Humanistické poselství skryté uprostřed násilí Tisíce a jedné noci

Srdcem je seriál, v němž se autoři dělí o své nejoblíbenější pasáže z literatury a diskutují o nich.

Přestože je perská povídková sbírka Tisíc a jedna noc známá již po staletí, málokdo se ji dnes odváží skutečně přečíst. Její těžkopádný rozsah (několik tisíc stran), rozsáhlá struktura vyprávění a nevyrovnaná kvalita činí z dokončení od začátku do konce hrozivou vyhlídku – navíc neexistuje žádná definitivní verze. Soubor lidových pohádek, známý také jako Arabské noci, se až do 9. století předával ústně a poté byl zpracován do řady různých písemných verzí a překladů. Vypravěči a písaři po staletí přidávali, ubírali a měnili jednotlivé příběhy, takže i kdybyste si chtěli přečíst „celou knihu“, zůstává otázka:

Všem verzím je však společný důmyslný vypravěčský prostředek: slavný rámcový příběh Šahrazád, geniální ženy, která je nucena provdat se za krvežíznivého krále, jenž každou noc zabíjí svou ženu a ráno si bere novou. Šahrazád krále přelstí tím, že mu každou noc před spaním vypráví příběh; každý příběh končí úsečkou, aby udržovala napětí v rámci epizodické struktury – a samozřejmě aby udržela svého manžela v napětí a sebe naživu. Vynalézavé rámování však má tendenci v kulturním povědomí zastínit zbytek jednotlivých příběhů. Máme tendenci si pamatovat Šahrazádu – nebo lidověji Šeherezádu -, ale jen velmi málo příběhů, které vypráví.

Proto je nové vydání Hanan al-Šajchové (s úvodem Mary Gaitskillové, americké mistryně psaní o sexuálním násilí) takovým darem. Při jeho přípravě al-Shaykhová přečetla tři arabská vydání v plném znění – včetně „autoritativního“ vydání, které ze syrského zdroje ze 14. století připravil učenec Muhsin Mahdi (a také jeho anglický překlad). Jejím cílem bylo projít téměř 8 000 stran: vydestilovat to nejlepší do jediného, přístupného svazku. „Výběr mi trval téměř rok a půl,“ řekla mi, „protože všechny příběhy jsou jako klenoty. Dlouho jsem přemýšlela a bloudila.“

Nakonec vybrala 19 svých nejoblíbenějších povídek, které utkala do dvou vydání – jednoho v angličtině a druhého v arabštině. Ačkoli má kniha podobnou strukturu jako Mahdího výchozí text, al-Šajch mění pořadí příběhů a dějové detaily, aby vynikly nové tematické rezonance. Do bohaté, ale strohé kvality předlohy vnáší také dar moderního beletristy pro psychologickou složitost. „Předlohy se velmi opakují,“ řekla mi. „Jsou velmi nápadité, ale používají plochý a přímý jazyk. Chtěla jsem jít hlouběji do postav, přenést se přes holé detaily a dát všemu větší hloubku. A chtěla jsem, aby psaní prostě zazářilo.“ Ačkoli al-Shaykhová označuje svou verzi jako „převyprávění“, nikoli překlad, můžete se začíst s vědomím, že se vám dostává toho nejlepšího z Arabských nocí.

Další díly této série

Hanan al-Shaykhová, oceňovaná novinářka a autorka románů Příběh Zahry, Ženy z písku a myrhy a Bejrútské blues, se mnou hovořila po telefonu z jihu Francie. Řekla mi, proč tyto příběhy miluje – a jak dramatizují sílu, kterou má literatura, aby nás přiměla cítit hlouběji, myslet jasněji a stát se lepšími lidmi.

Hanan al-Shaykh: S Tisícem a jednou nocí jsem se poprvé setkala, když jsem byla velmi mladá, jako dítě vyrůstající v Bejrútu. Vzpomínám si, že je asi rok dramatizovali v rozhlase a já jsem rád poslouchal o kupcích, obchodnících na trzích, žárlivých mužích a démonech a o špatnostech žen, jako byla „Dalila Chytrá“ – zbožňoval jsem ji.

