Handel – Mesiáš

Milostný vztah britského publika klasické hudby k tomuto oratoriu je zcela fenomenální. Od jeho dublinské premiéry v roce 1742 jej nejméně od roku 1745 každoročně provádějí pěvecké sbory po celé zemi.

Handel zkomponoval své nejslavnější dílo v roce 1741 a po jeho prvním provedení na něm dále pracoval, až nakonec v roce 1754 dospěl k verzi, kterou známe dnes. Působivé sólové árie jako „Ev’ry valley shall be exalted“ a „Rejoice great, ó daughter of Sion“ se střídají s přesvědčivými sborovými čísly, která vyprávějí příběh Ježíšova narození, života, smrti, zmrtvýchvstání a konečného vítězství nad hříchem a smrtí.

Ve viktoriánské době nastala fáze, kdy byl Mesiáš prováděn stále se zvětšujícími hudebními silami – téměř se zdálo, že se soutěží o to, jak velký sbor a orchestr se podaří nacpat na jedno jeviště, než propadnou. Dříve se do toho zapojil i Mozart s vlastní úpravou Mesiáše, která, nutno říci, nebyla každému po chuti. Jeden kritik poznamenal, že „připomíná elegantní štuky na starém mramorovém chrámu … které se snadno … vlivem počasí opět odloupnou“.

Sbor Hallelujah

Vzrušující sbor „Hallelujah“ je jednou z nejslavnějších skladeb barokní sborové hudby a zdaleka nejznámější částí díla. Publikum má tendenci při představeních stát – tradice, která údajně vznikla, když král Jiří II. při premiérovém londýnském provedení oratoria během sboru povstal.

Zapomenutým mužem, který stojí za úspěchem Mesiáše, je libretista Charles Jennens, který upravil slova Bible krále Jakuba, jež Händel zhudebnil. Händelův přístup ke zpracování textu je místy až zábavný – v refrénu „All we like sheep have gone astray“ se uprostřed věty změní nálada, což vyústí ve strhující sborové prohlášení o náklonnosti k vlnitému zvířeti. Žerty stranou, Händelova schopnost vystihnout náladu – od vášnivého vzteku až po klidné pastorální okamžiky – je to, co dělá z tohoto díla jedno z nejtrvalejších sborových děl všech dob.