Jaký je rozdíl mezi diecézí a arcidiecézí? A co biskup a arcibiskup?

Náš Pán ustanovil pro svou Církev strukturu vedení založenou na apoštolech, která je známá jako hierarchie. Stejně jako v každé organizaci má i v Církvi každý vedoucí určitou oblast odpovědnosti a jurisdikce. I když tato odpověď bude hovořit o vedení, odpovědnosti a jurisdikci, musíme mít stále na paměti, že vedení v Církvi musí odrážet obraz Dobrého pastýře, který za své ovce položil život (Jan 10,1-18).

Svatý otec, papež, má jako nástupce svatého Petra plnou, nejvyšší a univerzální autoritu nad celou Církví. Tuto moc vykonává neomezeně. Proto dogmatická konstituce o církvi II. vatikánského koncilu uvádí, že papež „je trvalým a viditelným zdrojem a základem jednoty jak biskupů, tak celé společnosti věřících“ (č. 23). Mějte na paměti, že jeden z oficiálních titulů Svatého otce, jehož původcem je papež svatý Řehoř I. (zemř. 604), zní „služebník služebníků Božích“ a připomíná mu, že je povolán sloužit druhým.

V jednotě se Svatým otcem jsou biskupové. Každý biskup je jmenován, aby vykonával moc nad určitým územím zvaným diecéze. Například Svatý otec je biskupem římské diecéze a biskup Loverde je biskupem arlingtonské diecéze. Zatímco papež má plnou, nejvyšší a univerzální moc nad celou církví, „moc, kterou vykonává osobně ve jménu Krista, je řádná, běžná a bezprostřední, i když její výkon je nakonec řízen nejvyšší autoritou církve“ (Dogmatická konstituce, č. 27).

Každý biskup má skutečně působit jako pastýř své diecéze. S pomocí kněží a jáhnů vykonává svůj pastýřský úřad nad částí Božího lidu, která mu byla přidělena, a to bez ohledu na věk, stav či národnost nebo na to, zda v diecézi trvale či dočasně bydlí. Péče musí být rozšířena také na ty, kteří mají zvláštní potřeby (např. osoby v domácím prostředí nebo zdravotně postižené), a na ty, kteří odpadli od církve. Biskup musí také podporovat dobré ekumenické vztahy a jednat s laskavostí a láskou vůči těm, kteří nejsou v plném společenství s církví. (Viz Kodex kanonického práva, č. 383).

Při dohledu nad svou diecézí musí biskup zajišťovat autentické vyučování katolické víry, řádné a pravidelné slavení svátostí a dalších úkonů zbožnosti, podporovat povolání ke kněžství a řeholnímu životu a spravovat diecézi s věrností Svatému otci. K plnění těchto úkolů rozšiřuje biskup svou pravomoc na své kněze, zejména na faráře, z nichž každý je zodpovědný za farnost, územní jednotku diecéze. Kromě toho se biskup každých pět let vydává na návštěvu ad limina ke Svatému otci, aby podal zprávu o životě diecézní církve. Biskup je tedy viditelným zdrojem a základem jednoty uvnitř své diecéze i jednoty diecéze s univerzální církví.

Máme-li na mysli základní strukturu vedení a organizace, jak je to tedy s arcidiecézí? Jednoduše řečeno, arcidiecéze je z hlediska počtu katolíků velmi velká diecéze, která obvykle sídlí ve velké metropolitní oblasti. Srovnejte například diecézi Arlington s arcidiecézí Baltimore: Arcidiecéze, v jejímž čele stojí Jeho Eminence kardinál Keeler, má 155 farností, ve kterých slouží 595 kněží (diecézních i řeholních), v různých apoštolátech působí 1292 řeholních bratří a sester; arcidiecéze má 484 287 katolických obyvatel a rozkládá se na 4 801 čtverečních mílích (většina státu Maryland). Naproti tomu arlingtonská diecéze, v jejímž čele stojí biskup Loverde, má 65 farností, které obsluhuje 229 kněží (diecézních a řeholních), s 209 řeholními bratry a sestrami v různých apoštolátech; diecéze má 336 123 katolických obyvatel a pokrývá 6 541 čtverečních mil (horní třetina státu Virginie). Všimněte si, že ačkoli arlingtonská diecéze zahrnuje více čtverečních mil než baltimorská arcidiecéze, je arcidiecéze výrazně větší co do počtu katolického obyvatelstva, počtu kněží a řeholníků i počtu farností. (Statistiky převzaty z Oficiálního katolického adresáře, 1999.)

Arcidiecéze se také nazývá metropolitní stolec nebo „hlava“ diecéze církevní provincie. Například arcidiecéze Baltimore je metropolitní stolicí pro provincii Baltimore, která zahrnuje samotnou arcidiecézi a sufragánní diecéze Arlington, Richmond, Wheeling-Charlestown a Wilmington. (Termín sufragánní jednoduše označuje ty diecéze provincie, které spadají pod vedení arcidiecéze.) Účelem vytvoření takové provincie je podpora spolupráce a společné pastorační činnosti v rámci regionu (Kodex kanonického práva, č. 434).

Arcibiskup, ačkoli zjevně zastává úřad s velkou prestiží, má bezprostřední jurisdikci pouze nad svou vlastní diecézí. Jako metropolitní arcibiskup má však několik důležitých povinností: (1) zajistit, aby jeho sufragánní diecéze bděly nad vírou a církevní kázní; (2) informovat Svatého otce v případě jakéhokoli zneužívání nebo zanedbávání v jiné diecézi a s jeho svolením provést formální vizitaci sufragánního biskupa; (3) jmenovat diecézního administrátora, pokud sufragánní diecéze nemá biskupa; (4) instalovat nově jmenovaného biskupa pro sufragánní diecézi; a (5) vykonávat další zvláštní povinnosti podle okolností (Kodex kanonického práva, č. 464). Arcibiskup se také setkává se sufragánními biskupy na provinční radě, aby projednal záležitosti důležité pro daný region. A konečně, pokud jde o právní záležitosti, metropolitní tribunál by byl prvním odvolacím soudem pro případy rozhodnuté místním diecézním tribunálem.

Ačkoli se tato odpověď může zdát poněkud komplikovaná (a podrobnosti kanonického práva ji ještě více komplikují), struktura vedení a organizace je velmi základní: nástupce sv. Petra, který je pastýřem celé církve, následuje biskup, který je pastýřem diecéze, a po něm farář, který je pastýřem farnosti.