Přirozeně jsem si chtěl ty příběhy přečíst, ale nemohl jsem se k nim dostat. Někteří muži měli knihy doma, ale zamykali je do skříní. Muži nechtěli, aby Tisíc a jednu noc četly ženy nebo děti. Jedna kamarádka mi řekla, že její otec držel své vydání pod zámkem, protože kdyby někdo dočetl všechny příběhy, ten člověk by padl mrtvý. Tehdy jsme nevěděli, a já to vím až teď, že kniha byla schovávána kvůli explicitní sexualitě příběhů.

Ačkoli jsem tedy některé příběhy znala, doopravdy jsem Tisíc a jednu noc četla až mnohem později. Ve skutečnosti tyto příběhy ve skutečnosti zná jen málo Arabů. Je to dlouhá kniha – 2000 stran – a není všude k dostání. Někteří ji považují za vulgární a mnohé od ní odvrací archaický jazyk. Stejně jako většina Arabů jsem předpokládal, že text je zastaralý, psychologicky jednoduchý a špatně se čte. Později jsem však objevil jeho krásu: Hned jsem pocítil, že jde o jeden z nejdůležitějších a nejsložitějších historických pramenů literatury.

Tématem všech Arabských nocí je utlačovatel a utlačovaný. Toto napětí vidíme rozehrávat prostřednictvím mocných džinů zavřených v lahvích, králů a jejich služebníků, rodičů a dětí – ale hlavně prostřednictvím boje žen o přežití ve světě ovládaném muži. Proto jsou ženy v těchto příbězích tak lstivé: protože lstivost a úskok jsou prvním útočištěm slabých. Tyto ženské postavy se stávají lstivými, aby přemohly muže, kteří je utlačují. Bojují za to, aby se mohly samy rozhodovat a žít podle svého přesvědčení o svobodě, sexualitě a lásce.

Tyto vlastnosti jsem poznal u své matky, která mi svým způsobem připomínala postavy, o nichž jsem slýchával v rádiu. Ve čtrnácti letech byla nucena provdat se za mého otce. Později měla milence. A spiklenecky se se svým milencem neustále vídala, přestože rodina tušila a věděla o jejím poměru. Bránila se tomu a byla tak mazaná, že je spolu nikdy nepřistihli. Stejně jako Šahrazád si i moje matka našla vlastní cestu díky lsti, trikům, úskokům, tím, že byla velmi inteligentní a svým způsobem také kouzelnice.

A ženy v těchto příbězích si skutečně najdou vlastní cestu – znovu a znovu sledujeme, jak se z bezmocných stávají silné a ze silných slabé. Tento rozpor vidíme působit v Šahrajárovi, všemocném králi. Vládne absolutně, ale jeho obrovská láska k jedné ženě, jeho manželce, je jeho zranitelností. Když zjistí, že mu byla nevěrná, přivede ho to k šílenství, jeho láska se stane nenávistí a jeho síla slabostí. A vydá krvelačný výrok:

„Já, Šahrajár, si každou noc vezmu pannu, kterou políbí jen její matka. Následujícího rána ji zabiji, a tím se ochráním před lstí a podvodem žen, neboť na této zemi není jediná cudná žena!“

Toto prohlášení o naprosté nadvládě – Šahrajarův slib, že podřídí celé království své šílené vůli – je paradoxně důkazem trvalé citové moci jeho ženy nad ním. A pomalu podléhá další uzurpaci v podobě Šahrazádiných svůdných příběhů. Měla být jeho zajatkyní, další z jeho manželek, která bude sexuálně využita a ráno zavražděna. Já se však domnívám, že on se stává jejím vězněm – protože byl závislý na jejích příbězích, na jejím hlase, na tom, že s ní vysedával po nocích.

Šahrazádina moc nad králem nekončí její schopností udržet se při životě tím, že ho baví. Nakonec nad ním vykonává mnohem větší moc. Ačkoli v Arabských nocích vystupuje nespočet postav a hlasů, musíme každou z nich číst jako částečně usměrněnou Šahrazád, její prosbu o rozum a milost. Ve všech těchto příbězích na něj působí. Vychovává ho. Možná mu vymývá mozek. Tyto příběhy ho vlastně pomalu učí, aby se vzdal své touhy po krvi a paušálního odsuzování žen.

