Iblīs
Iblīs, v islámu osobní jméno ďábla, pravděpodobně odvozené z řeckého diabolos. Iblís, obdoba židovského a křesťanského Satana, je také označován jako ʿAduw Allāh („Nepřítel Boha“), al-Aduw („Nepřítel“) nebo, pokud je zobrazován jako pokušitel, al-Shayṭān („Démon“).
Při stvoření člověka nařídil Bůh všem svým andělům, aby se před Adamem poslušně sklonili. Iblís to odmítl s tím, že je vznešenější bytostí, protože byl stvořen z ohně, zatímco člověk pochází pouze z hlíny. Za tento projev pýchy a neposlušnosti Bůh Iblíse vyhodil z nebe. Jeho trest však byl odložen až do soudného dne, kdy bude muset on i jeho zástup čelit věčnému pekelnému ohni; do té doby smí svádět ke zlu všechny kromě pravých věřících. Jako svůj první démonický čin Iblís, v této souvislosti označovaný jako al-Šaján, vstoupil do rajské zahrady a pokoušel Evu, aby jedla ze stromu nesmrtelnosti, čímž Adam i Eva přišli o ráj. V přestrojení za hātifa, tajemný hlas arabské mytologie, Iblís pokoušel také ʿAlího, Mohamedova zetě, a neúspěšně se mu snažil zabránit v provedení rituálního omytí Prorokova mrtvého těla.
Iblís byl dlouho předmětem spekulací muslimských učenců, kteří se snažili vysvětlit nejednoznačné označení Iblíse v Koránu jako anděla nebo džina, což si protiřečí, neboť andělé jsou stvořeni ze světla (núr) a nejsou schopni hřešit, zatímco džinové jsou stvořeni z ohně (nár) a mohou hřešit. Tradice k tomuto bodu jsou četné a protichůdné: Iblís byl prostě džin, který se nevhodně ocitl mezi anděly v nebi; byl andělem vyslaným na Zemi, aby bojoval se vzpurnými džiny, kteří obývali Zemi před stvořením člověka; nebo byl Iblís sám jedním z pozemských džinů zajatých anděly při jejich útoku a přenesených do nebe. Viz také Šajtán.