Inspirativní příběh o vytrvalosti jednoho mužeo Vánocích

O svátcích se každému hodí peníze navíc a Vánoce jsou pro společnost UPS nejrušnějším obdobím. Přihlásil jsem se na dočasnou trasu. Kdo by to byl řekl, jak moc se mi ta práce bude líbit?

Jedno deštivé odpoledne pár dní před Vánocemi jsem nesl krabici po chodníku. Když jsem se blížil k oknu, objevily se u něj tři tváře. Přední dveře se otevřely a vystrčila z nich hlavu žena.

„Mohl byste jít zadem?“ zašeptala.

Mrkl jsem na ni. Nebylo to poprvé, co jsem mamince pomohl udržet vánoční překvapení.

„Viděly to děti?“ zeptal se mě řidič Dan, když jsem se vrátil do auta.

Zavrtěl jsem hlavou. „Ale ne proto, že by se nesnažily.“ Zasmáli jsme se a vyrazili po ulici. „Teď už vím, jak se cítí Santa Claus.“

Opravdu jsem se cítil jako Santa Claus. Nebylo nad to přinést lidem něco, co opravdu potřebovali nebo chtěli. Omaha steaky, knihy, kterých se nemohli dočkat, dokonce i náhradní koupelnové vybavení bylo zábavné doručovat, zvlášť když to byl dárek pro někoho jiného. Spousta lidí by byla na Štědrý den ráno šťastná částečně i kvůli mně.

Zatočili jsme do krátké ulice s pouhými třemi domy. Dobře jsme ji znali. Když jsme zastavili, přistoupila k autu žena.

„Máte pro mě něco?“ zeptala se a ukázala na svůj dům. Zněla znepokojeně.

„Omlouvám se. Dnešní balíček je pro sousední dům.“

„Můj se musel ztratit,“ řekla.

Dan a já jsme si vyměnili znepokojený pohled. Doručili jsme 1440 balíků bez jediné závady. Nechtěli jsme, aby se ztratil byť jen jeden.

„Možná ho má někdo z vašich sousedů,“ řekl jsem.

Zkontroloval jsem to ve vedlejším domě, ale žádné další balíky neměli. V domě naproti nikdo neotvíral.

„To jsou jediní další lidé v bloku,“ řekl jsem.

Žena vypadala na pokraji slz.

„Co v něm bylo?“

„Santův oblek,“ řekla. Možná bych se zasmál, kdyby nevypadala tak rozrušeně. Tenhle Santův oblek byl očividně důležitý. „Můj manžel ho bude mít na sobě na Štědrý den. Chceme, aby tyto Vánoce byly pro našeho syna mimořádné. Je mu sedm a je… no, byl hodně nemocný.“

Museli jsme ten balíček najít! Podle našich záznamů o sledování jsme ženě určitě doručili balíček na správnou ulici, ale ne na správnou adresu. Balíček musel být v tom prázdném domě. Neměli jsme ani telefonní číslo.

Po následující dva dny jsem nemyslel na nic jiného než na ten balíček. Ale dům zůstával prázdný a já se neměl jak dostat dovnitř.

Santa by tenhle problém mohl vyřešit kouzlem, pomyslel jsem si, když jsem nastupoval do auta na svůj poslední den v práci, třiadvacátého prosince. Potřeboval jsem Boží pomoc. Prosím, ať ten balíček najdu. Byl by to ten nejlepší vánoční dárek, jaký bys mi mohl dát.

Celý den jsem se modlil za zázrak. Ale žádný nepřišel. Těsně po západu slunce jsme znovu zahnuli do malé ulice. Když jsme míjeli dům s nemocným dítětem, zahlédl jsem jeho matku, jak stojí v garáži. Vypadala smutně. Jako by to vzdala. Možná bylo načase, abych to udělal taky.

„Ahoj,“ řekl Dan. „Dveře od garáže jsou otevřené.“ Ukázal na druhou stranu ulice. Poprvé po několika dnech se v záhadném domě objevily známky života. Nějaký pár vystupoval z auta. Málem jsem si zlomila vaz, když jsem je běžela chytit. „Nenašli jste náhodou nějaký balíček? Balíček, který sem nepatří?“

„Právě jsme přijeli zkontrolovat dům našich přátel,“ řekl jeden z nich. „Jsou na dovolené. Ale rádi se tu pro vás porozhlédneme.“

O chvíli později už jsem s dávno ztracenou krabicí v ruce poskakoval po ulici. „UPS, doručujeme!“ Oznámil jsem, když jsem ji předával.

„Už několik dní se snažím sehnat náhradní oblek!“ řekla žena. „Do Štědrého dne nám ho nikdo nedokázal doručit!“

V tu chvíli přišel ke dveřím malý chlapec. Vypadal křehce, ale měl nevinnou tvář anděla.

„Tento muž nám přinesl velmi důležitý balíček,“ řekla mu matka.

Chlapec se na mě podíval. „Děkuji,“ řekl. „Máš rád ovocný koláč?“

Odešel do domu a vrátil se s krabicí zabalenou stuhou.

„Veselé Vánoce,“ řekl.

„Vypadá to, že jsi taky dostal dárek,“ řekl Dan, když jsem se s krabicí vrátil do auta.

Jistěže ano. A nemyslel jsem ovocný koláč.