Home
Za několik dní bude mnoho západních křesťanů slavit začátek půstu. Jedná se o čtyřicetidenní období, které označuje čas přípravy vrcholící připomínkou Ježíšova utrpení, smrti a vzkříšení. Toto období křesťanského kalendáře začíná Popeleční středou; dnem, kdy se katolíci i ostatní nejen postí a zdržují se jídla, ale také si podepisují čelo popelem ve tvaru kříže. Tento popel slouží jako vnější znamení vnitřního závazku zahájit období pokání – ne v nějakém sebemrskačském nebo sebetrestajícím smyslu, ale spíše proto, aby křesťané měli strukturovaný čas na přehodnocení svého života a přehodnocení svých priorit. Jsme povoláni k tomu, abychom se zbavili všech věcí, které nám brání v tom, abychom byli plně oddáni láskyplnému a milostnému vztahu s Bohem a bližními.
Pro mnoho křesťanů je Popeleční středa dnem, kdy se znovu zabýváme některými z nejzákladnějších znaků našeho náboženského společenství. Použití kříže na čele je připomínkou křtu. Tentokrát však místo vody nebo oleje používáme popel. Ten je symbolem pokání a obrácení, které si první křesťané přinesli z židovské tradice, z níž vyšli. Stejně tak se ze stejného důvodu postíme. Je to starobylé, konkrétní vyjádření vnitřního rozpoložení, kterým přebíráme odpovědnost za chvíle, kdy selháváme a padáme. Jedním slovem za chvíle, kdy hřešíme.
Pro ty, kdo patří ke starokřesťanské církvi, pak naše náboženství není pouhou ideou. Do praktikování našeho náboženství jsou vtažena i naše fyzická těla, včetně našich smyslů a chutí. Proto je součástí tradiční postní disciplíny vzdát se určitých věcí. Když se vzdám něčeho obyčejného a jednoduchého, jako jsou zákusky nebo televize, není to proto, že by je potřeboval Bůh. Jak říkám studentům na univerzitě – „Bůh nepotřebuje vaše sušenky“. Místo toho ve chvílích, kdy řeknu ne něčemu, čeho jsem se v postní době zřekl, činím vědomé rozhodnutí – i když velmi malé -, abych se znovu přihlásil k prioritám své křesťanské víry. Zřeknutí se jídla mi pomáhá více si uvědomovat, jak žiji, protože stejně jako mnozí z nás mohu snadno upadnout do bezmyšlenkovité činnosti, zejména v souvislosti s jídlem a pitím. A pokaždé, když si odpustím nějaký požitek, jsem vyzván, abych si připomněl Ježíšova slova, který učil, že člověk „nežije jen chlebem, ale každým slovem, které vychází z Božích úst“. (Mt 4,4)
Půst a zdrženlivost mají pro mě ještě jeden důležitý význam. Připomínají mi, že jsem vyhrál v loterii narození: mohu si dovolit luxus žít bez obav z hladu nebo nedostatku jídla. Příliš mnoho lidí, dokonce i v naší komunitě, nemá dostatek jídla. Závažnou skutečností je, že některé z našich dětí půjdou dnes večer spát hladové. Někteří z našich starších lidí se dnes musíme rozhodovat o lécích nebo jídle. To, že mám dnes více než dost jídla, není „požehnání“. Viděno optikou mého náboženského světonázoru uznávám, že je to prostě podmínka života v roztříštěném a padlém světě a zapletení do rozbitých institucí a struktur světa. Prožívání rituálního hladu v postní době by mě mělo podněcovat – stejně jako každého křesťana – k práci na tom, aby se náš svět stal místem, kde má každý člověk základní potřeby pro život s minimem lidské důstojnosti.
Za několik dní budou mnozí z nás hledat popel. Pokud si na Popeleční středu označíte čelo, zde je moje otázka pro vás: Jak vás vaše postní praxe přiblíží Bohu a bližnímu? Udělejte si z této postní doby okamžik milosti. Nedovolte, aby křížek na vašem čele zůstal prázdným symbolem nebo bezvýznamným znamením. Pokud popelem na čele světu sdělíte, že měníte svůj život, pak to udělejte.
Páter Jordan Lenaghan, OP, výkonný ředitel Univerzitního centra náboženského života na Quinnipiac University
Páter Jordan Lenaghan, OP, je výkonným ředitelem Univerzitního centra náboženského života na Quinnipiac University