Gorila Koko nebyla člověk, ale naučila nás toho tolik o nás samotných
Gorila Koko si svá zájmena vysloužila už dávno, dávno. Je jednou z velkých marností lidstva, že většině zvířat zájmena odpíráme – nebo alespoň těm dobrým. Homo sapiens má důstojnost „on“ nebo „ona“. Jiným živočišným druhům říkáme „ono“. Mluvíme o ženě, která šla po ulici, a o psovi, který ji doprovázel.
Nikdy tomu tak nebylo v případě Koko, slavné gorily nížinné západní, která zemřela klidně ve spánku 19. června ve věku 46 let – o něco déle než 30 až 40 let, kterých se její druh obvykle dožívá ve volné přírodě. Od jejího narození 4. července 1971 se lidé, kteří Koko znali a starali se o ni, snažili, aby byla ona. A když jsme o ní my ostatní v následujících letech mluvili, samotná podstata toho, co jsme říkali, vyžadovala, abychom jí projevovali stejnou jazykovou úctu. Jen výjimečně někoho napadlo popsat Koko jako „gorilu, která rozumí dvěma tisícům slov a umí se podepsat na tisíc z nich“. Tyto úspěchy si spravedlivě žádají koho.
Koko se poprvé dostala do povědomí většiny lidí před čtyřiceti lety, když se objevila na obálce časopisu National Geographic a vyfotila se v zrcadle, a my jsme jejímu talentu a mezidruhovému kouzlu okamžitě propadli. Když jí byl rok, začala Koko spolupracovat s Francine „Penny“ Pattersonovou, tehdejší doktorandkou vývojové psychologie na Stanfordově univerzitě, která už dlouho věřila, že zvířata – a možná o něco méně lidé – toho mají víc, než jsme si vždy mysleli.
V průběhu tisíciletí vědci a filozofové, kteří nemohli popřít, že zvířata zřejmě mají emoce, myšlenky a vnitřní život, dokázali díky jazyku mezi nimi a námi stále vést jasnou hranici. Bylo zapotřebí velké, složité, dokonce božsky požehnané mysli, aby zakódovala činnosti a předměty do zvuků a slov, které se pak proměnily ve fungující jazyk. Ukažte mi zvíře, které umí mluvit, a já připustím, že jsme možná jen další druh ve světě, který je jich plný. Do té doby jsou zvířata pouhými zvířaty.
Pattersonova sázka – správná – spočívala v tom, že část toho, co nás činí tak výjimečnými, spočívá jednoduše v tom, že nám evoluce nadělila hardware řeči: hlasivky, patro, jazyk a rty, které dokážou vydávat tak nekonečně rozmanitou škálu zvuků. Kdyby něco takového měla zvířata, mohla by se vyjadřovat také. A i když by nám možná nedala Beowulfa, mohla by alespoň dát najevo své myšlenky a pocity. Pattersonová tedy pracovala s tím, co Koko měla – s jejíma obratnýma, výraznýma rukama -, naučila ji americkou znakovou řeč a tím jí otevřela dveře k neobyčejné mysli.
Nešlo jen o to, že Koko znala svá podstatná jména – hračka a jablko a pes a sušenka. Znala jich sice stovky, ale pro všechna zvířata jsou podstatná jména nízko visícím ovocem – pevnými předměty, které lze přiřadit ke značkám. Působivější byla slovesa; ještě působivější byl jazyk nálad a emocí a prostorových vztahů – více a smutný a dovnitř a hloupý a prosím a spěchej a ven. A byla tu také moje – primitivní myšlenka pro zvířata i pro lidi, signalizující, jak to často dělá, chamtivost nebo agresivitu nebo lhostejnost k ostatním, a přesto myšlenka, kterou ještě žádné zvíře abstraktně nechápalo.
Nejpozoruhodnější – a nejdojemnější – byly myšlenky a věty, které Koko sestavila. „Ty klíč mi tam sušenku,“ podepsala se Pattersonové a dala jí pokyn, aby odemkla skříňku a přinesla pamlsek. Bylo to dostatečně působivé pro jasnost svého významu, ale je tu také použití imperativu „ty“, v lidských větách zamlčovaného a implikovaného, vyjádřeného v Koko. A je tu „tam“, označení bodu v trojrozměrném prostoru.
Když v roce 1984 Koko kotě, které pojmenovala „All Ball“, srazilo auto a zemřelo, otevřeně truchlila. „Kočko, plač, měj-smůlu, Koko-lásku, nepozornost, navštiv mě,“ podepsala se. Svůj zármutek vyjadřovala víceméně stejným způsobem jako my – a zřejmě ho také úplně stejně prožívala.
Po tom, co Koko prolomila jazykový val, o kterém jsme si mysleli, že nás odděluje od všech ostatních živočišných druhů, přišla na řadu další zvířata. Je tu Kanzi, 37letý bonobo, který rozumí stovkám lexigramů představujících slova a činnosti a dokáže sestavit větu ukázáním správného symbolu na obrazovce. Je tu Chaser, 14letá border kolie, která zná názvy 1 022 předmětů a dokáže je na povel vyhledat. Je tu Alex, 31letý papoušek šedý, který zemřel v roce 2007 se slovní zásobou 150 slov a stejnou schopností jako Koko a Kanzi skládat je do myšlenek a vět.
Byl to Alex, jehož lexikon byl menší než u ostatních expresivních zvířat, kdo nás možná nadchl – a vyděsil – nejvíce. Nejenže znal svá slova, ale dokázal je i vyslovit. Papoušek, který napodobuje, aniž by rozuměl, je zábavný. Papoušek, který ví, co říká, když to říká, je inteligentní činitel s fungující myslí.
To samozřejmě platí do jisté míry o všech zvířatech – nebo alespoň o všech vyšších zvířatech. Když už nemůžeme věrohodně tvrdit, že nás jazyk jedinečně povyšuje mezi živočichy, můžeme alespoň říci, že povyšuje každého živočicha, který se jej dokáže dobře naučit, nad každého živočicha, který se jej dokáže naučit hůře, a nad všechny živočichy, kteří se jej nedokážou naučit vůbec. To sice nečiní život jazykově zdatných zvířat hodnotnějším, ale činí ho bohatším. Podle tohoto měřítka žila Koko ve svých dlouhých 46 letech skutečně bohatě a dobře.
Pište Jeffreymu Klugerovi na adresu [email protected].