Kapitola 14: Akutní těžké astma (status asthmaticus)

Akutní těžké astma, dříve známé jako status asthmaticus, je definováno jako těžké astma nereagující na opakovanou léčbu beta-agonisty, jako je inhalační albuterol, levalbuterol nebo subkutánní epinefrin. Jedná se o lékařskou pohotovost, která vyžaduje okamžité rozpoznání a léčbu. Perorální nebo parenterální kortikosteroidy by měly být podávány všem pacientům s akutním těžkým astmatem co nejdříve, protože klinický přínos se může projevit nejdříve za 6-12 hodin. Přibližně 50 % epizod lze přičíst infekcím horních cest dýchacích a mezi další příčiny patří nedodržování léčebného režimu, expozice nesteroidním protizánětlivým přípravkům u pacientů alergických na aspirin, expozice alergenům (zejména domácím zvířatům) u těžkých atopiků, vdechování dráždivých látek (kouř, barvy atd.), cvičení a nedostatečné užívání inhalačních nebo perorálních kortikosteroidů. Anamnéza pacienta by měla být zaměřena na akutní těžké astma včetně současného užívání perorálních nebo inhalačních kortikosteroidů, počtu hospitalizací, návštěv pohotovosti, přijetí na jednotku intenzivní péče a intubací, četnosti užívání albuterolu, přítomnosti nočních příznaků, intolerance cvičení, současného užívání léků nebo nelegálních drog, expozice alergenům a dalších významných zdravotních stavů. Závažnou obstrukci průtoku vzduchu lze předpovědět na základě používání akcesorních svalů, pulsus paradoxus, odmítání náklonu pod 30°, pulsu >120 tepů/min a snížených dechových zvuků. Subjektivní hodnocení obstrukce dýchacích cest lékaři je často nepřesné. Objektivnější měření obstrukce dýchacích cest pomocí vrcholového průtoku (nebo forsírovaného výdechového objemu za 1 sekundu) a pulzní oxymetrie před podáním kyslíku jsou obvykle užitečná. Hodnoty pulzní oxymetrie >90 % jsou méně často spojeny s problémy, ačkoli retence CO(2) a nízký Pao(2) mohou být přehlédnuty.