Kdo byl první ženou, která kandidovala na prezidenta Spojených států?

Když Hillary Clintonová, kandidující jako první žena na prezidentský úřad za velkou politickou stranu, ve volbách v roce 2016 zvítězila v lidovém hlasování, ale prohrála v hlasování kolegia volitelů s Donaldem Trumpem, skleněný strop bránící ženám dosáhnout Oválné pracovny Bílého domu se zachvěl, ale neprolomil. Její kandidatura byla dosud nejúspěšnější kandidaturou ženy, možná i proto, že tento skleněný strop byl již dříve posetý trhlinami od více než 200 dalších žen, které podle serveru Smithsonian.com v té či oné době usilovaly o prezidentský úřad. První ženou, která aktivně usilovala o nejvyšší úřad v zemi, byla Victoria Woodhullová – makléřka, vydavatelka novin a zastánkyně sociálních reforem, která se o prezidentský úřad ucházela v roce 1872, tedy zhruba 50 let předtím, než ženy v celých Spojených státech dosáhly volebního práva.

Woodhullová oznámila svůj záměr usilovat o prezidentský úřad v dopise pro New York Herald 2. dubna 1870:

Zatímco ostatní se snažili ukázat, že neexistuje žádný pádný důvod, proč by se ženou mělo být společensky a politicky zacházeno jako s bytostí podřízenou muži, já jsem odvážně vstoupila do politické a obchodní arény a uplatnila práva, která jsem již měla. Proto si nárokuji právo mluvit za bezprávné ženy v zemi… Nyní se prohlašuji za kandidátku na prezidentku. Jsem si docela dobře vědoma toho, že svým nástupem do této funkce vyvolám zpočátku spíše posměch než nadšení. Ale tato doba je dobou náhlých změn a překvapivých překvapení. To, co se dnes může zdát absurdní, zítra získá vážný rozměr.

Woodhull byl kandidátem outsiderem ve více než několika ohledech. Nejenže byla ženskou kandidátkou v době, kdy ženy nemohly volit, ale také ve věku 31 let, kdy psala do Heraldu, byla podle požadavků americké ústavy o čtyři roky mladší, než aby mohla vykonávat funkci prezidenta. Navíc zatímco ji podporovaly některé její kolegyně sufražetky, hlavní proud, většinou středostavovské zastánkyně volebního práva žen, zejména Susan B. Anthonyová a Elizabeth Cady Stantonová, se od Woodhullové, kterou považovaly přinejlepším za výstřednici, pečlivě distancovaly. V horším případě ji považovaly za neotesanou libertinskou bláznivku, jejíž propagace volné lásky a zájem o spiritismus by mohly poškodit jejich hnutí.

Jestliže však volná láska pro mnoho lidí znamenala uvolněné mravy, pro Woodhullovou znamenala svobodu milovat a vzít si osobu, kterou si člověk vybere, a právo na rozvod. Strana rovných práv, která Woodhulla 10. května 1872 v Apollo Hall v New Yorku nominovala jako svého prezidentského kandidáta, se zasazovala mimo jiné o právo žen na spravedlivou mzdu, kratší pracovní dobu pro všechny dělníky a občanská práva Afroameričanů (jako svého kandidáta si Woodhull vybral známého abolicionistu Fredericka Douglasse, který se však rozhodl na pozvání nereagovat). Nakonec se však právě Woodhullové výroků o volné lásce chytly noviny a podkopaly její kandidaturu.

Woodhullové jméno se neobjevilo na žádném volebním lístku a absence záznamů nezanechala důkazy o tom, kolik hlasů získala. Její rozhodně povstalecká kandidatura však pomohla připravit půdu pro ženy, které se o prezidentský úřad ucházely po ní, počínaje kandidaturou Belvy Ann Lockwoodové v letech 1884 a 1888 před získáním volebního práva a konče kandidaturou Margaret Chase Smithové, která se na republikánském sjezdu v roce 1964 stala první ženou, jejíž jméno bylo zapsáno do nominace na sjezdu velké strany, Shirley Chisholmové, která se v roce 1972 stala první Afroameričankou, jež se ucházela o nominaci velké politické strany jako její kandidátka na prezidentku, a Pat Schroederové, která v roce 1988 krátce usilovala o demokratickou nominaci. Ta na otázku, jak je možné, že je matkou a zároveň členkou Kongresu, odpověděla: „Mám mozek a dělohu a používám obojí.“