Greta Garbo
Začátky (1920-1924)Edit
Garbo nejprve pracovala jako mydlářka v holičství a poté přijala práci v obchodním domě PUB, kde vyřizovala pochůzky a pracovala v oddělení kadeřnictví. Po modelování klobouků pro katalogy obchodu získala Garbo lukrativnější práci jako modelka. V roce 1920 obsadil režisér filmových reklam pro tento obchod Garbo do rolí v reklamě na dámské oblečení. Její první reklama měla premiéru 12. prosince 1920 V roce 1922 upoutala Garbo pozornost režiséra Erika Arthura Petschlera, který jí dal roli ve své krátké komedii Tulák Petr.
V letech 1922 až 1924 studovala na herecké škole Královského dramatického divadla ve Stockholmu. V roce 1924 ji získal finský režisér Mauritz Stiller pro hlavní roli ve svém filmu Sága o Göstovi Berlingovi, dramatizaci slavného románu nositelky Nobelovy ceny Selmy Lagerlöfové, v němž se objevil i herec Lars Hanson. Stiller se stal jejím mentorem, vycvičil ji jako filmovou herečku a řídil všechny aspekty její rodící se kariéry. Po roli ve filmu Gösta Berling následovala hlavní role v německém filmu Die freudlose Gasse (Ulice bez radosti aneb Ulice smutku, 1925) režiséra G. W. Pabsta s Astou Nielsenovou v hlavní roli.
Okolnosti její první smlouvy s Louisem B. Mayerem, tehdejším viceprezidentem a generálním ředitelem společnosti Metro-Goldwyn-Mayer, se liší. Victor Seastrom, uznávaný švédský režisér v MGM, byl Stillerovým přítelem a povzbudil Mayera, aby se s ním setkal během cesty do Berlína. Existují dvě nedávné verze toho, co se stalo potom. Podle jedné si Mayer, který vždy hledal nové talenty, udělal průzkum a o Stillera se zajímal. Učinil mu nabídku, ale Stiller požadoval, aby součástí případné smlouvy byla i Garbo, protože byl přesvědčen, že bude přínosem pro jeho kariéru. Mayer se bránil, ale nakonec souhlasil se soukromou prohlídkou Gösty Berlinga. Garbo ho okamžitě zaujala svým magnetismem a začal se o ni zajímat více než o Stillera. „Byly to její oči,“ vzpomíná jeho dcera na jeho slova: „Můžu z ní udělat hvězdu.“ Podle druhé verze Mayer viděl Göstu Berlinga ještě před svou cestou do Berlína a jeho hlavním zájmem byla Garbo, nikoli Stiller. Cestou na promítání řekl Mayer své dceři: „Ten režisér je báječný, ale my bychom se měli podívat na tu dívku… Ta holka, podívej se na tu holku!“ Po promítání, jak uvedla jeho dcera, byl neochvějný: „Vezmu ji i bez něj. Vezmu ji s ním. Číslo jedna je ta holka.“
Hvězda němého filmu (1925-1929)Edit
V roce 1925 byla Garbo, která neuměla anglicky, na Mayerovu žádost přivezena ze Švédska. Garbo i Stiller dorazili do New Yorku v červenci 1925 po desetidenní plavbě lodí SS Drottningholm. V New Yorku však zůstali více než šest měsíců, aniž by se jim společnost MGM ozvala. Rozhodli se odcestovat do Los Angeles na vlastní pěst, ale uplynulo dalších pět týdnů bez jakéhokoli kontaktu ze strany studia. Na pokraji návratu do Švédska napsala svému příteli domů: „Máš pravdu, když si myslíš, že se tu necítím doma… Ach, ty milé malé Švédsko, slibuji, že až se k tobě vrátím, moje smutná tvář se bude usmívat jako nikdy předtím.“
Pomocí byl švédský přítel v Los Angeles, který kontaktoval šéfa produkce MGM Irvinga Thalberga, jenž souhlasil s tím, že Garbo absolvuje kamerové zkoušky. Podle autora Fredericka Sandse „byl výsledek zkoušky elektrizující. Thalberg byl ohromen a následujícího dne začal mladou herečku vychovávat, zařídil jí opravu zubů, dohlížel na to, aby zhubla, a dával jí lekce angličtiny.“
Během jejího hvězdného vzestupu, jak poznamenává filmový historik Mark Vieira, „Thalberg nařídil, že od nynějška bude Garbo hrát mladou, ale světácky moudrou ženu“. Podle Thalbergovy manželky, herečky Normy Shearerové, však Garbo s jeho představami nemusela nutně souhlasit:
Slečna Garbo zpočátku nerada hrála exotické, rafinované, světácké ženy. Stěžovala si: „Pane Thalbergu, já jsem jenom mladá gur-rl!“ Vždycky si na to stěžovala. Irving ji se smíchem odbyl. Těmito elegantními snímky vytvářel image Garbo.
