Hinduismus a islám

xmlns=“http://www.w3.org/1999/htmlTyto nábožensko-kulturní tradice, běžně zobrazované jako antagonistické protiklady, se vzájemně ovlivňovaly, obvykle mírumilovně, od sedmého století, kdy došlo k islámské konverzi arabských obchodníků usazených v pobřežní Indonésii a jižní Asii. Starověcí Peršané vytvořili výraz hinduisté pro „ty za řekou Indus“, který označoval populaci, nikoli náboženství. V roce 711 dorazila muslimská arabská vojska do sindské oblasti a v roce 1001 zahájil Mahmúd z Ghazny sérii tureckých vpádů z Afghánistánu do celé Indoganžské nížiny. Ačkoli se tito nájezdníci a jejich různí domorodí nepřátelé občas vzájemně vymezovali na základě náboženství, častěji se rozlišovali na základě etnické příslušnosti. Náboženská místa byla častěji ničena z politických a ekonomických důvodů než kvůli náboženské nevraživosti. Jak v Indonésii, tak v jižní Asii docházelo ke konverzi hinduistů k islámu nejčastěji z přesvědčení, protože súfíjové vštěpovali domorodcům zájem o islám tím, že propojovali místní a islámskou víru a praxi, zatímco rozvoj států s převahou muslimů podporoval konverzi za účelem zlepšení postavení. V místních kulturách vzkvétaly integrované a smíšené komunity hinduistů a muslimů, kteří často sdíleli zbožnost v súfijských svatyních, ale jen zřídka v mešitách a chrámech. Zatímco obyvatelé jižní Asie zůstali převážně hinduisté, Indonésané se v 18. století stali převážně muslimy. Během devatenáctého a dvacátého století britská vláda v Indii zvýšila politické napětí prostřednictvím politiky, která definovala a vyjmenovávala náboženské komunity jako konkurenční voličské skupiny. Nacionalistické hnutí vzbuzovalo u muslimů obavy, když prosazovalo zájmy hinduistické většiny (např. ochrana krav) a používalo hinduistické symboly (např. Indie jako bohyně matka). Mnozí muslimové se obávali hinduistické kulturní a náboženské hegemonie, a proto podporovali islámská reformní hnutí (např. Deobandí) a politické strany (např. Muslimskou ligu, která podporovala vznik muslimského státu Pákistán v roce 1947 ). Náboženský nacionalismus jihoasijských politických skupin, jako je Jamaat-i Islami a Bharatiya Janata Party (BJP), stále více hrozí obětováním společných místních kultur ve prospěch polarizované národní politiky. V Indii raketový vzestup BJP a podobných organizací podpořil zostření protimuslimských nálad mezi obyvateli venkova i měst. V reakci na požadavek, aby samotná definice „indického“ byla „hinduistická“, a na tvrzení, že všichni, kdo se takové identifikaci brání, jsou nevlastenci, reagují mnozí současní indičtí muslimové demonstrativnějším indickým nacionalismem a stále přísnější vizí islámu.