Johannes Vermeer – životopis a odkaz

Biografie Johannese Vermeera

Dětství

Johannes Vermeer se narodil v obchodním nizozemském městě Delft v říjnu 1632 v rodině nižší střední třídy. Jeho otec Reijnier Jansz byl tvrdě pracující tkadlec sukna, který se stal hostinským a poté obchodníkem s uměním. O jeho matce Digně Baltusové se předpokládá, že byla negramotnou ženou v domácnosti, a to díky tomu, že se na oddací list dokázala místo svého jména podepsat pouze písmenem „x“.

Přes malířovu popularitu během jeho života se zdá, že Vermeerovi kolovala v žilách kriminalita. V roce 1625, ještě před malířovým narozením, byl jeho otec odsouzen a osvobozen za neúmyslné zabití vojáka po rvačce v hostinci. Předpokládá se, že osvobozující rozsudek byl vynesen kvůli známosti mezi útočníkem a malířským mistrem cechu svatého Lukáše. Malířův dědeček z matčiny strany byl rovněž zatčen a uvězněn za padělání. Není divu, že dramata a pletky se zákonem trápily Vermeera po celý jeho dospělý život.

Vzdělání a rané školení

Předpokládá se, že v polovině 40. let 16. století byl dospívající Vermeer zapsán jako malířský učeň svého otce, který byl ochoten platit drahé poplatky, aby synovi zajistil slibnou budoucnost. Vzhledem k nedostatku empirických důkazů nelze určit, u koho se Vermeer vyučil, ale řada historiků se domnívá, že jeho ranou průpravu poskytl Rembrandtův hvězdný žák Carel Fabritius. Jiní se domnívají, že jeho učitelem byl malíř Pieter van Groenwegen, který se narodil v Delftu a vyrůstal v cechu svatého Lukáše.

V roce 1653 se Vermeer oženil s Catherinou Bolnesovou, dcerou z dobře situované katolické rodiny v Delftu. Přestože se oba rodiče sňatku bránili kvůli protichůdnému křesťanskému přesvědčení, svatba se po Vermeerově konverzi ke katolicismu uskutečnila. Snad ve snaze dokázat svou oddanost nově nalezenému náboženství a příbuzným namaloval Vermeer obraz Kristus v domě Marty a Marie (1654-55), své jediné známé zobrazení biblického příběhu. Sňatek s Catherinou umožnil Vermeerovi výrazně stoupat na společenském žebříčku a předpokládá se, že poté dokonce omezil kontakt se svou rodinou, když žil v domě své hrozivé tchyně.

V témže roce, kdy se oženil, se Vermeer vydal v otcových stopách a zapsal se jako mistr malířský do cechu svatého Lukáše, což mu umožnilo bohaté příležitosti, mecenáše a konexe k rozvoji kariéry. V jeho rané tvorbě je patrný vliv mistrů, jako byl Rembrandt, italský Caravaggio a také utrechtští karavaggiovští malíři jako Gerrit van Honthorst a Dirck van Baburnen.

Dospělé období

V roce 1662 se Vermeer stal vedoucím cechu svatého Lukáše, což znamenalo, že mohl být v úzkém kontaktu s mnoha delftskými mecenáši, umělci a sběrateli. Tato nová pozice ho etablovala jako uznávaného samostatného malíře, ačkoli několik málo existujících obrazů vedlo mnohé badatele k výpočtům, že umělec vytvářel pouze asi tři obrazy ročně.

Jednoho dne roku 1663, když byl Vermeer mimo dům, se vrátil nepřítomný a agresivní bratr jeho ženy Willem a fyzicky napadl těžce těhotnou Catherinu a vyhrožoval jí bodnutím špičatou kovovou tyčí. Matka a nenarozené dítě byly před útokem zachráněny, když se mezi sourozence postavila Vermeerova služebná. Podle soudních záznamů bylo slyšet, jak Willem na Catherinu a její matku Marii křičel „ďáblice“ a „stará papežská svině“, načež byl odveden a uvězněn až do konce svého života. Zajímavé je, že tato traumatizující a násilná epizoda se do Vermeerova díla nedostala. Naopak, klidná idyla, kterou Vermeer, jak známo, zachycoval v obrazech, odráží svět, který si snad sám přál obývat.