Ačkoli očekávala, že bude pracovat se Stillerem na svém prvním filmu, byla obsazena do filmu Torrent (1926), adaptace románu Vicente Blasca Ibáñeze, s režisérem Monta Bellem. Nahradila o deset let starší Aileen Pringleovou a po boku Ricarda Corteze hrála venkovskou dívku, která se stala zpěvačkou. Torrent byl hitem a navzdory chladnému přijetí odborným tiskem byl Garboin výkon dobře přijat.
Přijetí prvního amerického filmu Garbo přimělo Thalberga, aby ji obsadil do podobné role ve filmu Pokušitelka (1926), natočeném podle dalšího Ibáñezova románu. Po pouhém jednom filmu dostala hlavní roli, kde hrála po boku Antonia Morena. Režií byl pověřen její mentor Stiller, který ji k roli přemluvil. Jak pro Garbo (která nechtěla hrát dalšího vampýra a scénář se jí nelíbil o nic víc než ten první), tak pro Stillera byl film The Temptress otřesnou zkušeností. Stillera, který mluvil málo anglicky, měl potíže přizpůsobit se studiovému systému a nerozuměl si s Morenem, Thalberg vyhodil a nahradil ho Fredem Niblem. Opakované natáčení Pokušitelky bylo nákladné, a přestože se stal jedním z nejvýdělečnějších filmů sezóny 1926-1927, byl to jediný film Garbo z tohoto období, který prodělal. Garbo však získala nadšené recenze a MGM mělo novou hvězdu.
Po svém bleskovém vzestupu natočila Garbo dalších osm němých filmů a všechny byly hity. Ve třech z nich hrála s Johnem Gilbertem v hlavní roli. O jejich prvním filmu Tělo a ďábel (1926) odborník na němý film Kevin Brownlow uvádí, že „podala erotičtější výkon, než jaký kdy Hollywood viděl“. Jejich chemie na plátně se brzy promítla do románku mimo kamery a ke konci natáčení spolu začali žít. Film také znamenal zlom v kariéře Garbo. Vieira napsal: „Diváci byli fascinováni její krásou a vzrušeni milostnými scénami s Gilbertem. Byla to senzace.“
Profily z jejího třetího filmu s Gilbertem, A Woman of Affairs (1928), ji katapultovaly na první místo mezi hvězdami Metra v kasovní sezóně 1928-1929 a uzurpovaly tak dlouho vládnoucí královnu němého filmu Lillian Gishovou. V roce 1929 napsal recenzent Pierre de Rohan v New York Telegraphu: „
Vliv Garboina herectví a její přítomnosti na plátně rychle upevnil její pověst jedné z největších hollywoodských hereček. Filmový historik a kritik David Denby tvrdí, že Garbo vnesla do umění němého herectví jemnost výrazu a že její vliv na diváky nelze přeceňovat. Říká, že „skloní hlavu, aby se podívala vypočítavě, nebo roztřepí rty“. „Její tvář potemní lehkým stažením kolem očí a úst; letmou myšlenku zaznamená stažením obočí nebo poklesem víček. Na jejích pohybech se točily světy.“
V tomto období začala Garbo při natáčení svých scén vyžadovat neobvyklé podmínky. Zakázala návštěvníkům – včetně studiové dechovky – vstup na natáčení a požadovala, aby ji obklopovaly černé plachty nebo zástěny, které by zabránily komparzistům a technikům, aby ji pozorovali. Na otázku ohledně těchto výstředních požadavků odpověděla: „
Přestože byla hvězdou němých filmů, studio se obávalo, že by její švédský přízvuk mohl zhoršit její práci se zvukem, a odkládalo posun na co nejdelší dobu. Samotné MGM bylo posledním hollywoodským studiem, které přešlo na zvuk, a poslední němý film Garbo, Polibek (1929), byl také filmem tohoto studia. Navzdory obavám se Garbo stala jedním z největších kasovních taháků následujícího desetiletí.
