Income
In economics, „factor income“ is the return accruing for a person, or a nation, derived from the „factors of production“: rental income, wages generated by labor, the interest created by capital, and profits from entrepreneurial ventures.
In consumer theory ‚income‘ is another name for the „budget constraint,“ an amount Y {\displaystyle Y}
to be spent on different goods x and y in quantities x {\displaystyle x}
and y {\displaystyle y}
at prices P x {\displaystyle P_{x}}
and P y {\displaystyle P_{y}}
. The basic equation for this is Y = P x ⋅ x + P y ⋅ y {\displaystyle Y=P_{x}\cdot x+P_{y}\cdot y}
This equation implies two things. Zaprvé nákup další jednotky zboží x znamená nákup P x P y {\displaystyle {\frac {P_{x}}{P_{y}}}}
méně jednotek zboží y. Takže P x P y {\displaystyle {\frac {P_{x}}{P_{y}}}}
je relativní cena jednotky x vzhledem k počtu jednotek odevzdaných v y. Za druhé, jestliže cena x klesá za pevně stanovené Y {\displaystyle Y}
a pevné P y , {\displaystyle P_{y},}
pak jeho relativní cena klesá. Obvyklá hypotéza, zákon poptávky, říká, že poptávané množství x by se při nižší ceně zvýšilo. Analýzu lze zobecnit na více než dva statky.
Teoretickým zobecněním na více než jedno období je víceobdobové omezení bohatství a důchodu. Například tatáž osoba může získat více produktivních dovedností nebo si pořídit produktivnější aktiva přinášející příjem, aby dosáhla vyššího příjmu. V případě více období se také může v ekonomice stát něco mimo kontrolu jednotlivce, co sníží (nebo zvýší) tok důchodu. Změna měřeného důchodu a jeho vztahu ke spotřebě v průběhu času může být odpovídajícím způsobem modelována, například v hypotéze permanentního důchodu.
Plný a Haig-Simonsův důchodUpravit
„Plný důchod“ označuje akumulaci peněžní i nepeněžní spotřební schopnosti jakéhokoli subjektu, například osoby nebo domácnosti. Podle toho, co ekonom Nicholas Barr označuje jako „klasickou definici důchodu“ (Haig-Simonsova definice z roku 1938): „Důchod lze definovat jako … součet (1) tržní hodnoty práv uplatňovaných ve spotřebě a (2) změny hodnoty zásoby majetkových práv…“. Vzhledem k tomu, že spotřební potenciál nepeněžních statků, jako je volný čas, nelze měřit, lze peněžní důchod považovat za náhražku plného důchodu. Jako takový je však kritizován za to, že je nespolehlivý, tj. že přesně neodráží bohatství (a tím i spotřební možnosti) daného subjektu. Pomíjí užitek, který může osoba získat z nepeněžního příjmu, a na makroekonomické úrovni přesně nezobrazuje společenský blahobyt. Podle Barra „se v praxi peněžní příjem jako podíl na celkovém příjmu značně a nesystematicky liší. Nepozorovatelnost plného příjmu brání úplné charakteristice souboru individuálních příležitostí, což nás nutí používat nespolehlivé měřítko peněžního příjmu.