Kognitivní disonance

Během studia na Minnesotské univerzitě četl Festinger o sektě, která věřila, že se blíží konec světa. Jistá žena, „paní Keechová“, uváděla, že dostává zprávy od mimozemšťanů, že svět skončí velkou potopou v určitý den. Přilákala skupinu stoupenců, kteří opustili zaměstnání, školy a manžele a kteří se vzdali peněz a majetku, aby se připravili na odlet létajícím talířem, který podle paní Keechové přiletí, aby pravé věřící zachránil. Vzhledem k vážnému odhodlání věřících Festingera zajímalo, jak budou reagovat, až proroctví selže. On a jeho kolegové, vydávající se za věřící, se infiltrovali do skupiny paní Keechové a tajně si vedli poznámky o průběhu jednání.

Věřící se vyhýbali publicitě, zatímco čekali na létající talíř a potopu. Když se však proroctví nepotvrdilo, téměř okamžitě dříve nejoddanější členové skupiny telefonovali do novin, vyhledávali rozhovory a začali aktivně proselytovat.

Festingera náhlý proselytismus po nepotvrzení proroctví nepřekvapil; viděl, že členové sekty získávají společenskou podporu pro svou víru, aby zmírnili bolest z jejího nepotvrzení. Jejich chování potvrzovalo předpovědi jeho teorie kognitivní disonance, jejíž premisou bylo, že lidé potřebují udržovat konzistenci mezi myšlenkami, pocity a chováním.

Festingerova teorie předpokládá, že nekonzistence mezi přesvědčeními nebo chováním způsobuje nepříjemné psychologické napětí (tj. kognitivní disonanci), což vede lidi ke změně jednoho z nekonzistentních prvků, aby disonanci snížili, nebo k přidání konsistentních prvků, aby konsonanci obnovili. Stoupenci paní Keechové aktivně získávali nové věřící, aby získali sociální podporu (a tím přidali konsonantní prvky) a snížili tak disonanci vzniklou nesouladem.

V roce 1955 Festinger odešel z Minnesotské univerzity na Stanfordskou univerzitu, kde se svými studenty zahájil sérii laboratorních experimentů ověřujících teorii kognitivní disonance a rozšiřujících ji na celou řadu jevů. Jedním z nejznámějších bylo paradigma vynucené shody, v němž subjekt plnil řadu opakujících se a nudných podřadných úkolů a poté byl požádán, aby lhal „dalšímu subjektu“ (ve skutečnosti experimentálnímu komplicovi) a tvrdil, že úkoly byly zajímavé a příjemné. Některým subjektům byl za lhaní vyplacen 1 dolar, zatímco jiným 20 dolarů.

Na základě teorie disonance Festinger správně předpověděl, že subjekty, kterým byl za lhaní vyplacen 1 dolar, později vyhodnotily úkoly jako příjemnější než subjekty, kterým bylo vyplaceno 20 dolarů. Subjekty, kterým bylo zaplaceno 20 dolarů, neměly pociťovat disonanci, protože byly dobře odměněny a měly dostatečné ospravedlnění pro lhaní, zatímco subjekty, kterým bylo zaplaceno 1 dolar, měly pro lhaní malé ospravedlnění a měly pociťovat kognitivní disonanci. Aby disonanci snížili, přehodnotili nudný úkol jako zajímavý a příjemný.

V roce 1964 Festinger přešel od sociální psychologie k výzkumu vizuálního vnímání. Ačkoli šlo o zdánlivě radikální odklon, ve skutečnosti šlo o pokračování tématu. Festingerova práce o zrakovém vnímání se týkala toho, jak lidé vyrovnávají nesrovnalosti mezi zrakovým vnímáním a pohyby očí, aby viděli souvislé obrazy. Jeho sociálně psychologický výzkum se týkal toho, jak lidé řeší konflikty (skupinová dynamika), nejednoznačnost (sociální srovnávání) a nesoulad (kognitivní disonance) – všechny projevy tlaku na uniformitu.