Přechod na zvuk a další úspěchy (1930-1939)Edit
Na konci roku 1929, MGM obsadila Garbo do filmu Anna Christie (1930), filmové adaptace divadelní hry Eugena O’Neilla z roku 1922, což byla její první mluvená role. Scénář upravila Frances Marion a film produkovali Irving Thalberg a Paul Bern. Po šestnácti minutách filmu pronese svou první slavnou větu: „Dej mi whisky, zázvorové pivo a nebuď lakomý, zlato.“ (Dejte mi whisky, zázvorové pivo na stranu a nebuďte lakomý, zlato.) Film měl premiéru v New Yorku 21. února 1930, byl propagován sloganem „Garbo mluví!“ a stal se nejvýdělečnějším filmem roku. Garbo za svůj výkon získala svou první nominaci na Oscara za nejlepší ženský herecký výkon, i když prohrála s kolegyní z MGM Normou Shearerovou. V tomtéž roce byl nominován i její výkon ve filmu Romance (1930). Po skončení natáčení natočila Garbo – spolu s jiným režisérem a herci – německojazyčnou verzi Anny Christie, která byla uvedena do kin v prosinci 1930. Úspěch filmu potvrdil úspěšný přechod Garbo k mluvenému filmu. V následujícím filmu Romance ztvárnila italskou operní hvězdu po boku Lewise Stonea. Ve filmu Inspirace (1931) vytvořila dvojici s Robertem Montgomerym a její profil byl využit k podpoře kariéry relativně neznámého Clarka Gablea ve filmu Susan Lenox (Její pád a vzestup) (1931). Přestože tyto filmy nedosáhly úspěchu Garbo s jejím zvukovým debutem, byla v letech 1930 a 1931 hodnocena jako nejpopulárnější ženská hvězda ve Spojených státech.
Garbo následovaly dvě z jejích nejzapamatovatelnějších rolí. Hrála německou špionku z první světové války v opulentní produkci Mata Hari (1931) po boku Ramóna Novarra. Když byl film uveden do kin, „vyvolal paniku a k udržení pořádku v čekajícím davu bylo zapotřebí policejních záloh“. Následující rok si zahrála ruskou baletku ve filmu Grand Hotel (1932) po boku hereckého ansámblu, v němž byli mimo jiné John Barrymore, Joan Crawfordová a Wallace Beery. Film získal v tom roce Oscara za nejlepší film. Oba filmy byly nejvýdělečnějšími filmy společnosti MGM v letech 1931 a 1932 a Garbo byla označena za „největší stroj na peníze, jaký kdy byl uveden na plátno“. Blízká přítelkyně Garbo Mercedes de Acosta pak pro ni napsala scénář k filmu Johanka z Arku, ale MGM tento nápad odmítlo a projekt byl odložen. Poté, co se objevila ve filmu Jak po mně toužíš (1932), prvním ze tří filmů, v nichž Garbo hrála po boku Melvyna Douglase, vypršela její smlouva s MGM a ona se vrátila do Švédska.
Po téměř ročním vyjednávání Garbo souhlasila s obnovením smlouvy s MGM pod podmínkou, že bude hrát ve filmu Královna Kristýna (1933) a její plat bude zvýšen na jeden film. Scénář k filmu napsala Salka Viertel; ačkoli se MGM zdráhala film natočit, na naléhání Garbo ustoupila. Jako představitele hlavní role MGM navrhovala Charlese Boyera nebo Laurence Oliviera, ale Garbo oba odmítla a dala přednost svému bývalému spoluhráči a milenci Johnu Gilbertovi. Studio se bránilo myšlence obsadit Gilberta, protože se obávalo, že jeho upadající kariéra by mohla poškodit tržby filmu, ale Garbo zvítězila. Královna Kristýna byla okázalou produkcí, která se stala jednou z největších produkcí studia té doby. Film, propagovaný jako „Garbo se vrací“, měl premiéru v prosinci 1933 a sklidil pozitivní recenze i kasovní úspěch a stal se nejvýdělečnějším filmem roku. Film se však po svém uvedení do kin setkal s kontroverzí; cenzoři měli námitky proti scénám, v nichž se Garbo převlékala za muže a líbala se se spoluhráčkou.