Dívejte se pozorně: Vybírá si příběhy, které odrážejí její potíže. Všechny postavy svým způsobem prosí o život. Dělá to samozřejmě inteligentně, tu a tam to kamufluje drobnými příběhy na různá témata. Ale hlavní linie je, že přestáváte být lidskou bytostí, pokud se namočíte do brutality a zabíjení. Že cizoložství – stejně jako mnohá lidská selhání – se děje z důvodů, s nimiž můžeme sympatizovat. A tak člověk nemůže být tyranem. Je třeba pozorně naslouchat druhým a být spravedlivý. Každý příběh je její prosbou o život, prosbou, aby vrah přestal.

S postupem času se v příbězích objevuje nová postava, vládce, který Šahrajárovi konkuruje a podvrací ho: Haroun al-Rašíd, vycházející z historického panovníka, který miloval umění, poezii a hudbu a věřil, že s lidmi by se mělo zacházet stejně. Někdy se v noci převlékal za chudáka a chodil po bazarech a ulicích, aby zjistil, zda jsou lidé šťastní. Je jakýmsi zrcadlovým obrazem Šahrajára a když se dozví o nespravedlivé smrti, vydá zrcadlové prohlášení:

„Je možné, aby naše poddané zabíjeli v Bagdádu a házeli je do řeky přímo pod našima očima? Chci, abys našel jejího vraha. Chci tu dívku pomstít. Jak jinak bych mohl v soudný den stanout před svým Bohem a Stvořitelem?“

Tady se Šahrajárova krvežíznivá proklamace setkává se svým protipólem. Namísto pověření ničit a ponižovat všechny ženy je nám předložen slib chránit a pomstít každou nevinnou oběť.

O jejich vztahu toho moc nevíme – jestli ji přitahoval, jestli s ním byla v posteli spokojená, jestli byla jen obětí jeho násilí. V příbězích je však cítit postupná změna. Zpočátku jsou velmi brutální a temné, ale ukazují nám, že k nevěře obvykle dochází z nějakého důvodu a že žárlivost a násilí obvykle přinášejí neštěstí všem zúčastněným. Postupem času se však stávají více o společenských hodnotách, dobrodružstvích, byly méně temné než na začátku a týkají se vyšších otázek. Kdo jsme my lidé? Co v životě děláme? Co je cílem našeho života? Jak se můžeme stát lepšími občany? A odpověď, tak často, přichází prostřednictvím vyprávění důležitých příběhů a pozorného naslouchání tomu, co se naučili ostatní.

Tisíc a jedna noc ukazuje svým způsobem roli literatury. Příběhy vás provázejí životem a mají moc učinit vás lidštějšími. Nevěřím na polemiku – to, o čem mluvím, se odehrává na lidské, nikoli politické úrovni. Svůj třetí román, který mi udělal jméno, jsem napsal o válce v Libanonu. Vypráví jiný příběh než ten, který slyšíme ve filmech, dokumentech a televizních zprávách – když slyšíte, že v té oblasti spadla bomba a zabila všechny obyvatele nějaké budovy. Ale když čtete román – jak oko vyšlo ven a žebra nikde -, přemýšlíte o postavách. Jak může dál žít svůj život, když je svědkem takové hrůzy? Žijete s hlavním hrdinou a hluboce prožíváte hloubku zvěrstva.

Když jsem byl mladý, myslel jsem si – no, piš si, co chceš. Můžeš psát o motýlovi nebo o čemkoli jiném. Ale v Bejrútu jsem byl konfrontován s otázkou života a smrti a zmoudřel jsem. Řekl jsem si, že chci psát knihy, které budou lidi vzdělávat a informovat o brutalitě a násilí a zároveň o míru.

Tisíc a jedna noc toho dosahuje. Rozmlouvá nám naše nejhorší instinkty, ukazuje nám osvícenou alternativu k brutalitě. Vážil jsem si tohoto zážitku; měl jsem pocit, že mě ta slova při čtení hypnotizují. Stal jsem se moudřejším, než jsem byl předtím. Jsou příběhy, které vás baví, fajn, a takových je tu mnoho. Ale některé příběhy vás mohou polidštit a učinit lepšími.