Karcinom z přechodných buněk: kdysi považovaný za nevyléčitelný, nyní vysoce léčitelný

V mnoha ohledech měl Frankie štěstí. Ještě před několika lety by Frankieho diagnóza karcinomu z přechodných buněk (TCC) znamenala rozsudek smrti. Psi s tímto nejčastějším typem rakoviny močového měchýře měli nulovou šanci na přežití. Často byli utraceni ihned po stanovení diagnózy, protože na toto onemocnění neexistovala žádná známá léčba.

TCC se vyvíjí z buněk, které vystýlají močový měchýř. Jak rakovina roste, přesouvá se do stěny a svalů močového měchýře. V některých případech nádor brání průtoku moči. V jiných případech se rakovina nakonec rozšíří do dalších orgánů a lymfatických uzlin. V každém případě byla prognóza neradostná.

Naštěstí pro Frankieho a další psy se doba mění. Díky probíhajícímu výzkumu podporovanému granty Nadace AKC pro zdraví psů došlo v posledním desetiletí k velkému pokroku v léčbě TCC. „Rozhodně se jedná o léčitelné nádorové onemocnění,“ říká doktorka Deborah Knappová, ředitelka Purdue Comparative Oncology Program na Fakultě veterinární medicíny Purdueovy univerzity.

V současné době existují podle Knappové dvě poměrně standardní léčby TCC. Jedním z nich je použití intravenózního chemoterapeutika, mitoxantronu, spolu s perorálním nesteroidním protizánětlivým lékem (NSAID), piroxikamem. Druhým je použití samotného piroxikamu, zejména v případech, kdy se majitel psa chce vyhnout chemoterapii z finančních nebo jiných důvodů. (Protinádorové účinky piroxikamu byly objeveny, když byl podáván psům s jinými typy rakoviny k tlumení bolesti a v některých případech došlo k remisi rakoviny.) V kombinaci s piroxikamem byly úspěšně použity i jiné chemoterapeutika, například karboplatina a cisplatina. Mají však tendenci způsobovat více vedlejších účinků, takže se používají méně často.

Při Knappových klinických studiích psi často zkoušejí několik různých léků. Když jeden lék přestane být účinný, podává se jiný lék. Díky několika různým léčebným postupům, které jsou nyní k dispozici, má podle Knappa „přibližně 75% šanci, že se nám podaří rakovinu zvládnout nebo způsobit její regresi“. Jinými slovy, rakovina zůstane stabilní nebo se zmenší.

Frankie byl jedním ze psů, kteří měli z klinických testů v Purdue prospěch. V roce 2007 si Laurie Hoffmanová z města Schererville v Indii všimla, že její devítiletý skotský teriér Frankie často a namáhavě močí. To může být spolu s krví v moči příznakem několika běžných problémů, jako jsou kameny v močovém měchýři, zánět močového měchýře nebo infekce močového měchýře, ale také příznakem TCC. Hoffman říká: „Okamžitě se nám v hlavě rozsvítila červená vlajka, protože jsme věděli, že skotští teriéři mají vysoký výskyt rakoviny močového měchýře.“ Ultrazvuk ukázal na velký útvar ve Frankieho močovém měchýři a biopsie potvrdila diagnózu TCC.

Při biopsii na Purdue byla podstatná část nádoru odstraněna. Stejně jako u většiny případů TCC však umístění nádoru znemožňovalo jeho úplné odstranění. Dalším Hoffmanovým krokem bylo zařazení Frankieho do klinické studie na Purdue, kde Frankie dostával mitomycin C, zkoumaný lék, který mu byl podáván přímo do močového měchýře prostřednictvím katétru. Lék zůstal v močovém měchýři po dobu jedné hodiny a poté byl přes katétr odstraněn.