Ačkoli její domácí popularita na počátku 30. let neochabovala, vysoké zisky filmů Garbo po Královně Kristině závisely na úspěchu na zahraničním trhu. Typ historických a melodramatických filmů, které začala natáčet na radu Viertela, byl v zahraničí velmi úspěšný, ale ve Spojených státech podstatně méně. Zdálo se, že uprostřed velké hospodářské krize dává americké publikum přednost „domácím“ filmovým párům, jako byli Clark Gable a Jean Harlowová. David O. Selznick chtěl Garbo obsadit do role umírající dědičky ve filmu Temné vítězství (nakonec byl uveden v roce 1939 s jinými hlavními představiteli), ale ona si vybrala film Lva Tolstého Anna Karenina (1935), v němž ztvárnila další ze svých proslulých rolí. Její výkon jí vynesl Cenu newyorských filmových kritiků za nejlepší ženský herecký výkon. Film byl úspěšný na mezinárodních trzích a měl lepší domácí tržby, než MGM předpokládalo. Přesto se jeho zisk výrazně snížil kvůli Garboině přemrštěnému platu.
Garbo si jako svůj další projekt vybrala romantické drama George Cukora Camille (1936). Thalberg ji obsadil po boku Roberta Taylora a bývalého hereckého kolegy Lionela Barrymora. Cukor pečlivě propracoval Garbo do role Marguerite Gautierové, ženy z nižších vrstev, která se stane světoznámou milenkou Camille. Produkci však zhatila náhlá smrt tehdy teprve sedmatřicetiletého Thalberga, která hollywoodská studia uvrhla do „hlubokého šoku“, píše David Bret:272 Garbo se s Thalbergem a jeho ženou Normou Shearerovou sblížila a často se u nich bez ohlášení zastavovala. Její zármutek nad Thalbergem byl podle některých názorů hlubší než nad Johnem Gilbertem, který zemřel téhož roku:272 Jeho smrt také přispěla k pochmurné náladě potřebné pro závěrečné scény filmu Camille. Když měl film 12. prosince 1936 premiéru v New Yorku, stal se mezinárodním úspěchem, prvním velkým úspěchem Garbo po třech letech. Za svůj výkon získala Cenu newyorských filmových kritiků pro nejlepší herečku a byla ještě jednou nominována na Oscara. Garbo považovala Camille za svůj nejoblíbenější ze všech svých filmů.
Následným projektem Garbo byla okázalá produkce Clarence Browna Podvolení (1937), v níž hrál Charles Boyer. Zápletkou byl zdramatizovaný románek mezi Napoleonem a Marií Walewskou. Jednalo se o největší a nejpropagovanější film MGM v daném roce, ale po uvedení do kin se stal jedním z největších kasovních propadáků studia v tomto desetiletí. Když jí brzy poté vypršela smlouva, vrátila se nakrátko do Švédska. 3. května 1938 byla Garbo v článku, který jménem organizace Independent Theatre Owners of America publikoval Harry Brandt, označena za jednu z mnoha hvězd – mimo jiné Joan Crawfordová, Norma Shearerová, Luise Rainerová, Katharine Hepburnová, Mae Westová, Marlene Dietrichová, Fred Astaire a Dolores del Río – za „kasovní jed“.
Po kasovním neúspěchu filmu Podvolení se společnost MGM rozhodla, že pro oživení kariéry Garbo je třeba změnit tempo. Pro její další film ji studio spojilo s producentem a režisérem Ernstem Lubitschem a natočilo její první komedii Ninočka (1939). Film byl jedním z prvních hollywoodských filmů, který pod rouškou satirické, lehké romance zobrazoval Sovětský svaz pod vládou Josefa Stalina jako zkostnatělý a šedivý ve srovnání s předválečnou Paříží. Ninočka měla premiéru v říjnu 1939 a byla propagována sloganem „Garbo se směje!“, který komentoval odklon Garbo od její vážné a melancholické image, když přešla ke komedii. Film se těšil přízni kritiků a kasovnímu úspěchu ve Spojených státech i v zahraničí, v Sovětském svazu byl však zakázán.