Bohatství rodiny jeho ženy umožnilo Vermeerovi malovat pro vlastní potěšení, nikoliv pro obživu rodiny, jak tomu bylo u většiny ostatních malířů, a nikdy nepřijímal žáky ani učedníky. Je také známo, že malíř používal drahé pigmenty, například lapis lazuli na sukni Dojičky a tmavý karmín na šaty Dívky s pohárem vína. Někteří se domnívají, že Vermeerův dlouholetý mecenáš Pieter van Ruijven tyto exkluzivní přísady kupoval a dodával umělci, není však asi překvapivé, že právě v této době začal malíř sám upadat do dluhů.

Pozdější období a smrt

V nizozemské historii byl rok 1672 označován jako „rok katastrofy“, a to kvůli invazi francouzských, německých a britských vojsk do Nizozemské republiky. To vedlo k dramatickému hospodářskému krachu kdysi prosperující středostavovské země. Trh s uměním se prudce propadl a Vermeer si mohl dovolit sotva uživit sebe, svou ženu, její matku a svých jedenáct dětí. Stále více se zadlužoval, půjčoval si tisíce guldenů a byl dokonce přistižen, jak strká do kapsy peníze své tchyně.

Vermeer zemřel 16. prosince 1675, když propadl šílenství a depresím. V soudních záznamech jeho manželka uvedla, že „…během zničující války s Francií nejenže nemohl prodat žádné ze svých děl, ale ke své velké škodě zůstal sedět s obrazy jiných mistrů, s nimiž obchodoval. V důsledku toho a kvůli velkému břemenu svých dětí, které neměly žádné vlastní prostředky, upadl do takového úpadku a dekadence, které si vzal tak k srdci, že jako by propadl šílenství, během půldruhého dne se ze zdravého stal mrtvým.“

Dědictví Johannese Vermeera

Vzhledem k velmi lokální slávě za jeho života se zdálo, že Vermeer zmizel ze světa umění až do 19. století, kdy francouzští umělci na způsob Édouarda Maneta; začali obracet svůj zrak k reálnému a neokázalému. Vzhledem k tomu, že Vermeer byl tak zdatný v zachycování okamžiků obyčejné krásy, stal se pro tyto umělce významným vlivem, který oživil povědomí o mistrově díle. Přestože se dochovalo pouze 34 (další 3 jsou sporné Vermeery) jeho děl, je Vermeer dodnes považován za jednoho z největších umělců nizozemského zlatého věku.

Ve dvacátém století se Vermeerovým dílem nechal okouzlit surrealista Salvador Dalí, který vytvořil vlastní variace včetně Vermeerova ducha z Delftu, který může sloužit jako Stůl, v roce 1934 a také Šněrovače (podle Vermeera) v roce 1955.

Další umělci, například dánský malíř Vilhelm Hammershøi, si Vermeerovy klidné domácí interiéry přizpůsobili pro své vlastní náměty z devatenáctého a dvacátého století. Hammershøi zmodernizoval Vermeerovu Ženu v modrém, která čte dopis, obrácením obrazu a zjemněním barevné palety, takže má divák téměř pocit, že se dívá na ranou fotografii domácího dánského interiéru.

Mezi mnoha exaltovanými obrazy je Dívka s perlovou náušnicí považována za „Monu Lisu severu“. Její ohromující realismus a emocionální nejednoznačnost inspiruje umělce, romanopisce a filmaře už celá desetiletí. Naposledy anonymní britský graffiti umělec Banksy obraz reinterpretoval a reprodukoval na budově v britském Bristolu, přičemž místo ikonické perlové náušnice použil alarm proti vloupání.