawb. Pozůstatky několika delt vytvořených těmito dávnými řekami jsou stejně velké jako delta Nilu. Severní náhorní plošina Al-Ṣummān je hladká v místech, kde se vynořuje zpod štěrků Al-Dibdibah. Dále na jih je povrch erodován do mnoha uzavřených pánví.

Pod západním okrajem Arabské platformy došlo k jejímu naklonění k severovýchodu, což vytvořilo výrazné regionální rozvodí podél jejího západního okraje od Jemenu po Jordánsko. Na jihu další regionální rozvodí odděluje pobřežní odvodňování Hadhramautu od systému Wadi Ḥaḍramawt ve vnitrozemí a třetí systém, rovněž na jihu, odděluje oblast Al-Jawl od systému odvodňujícího Rubʿ al-Khali. Ománské pohoří odděluje krátké, prudce stoupající, severovýchodně se svažující vádí od méně strmých vádí svažujících se na jihozápad do východního Rubʿ al-Chálí.

Menší rozvodí ohraničují povodí v Hádžázu, Nadždu a Jordánsku. Čtyři přilehlé vnitřní pánve leží na plošině mezi 21° a 26° s. š. Další se vyskytují v oblasti poblíž oázy Tabúk, ve vádí Al-Sirḥān, v depresi Al-Jafr v jižním Jordánsku a v depresi Jordánsko-Mrtvé moře. Stovky menších pánví, zřídka větších než 4 až 8 mil (6 až 13 km) v průměru, se nacházejí ve vulkanických polích, ve štítu a v mnoha špatně odvodněných oblastech sedimentárních hornin. Několik těchto malých pánví je slaných, ale naprostá většina z nich je zaplavena bahnem usazeným v tenkých vrstvách.

Většina odvodňovacích kanálů v Arabské poušti je buď suchá, nebo efemérní, protékající pouze při vydatných deštích. Dva systémy protékají v regionu trvale – řeky Tigris a Eufrat a vádí Ḥajr v oblasti jižního Hadhramautu. Hlavní odvodňovací systémy Al-Widyān, Al-Rimah-Al-Bāṭin, Al-Sahbāʾ a Dawāsir-Jawb byly dějištěm pleistocénních záplav. Dnes jsou záplavy vzácné, ale neméně ničivé; málokdy však dosáhnou pouštních písků, kde byly kanály přehrazeny. Směry, kterými se ubírá několik velkých systémů, byly změněny silnějšími toky, které je zachytily, včetně vádí Džizl-amḍ v severním Hádžázu a vádí Ḥaḍramawt na jihu.

V místech, kde vádí vstupují do rozsáhlých písečných ploch, ztrácejí svou identitu. Nánosy přenesené v době povodní se přidávají k písečnému tělesu a jsou přerozdělovány větrem. Přibližně dvě třetiny Arabské pouště jsou odvodňovány úplnými systémy vádí. Přerušované působení tekoucí vody je při utváření krajiny účinnější než erozivní působení větrů. Hlavními výjimkami z tohoto pravidla jsou tvorba písečných dun a rýhování skal větrem unášeným pískem.

Jednou ze zvláštností východní Arábie je sabkhah (nebo sebkha; slaná rovina), což je obvykle mírně se svažující písčitá rovina nacházející se podél pobřeží, na které se na povrchu nebo těsně pod ním soustředila solanka. Vzniká vyplněním zálivů pískem – proces, který pokračuje s klesající hladinou moře – zatímco vysoká míra odpařování koncentruje zachycenou mořskou vodu na silnou solanku. Omývání písčitého povrchu šamalovými (severními až severozápadními) větry obnažuje slanou krustu, kterou pak mohou zimní deště rozpustit na solanku. Vysoké přílivy mohou šířit slané povrchové vody do vnitrozemí. Slaná krusta obvykle nedosahuje tloušťky větší než tři stopy (jeden metr). Může být proložena pískem, bahnem, bahnem nebo jinými usazeninami vzniklými vypařováním, jako je sádrovec. Povrch Sabkhah Maṭṭī, největšího jednotlivého odkrytého sabkhahu, je někdy tvořen měkkou, mokrou, bahnitou a slanou břečkou s tvrdou krustou hlubokou méně než tři stopy (jeden metr). Tento prvek je pro nepozorné cestovatele velmi zrádný. Povrch sabkhahu není podobný tekutým pískům, ale jeho nebezpečnost spočívá v tom, že cestovatel nedokáže včas rozpoznat jeho povahu, aby se vyhnul propadnutí do bažiny. Severozápadně od ropné rafinerie v Ras Tanura nesou sabchy tenkou krustu soli a písku, pod níž se nachází měkké vápnité (křídové) bahno, které se vytváří v mělkých přílivových rovinách z řas a nakonec je pokryto pískem nebo solí. Toto bahno má konzistenci pudinku. Východní Rubʿ al-Chalí má široké dno šabachu, které se zvedá do výšky téměř 330 stop (100 metrů), což je zřejmě nejvyšší výška, které šabachy dosahují.

Slané pánve vznikají v uzavřených údolích buď odpařováním záplavových vod s rozpuštěnými minerály, nebo – což je obvyklejší – odpařováním slaných vod, které jsou živeny blízkými výchozy soli. Arabský název pro tento druh solných plání je mamlaḥah. Arabové těží surovou sůl jak ze šabch, tak z mamlaḥah již stovky let.