Poslední práce a předčasný odchod do důchodu (1941-1948)Edit
S filmem George Cukora Žena dvou tváří (1941), se společnost MGM pokusila využít úspěchu Garbo ve filmu Ninočka a znovu ji spojila s Melvynem Douglasem v další romantické komedii, která se ji snažila proměnit v elegantní moderní ženu. Zahrála si „dvojroli“, v níž tančila rumbu, plavala a lyžovala. Film byl kritickým neúspěchem, ale navzdory všeobecnému přesvědčení si vedl poměrně dobře v pokladnách kin. Garbo o filmu mluvila jako o „mém hrobě“. Žena s dvěma tvářemi byla jejím posledním filmem; bylo jí šestatřicet let a za šestnáct let natočila dvacet osm celovečerních filmů.
Ačkoli Garbo byla negativními recenzemi Ženy s dvěma tvářemi ponížena, do důchodu se zprvu nechystala. Její filmy však byly závislé na evropském trhu, a když ten kvůli válce zkrachoval, bylo pro MGM problematické najít pro něj prostředek. V roce 1942 podepsala Garbo smlouvu na jeden film, a to Dívka z Leningradu, ale projekt se rychle rozplynul. Stále si myslela, že bude pokračovat, až válka skončí, ačkoli byla ohledně návratu na filmové plátno rozpolcená a nerozhodná. Salka Viertelová, Garboina blízká přítelkyně a spolupracovnice, v roce 1945 řekla: „Greta se nemůže dočkat, až bude pracovat. Ale na druhou stranu se toho bojí.“ Garbo se také obávala svého věku. „Čas zanechává stopy na našich malých tvářích a tělech. Už to není ono, být schopná to utáhnout“. George Cukor, režisér filmu Žena dvou tváří a často obviňovaný z jeho neúspěchu, řekl: „Lidé často bezelstně říkají, že neúspěch filmu Žena dvou tváří ukončil kariéru Garbo. To je groteskní zjednodušení. Určitě ji to rozhodilo, ale myslím, že ve skutečnosti se stalo to, že to prostě vzdala. Nechtěla pokračovat.“
Přesto Garbo v roce 1948 podepsala smlouvu s producentem Walterem Wangerem, který produkoval Královnu Kristinu, na natočení filmu podle Balzacova románu Vévodkyně z Langeais. Adaptace a režie se měl ujmout Max Ophüls. Absolvovala několik kamerových zkoušek, naučila se scénář a v létě 1949 přijela do Říma, aby film natočila. Finanční prostředky se však nepodařilo získat a od projektu se upustilo. Filmové testy – poslední, kdy Garbo stanula před filmovou kamerou – byly 41 let považovány za ztracené, než je v roce 1990 znovu objevili filmoví historici Leonard Maltin a Jeanine Basingerová. Části záběrů byly v roce 2005 zařazeny do dokumentu TCM Garbo.
V roce 1949 jí byla nabídnuta role fiktivní hvězdy němého filmu Normy Desmondové ve filmu Sunset Boulevard, který režíroval spoluautor Ninočky Billy Wilder. Po schůzce s filmovým producentem Charlesem Brackettem však trvala na tom, že o roli nemá vůbec zájem.
Ve čtyřicátých letech i během svého důchodového věku jí bylo nabídnuto mnoho rolí, ale až na několik z nich všechny odmítla. V těch několika málo případech, kdy je přijala, ji sebemenší problém vedl k tomu, že od nich upustila. Ačkoli po celý život odmítala mluvit s přáteli o důvodech svého odchodu do důchodu, čtyři roky před svou smrtí se svěřila švédskému životopisci Svenu Bromanovi: „Byla jsem unavená z Hollywoodu. Neměla jsem ráda svou práci. Bylo mnoho dní, kdy jsem se musela nutit jít do studia… Opravdu jsem chtěla žít jiný život.“