Tato intravezikální metoda dodala koncentrované množství mitomycinu C přímo do nádoru a také snížila riziko vedlejších účinků, které často provázejí intravenózní chemoterapii. Podle Hoffmana neměl Frankie skutečně naprosto žádné vedlejší účinky. „Cestou domů spal v autě a pak měl hlad na pořádné jídlo!!!“

To ovšem neznamená, že tato léčba nemá žádná rizika. Zatímco Frankie a mnoho dalších psů ve výzkumné studii si při intravezikální terapii vedlo dobře – zhruba u poloviny psů došlo k ústupu rakoviny a vedlejších účinků bylo málo, pár psů takové štěstí nemělo. V těchto případech lék v močovém měchýři nezůstal. Místo toho putovalo do celého těla psů a způsobilo vedlejší účinky podobné závažným toxickým reakcím, které mohou být důsledkem intravenózní chemoterapie. Podle Knappa vědci nevědí, kteří psi budou takto postiženi. Intravesikální léčba mitomycinem C proto zůstává ve fázi zkoumání, ale může být použita u psů, kteří nereagují na standardní léčbu.

Frankie se Purdueho studie účastnil 10 měsíců. Během této doby měl dobrou kvalitu života. Podle Hoffmana „se Frankiemu dařilo naprosto skvěle, nádor nerostl, vše bylo stabilní a cítil se perfektně“. Pak se ale věci začaly měnit. U Frankieho se objevily občasné bolesti v noze. Rentgenové snímky nic neodhalily, ale problém se zhoršoval, až Frankie dospěl do bodu, kdy nemohl hýbat zadníma nohama. Magnetická rezonance zjistila, že se rakovina rozšířila do Frankieho páteře. V tu chvíli Hoffmanová učinila rozhodnutí nechat svého milovaného Scottieho odejít.

Deset měsíců se nemusí zdát jako dlouhá doba, ale v porovnání s nulovou mírou přežití je snadné pochopit, proč byla Hoffmanová „velmi ráda, že jsme se akce zúčastnili, a určitě bychom to udělali znovu“. Knappův výzkum vedl k významným pokrokům v léčbě TCC.

A farmakologická léčba není jedinou oblastí, která zaznamenala pokrok. S podporou nadace AKC Canine Health Foundation Knapp a výzkumníci z Purdue zkoumají genetické faktory i faktory prostředí, aby určili jejich roli při vzniku TCC. Obojí je důležité.

Výzkumníci mají podezření, že u TCC působí genetické faktory, protože u některých plemen, jako jsou skotští teriéři, west highland white teriéři, shetlandští ovčáci, bíglové a drátosrstí foxteriéři, se toto onemocnění vyskytuje mnohem častěji než u jiných. Knapp říká, že v této oblasti dělají pokroky a „jsou mnohem blíže k nalezení skutečného genu“ spojeného s TCC. Díky těmto informacím očekávají, že se jim podaří vyvinout strategie pro včasné odhalení onemocnění, kdy může být citlivější na léčbu.

Rozhodující roli hrají také faktory životního prostředí. Podle Knappa jsou psy s největším rizikem vzniku TCC ti, kteří jsou k rakovině jednak geneticky predisponováni, jednak jsou vystaveni škodlivým faktorům životního prostředí, jako jsou chemikálie na trávníky a insekticidy. Na druhém konci spektra studie identifikovaly i užitečné faktory prostředí. Jedna taková studie na skotských teriérech ukázala, že u psů, kteří jedli zeleninu alespoň třikrát týdně, se riziko vzniku TCC snížilo o 70 %.

Knapp tento pokrok velmi dobře shrnuje: „Dosáhli jsme bodu, kdy považujeme TCC za velmi dobře léčitelnou a kdy očekáváme, že většina psů bude mít několik měsíců až více než rok velmi dobrého života. Očekáváme, že malé procento bude žít více let, a několik šťastných psů bude vyléčeno.“ A budoucnost vypadá ještě lépe. Díky potenciálním objevům v současném výzkumu TCC v Purdue můžeme očekávat ještě větší zlepšení v diagnostice a léčbě.