Písčitý pokryv Arabské pouště se vyskytuje v podobě různě velkých a složitých dun nebo jako tenký film na plochách s nižším reliéfem. Písek se až na výjimky nehromadí v plochých plátech, ale v dunách, hřebenech nebo obřích komplexech. Rozmanitost tvarů a velikostí dun v Arabské poušti je nepřeberná. Mnohé tvary nebyly dosud ani popsány v tisku. Na rozdíl od tvrzení prvních evropských objevitelů, kteří tvrdili, že zdejší krajinu tvoří jen beztvaré moře písku, se písečná poušť vyvíjí podél systematických linií s výraznými a charakteristickými vzory. Existují také jasné genetické vztahy mezi dunami v sousedních oblastech. V tak obrovských písečných oblastech, jako je Rubʿ al-Chálí, lze sledovat vývoj dunových forem od jednoduchých dun ke složitějším typům.

Dvě největší písečná tělesa v Arábii jsou Al-Nafúd na severozápadě a Rubʿ al-Chálí (Al-Ramlah) na jihovýchodě. Al-Nafúd má rozlohu 25 000 km² (65 000 km²); Rubʿ al-Chálí má rozlohu 250 000 km² (650 000 km²). Mezi nimi se zhruba od severu k jihu táhnou dva téměř rovnoběžné oblouky víceméně souvislých dun. Vnější oblouk, konvexní k východu, je Al-Dahnāʾ, dlouhý asi 750 mil (1 200 km) a široký 6 až 50 mil (10 až 80 km). Vnitřní oblouk, kratší a méně souvislý, zahrnuje šest podlouhlých písečných oblastí, které se nacházejí v nízkých oblastech mezi vápencovými srázy středního Nadždu obrácenými k západu. Oba hlavní oblouky jsou odděleny pohořím Ṭuwayq, které obecně směřuje od severu k jihu. Al-Dahnāʾ se na severozápadě spojuje s Al-Nafūd a na jihozápadě s Rubʿ al-Khali. Vnitřní pás se jižně od 24° s. š. více odděluje a zaniká před dosažením Wadi Al-Dawāsir.

Al-Nafūd vyplňuje nepravidelnou pánev obklopenou kopci, hřebeny a butty (izolované ploché kopce prudce vystupující z okolní země) nebo mesami (stolové plošiny relativně malého rozsahu se strmými skalními stěnami). Jeho písek byl erodován a přenášen větry z výchozů pískovců, které leží na západě a severozápadě. Al-Nafūd se vyznačuje jedinečným tvarem duny, obřím půlměsícovým skluzem (svah na závětrné straně duny, který se blíží úhlu sklonění sypkého písku, obvykle asi 32°), který se pohybuje přes hustou masu sypkého písku. Závětrná prohlubeň před slipface je tvořena skalním podložím bez písku. Při leteckém pohledu vzniká dojem kopytovitých prohlubní, které se táhnou od jihozápadního okraje daleko přes Al-Nafūd. Podél ostatních okrajů pouště a v jejím středu se nacházejí seifové (lineární) a pyramidové duny. Al-Nafúd byl odedávna překážkou pro cestování; jen zřídkakdy se sem odvážil někdo jiný než Arab. Ze severozápadu na jihovýchod vede karavanní cesta, která spojuje oázy Al-Jawf s oázami Ḥāʾil. Topografický reliéf dun v Al-Nafúdu může přesahovat 300 stop (90 metrů).

Rubʿ al-Chalí, jehož rozloha přesahuje rozlohu Francie, vykazuje rozmanitost dunových forem, která se zdá být jedinečná, ačkoli v některých částech Sahary se nachází mnoho podobných dun i několik odlišných. Název Rubʿ al-Chálí („Prázdná čtvrť“) beduíni, kteří po ní cestují, obvykle nepoužívají; místo toho ji označují jako Al-Ramlah („Písek“). Rubʿ al-Chálí má pět obecných typů písečných terénů: barchan (půlměsíc) nebo příčný; seif; obří dunové komplexy neboli „písečné hory“, které mají tvar kopulí, pyramid, obrovských půlměsíců a esovitých hřbetů; hákovité duny; a duny s vegetací a vlhkostí. Východní Rubʿ al-Chalí vyplňuje širokou mělkou pánev, kterou zaplavují převážně šabchy, jež se svažují k jižním břehům Perského zálivu. Dno západně od 51. poledníku stoupá k jihozápadu do výšky téměř 3 600 stop (1 100 m) a tvoří ho převážně štěrkové pláně. Na severovýchodě, jihu a západě obklopují Rubʿ al-Chalí vysočiny. Největší objemy písku leží v pásech ve východní pánvi. Tyto pásy se zřejmě nahromadily během pleistocénní epochy v několika etapách, jak stoupala a klesala hladina moře.

Al-Sabʿataynské duny v severní části středního Jemenu, v nížině jižně od západní hranice Rubʿ al-Chálí, zaujímají plochu asi 60 × 150 mil (100 × 240 km), tedy zhruba 10 000 čtverečních mil (26 000 km2). Al-Sabʿatayn tvoří především příčné a seifové duny.

Āl Wahībah Dunes se nacházejí poblíž krajního východního cípu poloostrova. Tvoří je podlouhlé dunové pole o rozměrech 60 × 100 mil (100 × 160 km), které je tvořeno lineárními hřebeny a mezidunovými údolími orientovanými téměř přesně na sever a na jih.

V jižní části povodí Wádí al-Ríma leží podlouhlé písečné těleso s názvem ʿUrūq Subayʿ (ʿurūq je arabský výraz pro oblast písečných dun). ʿIrq al-Subayʿ (ʿirq je tvar jednotného čísla ‚urūq a je zdrojem z francouzštiny odvozeného anglického slova erg pro velké písečné oblasti), severozápadně od Rijádu v Nadždu, přehrazuje střední odvodňovací systém Wadi Al-Jarab. Na jižním pobřeží východně od přístavu Aden se vytvořil malý shluk širokých příčných dun.